I. ÚS 3169/07
I.ÚS 3169/07 ze dne 13. 1. 2010

N 5/56 SbNU 41
Postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků na oprávněné osoby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojen Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 13. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 3169/07 ve věci ústavní stížnosti PhDr. E. M., Mgr. R. Č. a Ing. M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 64 Co 108/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 9 C 337/2005, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby jim byl Pozemkový fond České republiky povinen vydat do podílového spoluvlastnictví konkrétně označené pozemky, spojené s návrhem na zrušení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 64 Co 108/2007 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 9 C 337/2005 se zrušují.

2. Návrh na zrušení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 64 Co 108/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 9 C 337/2005. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby jim byl žalovaný Pozemkový fond České republiky (dále též jen "Fond") povinen vydat do podílového spoluvlastnictví konkrétně označené pozemky po 1/3. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedený rozsudek potvrdil. Vzhledem k tomu, že se oba napadené rozsudky opíraly mj. o ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 131/2006 Sb., a že stěžovatelé považují toto ustanovení za právní normu, která je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, domáhali se - kromě zrušení obou výše uvedených rozsudků - i zrušení tohoto zákonného ustanovení jako protiústavního.

Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelé, oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o půdě"), které mají nárok na poskytnutí náhradních pozemků za jejich původní pozemky, jež nelze vydat, nejsou oprávněni si vybírat konkrétní pozemek jako pozemek náhradní; lze postupovat výlučně způsobem uvedeným v § 11a zákona o půdě, tedy cestou veřejných nabídek. Odvolací soud opřel své rozhodnutí mj. o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků a že oznámení Pozemkového fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy.

V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že jako oprávněné osoby uplatnili nárok na vydání pozemku č. 3145 v k. ú. Břevnov, jehož původním vlastníkem byl jejich otec. Vzhledem k tomu, že předmětný pozemek nebylo možné vydat, vznikl stěžovatelům podle výše uvedeného zákona právní nárok na poskytnutí náhradního pozemku. Tento zákonný nárok byl potvrzen rozhodnutím Pozemkového úřadu, a to Magistrátem hlavního města Prahy ze dne 18. 3. 1998 (zn. PÚ 4127/92). Nabytím právní moci se toto rozhodnutí jako individuální správní akt stalo závazným a nezměnitelným. V souladu s existencí tohoto zákonného nároku (navíc potvrzeného pravomocným správním rozhodnutím) se stěžovatelé opakovaně ucházeli u Pozemkového fondu České republiky o poskytnutí náhradního pozemku, resp. náhradních pozemků, které by jejich nárok řádným způsobem uspokojily; k tomu však dosud nedošlo. V této souvislosti stěžovatelé zvláště upozorňují na to, že výzvu k vydání pozemku podali již v roce 1991 a výše specifikované správní rozhodnutí nabylo právní moci již v dubnu 1998. S ohledem na marné žádosti o uspokojení svého nároku a s ohledem na všeobecně známou praxi Pozemkového fondu České republiky při hospodaření se státními pozemky nezbylo stěžovatelům nic jiného než se se svojí dospělou a splatnou pohledávkou na uspokojení nepeněžitého plnění proti dlužníkovi, který je v prodlení, obrátit na soud. Výsledkem soudního řízení však bylo, že obecné soudy vyslovily právní názor, že stěžovatelé nejsou oprávněni si vybírat konkrétní pozemek jako pozemek náhradní.

S uvedeným právním názorem však stěžovatelé nesouhlasí. Obecné soudy jim totiž podsouvají něco, co neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelé uvedli, že se na počátku opakovaně disciplinovaně podřídili tzv. výběrovým řízením Pozemkového fondu České republiky a až do podání žaloby, tj. do roku 2005, respektovali jeho požadavky. Tato praxe vsak neměla žádný výsledek, a proto teprve po tomto selhání výběrových řízení (a Pozemkového fondu České republiky vůbec) přistoupili jako k náhradnímu řešení k podání žaloby, kterou se domáhali alternativně vydání některého z konkrétních reálně existujících pozemků majících vlastnosti pozemku náhradního. Stěžovatelé proto kategoricky odmítají podsouvání falešného názoru, že by se pokoušeli si snad vybírat lukrativní pozemky ze státního majetku a že by se pokoušeli diskriminovat ostatní oprávněné osoby.

Stěžovatelé považují právní úpravu řešící realizaci práv restituentů na vydání náhradních pozemků za nedostatečnou a zejména neodpovídající reálnému chování zúčastněných aktérů, tj. zákonodárné moci, která zákony přijímá, výkonné moci, která má zajišťovat vydávání náhradních pozemků, a v konečné fázi i soudní moci, která není schopna ani ochotna vzniklou situaci řešit ve prospěch spravedlnosti. Naopak, jsou to obecné soudy, které vynakládají sofistikované úsilí s cílem zamítat žaloby na převod náhradních pozemků namísto toho, aby v rámci fungování dělby moci vytvořily adekvátní nástroje právní ochrany pro postiženou sociální skupinu restituentů [jak jim to např. uložil nález Ústavního soudu ze sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303)]. Obecné soudy přistupují podle názoru stěžovatelů k řešení případů pozemkových restitucí obecně, i k řešení jejich případu zvlášť, formalisticky a počínají si tak, jako by se jednalo o tzv. jednoduché případy řešitelné prostou interpretací a aplikací jednoznačné právní normy; přitom nevyužívají metody systematického výkladu, výkladu teleologického a výkladu kontextuálního a už vůbec nepoužívají právních principů, nepoměřují je a nehodnotí jimi jednoduché právo. Výše popsaný postup obecných soudů je zcela nezpůsobilý řešit složité restituční problémy transformující se společnosti. Praxe Pozemkového fondu České republiky je prý dlouhodobě taková, že jsou - a to v lepším případě - upřednostňováni před restituenty žadatelé o pozemky, tj. osoby, které nejsou v postavení věřitelů, a v horším případě jsou uspokojování spekulanti a osoby jednající korupčně. Na druhé straně jsou do pozadí zatlačováni oprávnění restituenti a jejich nároky jsou pod nejrůznějšími záminkami a nejrůznějším způsobem zpochybňovány a reálnými praktikami úředníků mařeny. Orgány veřejné moci, a to všech tří jejich složek, namísto toho, aby daly průchod právu a spravedlnosti a hájily principy právního státu a aby v daném případě umožnily poskytnutí majetkové restituce poškozeným, tj. okradeným osobám, ve skutečnosti - podle stěžovatelů - chrání nakradený majetek a umožňují s ním hospodařit neprůhledným a nepoctivým způsobem. Stěžovatelé rovněž připomněli, že trvá kontinuita právního řádu, a že tedy je na České republice a jejích orgánech, aby restituce řádně zajistily; upozornili znovu i na to, jak brutálně jednal komunistický stát s jejich předky i s nimi samotnými. Zdůraznili, že právě na základě této konkrétní osobní zkušenosti se nehodlají smířit s liknavým a prý restitučně nepřátelským postupem obecných soudů a žádají, aby Ústavní soud jejich stížnosti v plném rozsahu vyhověl.

Pokud jde o ustanovení § 11a zákona o půdě, považují stěžovatelé toto ustanovení za protiústavní především proto, že nutí restituenty jezdit po České republice a nákladně vyhledávat pozemky s nejistým výsledkem a následně pak vstupovat do pochybných kvazidražeb a licitovat se svým oprávněným a splatným nárokem. Toto ustanovení se podle stěžovatelů stalo ve spojení s faktickými praktikami Pozemkového fondu České republiky (za vydatné podpory obecných soudů) velmi účinným nástrojem k potlačování restitučních nároků na převod náhradních pozemků. Stěžovatelé jsou tímto ustanovením diskriminováni i ve srovnání s obcemi jako s žadateli o pozemky, protože obce si prý mohou ukázat na konkrétní pozemky, a vyjmout je tak z možnosti restituce.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jejím obsahem je obecná polemika s dosavadní rozhodovací praxí obecných soudů řešících problematiku vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze jako soud odvolací ve stížností napadeném rozhodnutí prý vyjádřil přezkoumatelným způsobem svůj názor na řešení uplatněného nároku a pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění. Pokud stěžovatelé v obecné rovině podrobují kritice právní úpravu řešící realizaci práv restituentů na vydání náhradních pozemků a považují ji za nedostatečnou, toto obecným soudům nepřísluší řešit; pokud byla odvolacímu soudu konkrétně vytýkána aplikace § 11a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal odvolací soud obsah tohoto ustanovení protiústavním. Má za to, že ústavní stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné usuzovat na porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby byla odmítnuta. Konečně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Obvodní soud pro Prahu 8 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Pozemkový fond České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 337/2005 a později i u Městského soudu v Praze ve věci č. j. 64 Co 108/2007 v procesní pozici žalovaného. Jako takový hájil před těmito soudy zájem na tom, aby se žalobci, jakožto oprávněné osoby podle zákona o půdě, podřídili procesu poskytování náhradních pozemků ve smyslu § 11a tohoto zákona. Toto ustanovení nabylo účinnosti dnem 14. 4. 2006 (zákon č. 131/2006 Sb.) a vztahovalo se i na oprávněné osoby, které požádaly o náhradní pozemky před jeho účinností. Do té doby se postup Pozemkového fondu České republiky při poskytování jiných (náhradních) pozemků řídil podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve spojení s § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, který rozpracoval ve svých interních směrnicích (metodických pokynech); ty ovšem neměly a ani nemohly mít charakter právního předpisu a převody jiných pozemků prováděné na základě nich byly někdy napadány pro jejich netransparentnost. Proto Pozemkový fond České republiky uvítal právní úpravu provedenou ustanovením § 11a zákona o půdě, která stanovila jasná pravidla pro poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám. Tato právní úprava by proto měla být zachována; Pozemkový fond České republiky je toho názoru, že ústavní stížnost směřující ke zrušení tohoto ustanovení by měla být odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako stížnost zjevně neopodstatněná a stejně by měla být odmítnuta ústavní stížnost navrhující zrušení obou rozsudků obecných soudů.
III.

Ústavní soud dospěl po zvážení veškerých okolností zkoumaného případu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Především je nutno předeslat, že se Ústavní soud obdobnou ústavní stížností již zabýval ve věci řešené dne 4. 3. 2004 pod sp. zn. III. ÚS 495/02. Podstata případů je totožná; v tehdy řešené věci se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudků obecných soudů, kterými byl zamítnut jejich návrh spočívající v uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky vydat stěžovatelkám do podílového spoluvlastnictví konkrétní nemovitosti spravované Pozemkovým fondem České republiky jako náhradu dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelky - v tehdejší věci - mj. uvedly, že Fond a jeho územní pracoviště v praxi převádějí poměrně velké výměry pozemků na několik konkrétních osob, zatímco restituenti jsou dlouhodobě opomíjeni a jejich nároky nejsou řešeny. Soudy podle stěžovatelek pochybily při zjišťování skutkového stavu a nezohlednily, že Fond jako dlužník je v prodlení.

Ústavní soud tehdy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky zrušil.

Lze konstatovat, že zkoumané případy se v podstatě liší jen skutečností, že v mezidobí došlo k jistému - byť nikoli zásadnímu - doplnění právní úpravy spočívajícímu v přijetí novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 131/2006 Sb. [Na to (poněkud alibisticky) odkazuje ve svém odůvodnění napadeného rozsudku i Městský soud v Praze, který uvádí, že tím prý byly "do jisté míry korigovány závěry" vyslovené v předmětném nálezu Ústavního soudu.] Proto i zde platí čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Toto ustanovení váže i samotný Ústavní soud. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal ve zkoumaném případě takové odlišnosti, aby odůvodňovaly jiný postup, ani neshledal důvodu, aby se od již vyslovených závěrů odchýlil, nezbylo mu než znovu připomenout, co bylo podstatou jeho již vysloveného závazného názoru na předmětnou problematiku.

V tomto souzeném případě, stejně jako ve věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 495/02, je s ohledem na jeho charakter a na podstatu námitek stěžovatelů v prvé řadě ve hře právo pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání nejen majetek již nabytý (marginální rubrika používá slovo "property", v textu článku se užívá slovo "possesion"), ale i nároky majetkové povahy, což potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Právo soudně se domáhat legitimního majetkového nároku pak spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny. Evropský soud pro lidská práva, závazně vykládající ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má dle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před ustanoveními "běžných" zákonů (a jde tedy o právní předpis zavazující obecné soudy), zastává názor, že pojem "majetku" z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní obsah. Pokud má být postupováno v souladu s Úmluvou, je nutno posoudit, zda okolnosti případu ve svém souhrnu nečinily stěžovatele nositeli hmotného zájmu (neomezovaného na hmotné statky) chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu, a to s ohledem na relevantní právní a skutkové prvky případu, bez ohledu na formální zařazení nároku podle domácího práva ("... the concept of "possessions" in the first part of Article 1 has an autonomous meaning which is not limited to ownership of physical goods and is independent from the formal classification in domestic law: certain other rights and interests constituting assets can also be regarded as "property rights", and thus as "possessions" for the purposes of this provision. The issue that needs to be examined is whether the circumstances of the case, considered as a whole, conferred on the applicant title to a substantive interest protected by Article 1 of Protocol No. 1." - rozh. č.33202/96 Beyeler proti Itálii, § 100, nebo rozh. č. 34049/96 Zwierzynski proti Polsku).

Ve věci bylo již dříve jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé jsou nejméně od roku 1998 nositeli hmotného zájmu na vydání náhradního pozemku podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Mohou tedy legitimně očekávat, že tento jejich hmotný zájem bude uspokojen, a naplní se tak účel zákona o půdě. Smyslem věci je zajistit co nejsnadnější uspokojení nároku oprávněné osoby tam, kde odkazem na právní jistotu nebo veřejný zájem zákonodárce neumožnil jinak obecně preferovanou nápravu újmy uvedením v předešlý stav (restitutio in integrum).

Pozemkový fond České republiky má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Na tom nic nezměnilo ani doplnění právní úpravy o podrobnější (transparentnější) a v zákoně uvedený popis postupu při vypořádávání nároku (zákon č. 131/2006 Sb.). Výsledkem v konkrétním řešeném případě totiž stále je, že stěžovatelé se svého zákonného nároku nedomohli. Proto bylo třeba zabývat se i jejich námitkami, že veřejné nabídky fakticky nezajišťují uspokojení nároků oprávněných osob. Fond se však své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, nemůže zbavit. Nesmí upřednostňovat ani mezi skupinami subjektů, které mají nárok na bezúplatný převod. Fondu jako státem pověřené osobě byl adresován jednoznačný zákonný příkaz, který musí plnit. Protože vůle Fondu je zde odvozena od vůle státu, jehož úkoly zde plní, nemůže Fond postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. Za této situace měly soudy mj. povinnost - po pečlivém řízení - potvrdit nebo vyvrátit tvrzení stěžovatelů o svévoli Fondu. To se však nestalo. Mají-li obecné soudy dostát své ústavní povinnosti poskytovat ochranu právem chráněným zájmům, musí při posuzování postupu státu, resp. jím zmocněných osob (plnících povinnosti státu), zkoumat, zda nedochází k libovůli. Nemohou se přitom zbavovat své přezkumné povinnosti povšechným poukazem na to, že příslušný subjekt postupoval v souladu se zákonem, aniž by zkoumaly, zda v daném případě jeho formalistická aplikace fakticky nevedla k protizákonné či dokonce protiústavní diskriminaci.

Podstatou věci je to, že nárok stěžovatelů na vydání náhradního pozemku nebyl a není dlouhodobě uspokojen. Soudy měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce svévole Fondu při naplňování zákona o půdě. Postup státu při plnění jeho závazků (tedy tam, kde má stát postavení dlužníka) je nutno vždy posuzovat z hlediska principu rovnosti. Pokud stát, který disponuje mohutným exekutivním aparátem, umožňujícím účinné působení na dlužníky, má navíc často ze zákona zajištěno postavení privilegovaného věřitele, tím spíše je třeba dbát, aby stát v postavení dlužníka nesl odpovědnost za prodlení s plněním svých závazků tak jako každý jiný dlužník. Jestliže tedy pro obecného dlužníka platí, že se musí zdržet jednání mařících uspokojení věřitele, pak z ústavního principu rovnosti vyplývá, že stát jako dlužník a jeho orgány rovněž nesmí fakticky mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž existence byla potvrzena rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. zbavovat se majetku vhodného k uspokojení jeho věřitelů). Jak plyne z rozhodnutí o potvrzení nároku na náhradní pozemek, v dané situaci Fond vykonává vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Tím, že došlo k potvrzení nároku stěžovatelů, ocitl se proces uspokojování nároku ve fázi vykonávací a stát (jehož vůli plní Fond) nemůže plnění svých povinností mařit např. zbavováním se vhodného majetku. V běžném zákoně nemůže být obsaženo nic, co odporuje ústavnímu pořádku, a účelová aplikace pozdějšího právního předpisu je v rozporu se zásadou výkonu státní moci jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem stanoveným. V právním státě platí princip ochrany důvěry ve vážnost a závaznost aktů veřejné moci, což v případě veřejných nabídek nutně znamená, že stát se nemůže zbavit závazku, jehož obsahem je příslib převést náhradní pozemky, nastanou-li v příslibu vymezené podmínky. V opačném případě, stojícím na stanovisku nezávaznosti takového příslibu, by si počínal protiprávně. Takové stanovisko totiž silně narušuje důvěru v právo, která, jak Ústavní soud ustáleně judikuje, je jedním ze základních atributů právního státu. [srov. nález ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 SbNU 197)].

Ústavní soud si uvědomuje, že odvolací soud znovu opřel své rozhodnutí - i v této souzené věci - mj. o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1478/2000: "Nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků. Oznámení Pozemkového fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy.". Zde Ústavní soud opět konstatuje, že i tento právní názor je třeba aplikovat a vykládat ústavně konformním způsobem. Odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z předpokladu, že Fond plní řádně své zákonné povinnosti a omezuje nárok na domáhání se konkrétního náhradního pozemku jen proto, aby přidělování pozemků bylo spravedlivé. Odkaz na právní názor Nejvyššího soudu nemůže sloužit k legitimizování takového postupu při přidělování náhradních pozemků, který by (nahlíženo z objektivního pohledu) byl svévolný nebo diskriminující. Libovůle či liknavost při přidělování pozemků je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku.

Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku (ačkoliv nárok na vydání konkrétního pozemku nelze z právní úpravy přímo dovodit) může potom představovat možný prostředek obrany proti libovůli. Ústavní soud konstatuje, že soudy přitom musí vzít v úvahu i svou povinnost (s přihlédnutím k zákazu odmítnutí spravedlnosti, resp. k povinnosti poskytnout ochranu legitimnímu očekávání i ke zvláštnímu charakteru restitucí, jimiž právní stát reaguje na křivdy minulosti) vést stěžovatele k úpravě petitu tak, aby bylo možno uložit Pozemkovému fondu České republiky povinnost vydat v určité konkrétní době pozemek vymezený tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02, bod IV. b)].

To vše vede Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nesplnily svou povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelů plynoucí z nároku přiznaného jim rozhodnutím pozemkového úřadu spočívajícím v tom, že jim bude poskytnut náhradní pozemek. Tím porušily jejich základní právo dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jemuž odpovídala mj. i povinnost zabývat se veškerými námitkami stěžovatelů a okolnostmi konkrétního případu. Postup příslušných státních orgánů poškozuje ústavně chráněný hmotný zájem (substantive interest) stěžovatelů na tom, aby jim stát realizovatelnou nabídkou vytvořil takové podmínky, aby na ně byl v přiměřené době převeden náhradní pozemek. Ze zákona o půdě (a tím spíše to platí po jeho novelizaci) vyplývá jednoznačná povinnost Fondu uspokojovat uplatněné nároky v přiměřené době, postupovat transparentně a vyloučit libovůli, která by znemožnila naplnit legitimní očekávání oprávněných osob.

Současně lze dovozovat, že obecné soudy - ignorujíce nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 495/02 - porušily článek 89 odst. 2 Ústavy, jak je patrno z předchozí části tohoto nálezu.

Uvedený názor Ústavního soudu lze opřít i o další judikaturu pocházející z doby, kdy již nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě pojato ustanovení § 11a. Sem patří především (zrušující) nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323) a některá novější judikatura obecných soudů, z níž lze dovodit, že žalobce podle okolností konkrétního případu nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu má.

Ústavní soud ze všech těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Ze shora uvedeného je mj. zřejmé, že napadené ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je možno, resp. nutno, aplikovat ústavně konformně, a tedy nezbývá než akcesorický návrh stěžovatelů na zrušení tohoto ustanovení považovat za návrh zjevně neopodstatněný a s odvoláním na § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej odmítnout.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.