I. ÚS 3161/13
I.ÚS 3161/13 ze dne 2. 12. 2013

Ústavněkonformní výklad odůvodnění usnesení soudu o věcné příslušnosti

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Trinh Cong Tu, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve slovech "anebo usnesení podle § 104a", za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 se proto ruší.

III. Návrh na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve slovech "anebo usnesení podle § 104a" se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského soudu v řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení v záhlaví specifikované části ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.").

2. Podle stěžovatele byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci porušena jeho základní práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých uvedených práv stěžovatel spatřuje v tom, že v řízení před obecnými soudy, v němž je stěžovatel žalován o zaplacení finanční částky nárokované žalobcem na základě smlouvy o zprostředkování služeb uzavřené mezi nimi, vrchní soud rozhodl o věcné příslušnosti Krajského soudu v Ostravě. Vrchní soud tak nevyhověl stěžovatelem vznesené námitce věcné nepříslušnosti krajského soudu odůvodněné tím, že vztah mezi stěžovatelem a žalobcem nemá povahu obchodního závazkového, ale spotřebitelského vztahu, neboť předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou. Stěžovatel poukazuje na nesprávnost závěru vrchního soudu, přičemž doplňuje podrobnější argumentaci odůvodňující závěr o tom, že vztah mezi ním a žalobcem je vztahem spotřebitelským, byť tuto argumentaci neuvedl v rámci řízení před vrchním soudem, neboť ji považoval za zjevnou na první pohled. Dále stěžovatel upozorňuje též na neodůvodněnost, a tedy zjevnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. nebylo odůvodněno. K samotnému ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. pak stěžovatel dodává, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí o věcné příslušnosti by se měla vztahovat jen na případy, kdy soud návrhu vyhovuje, neboť pak lze snadno dovodit úvahy soudu, jež mohou vyplývat z daného návrhu. Stěžovatel též zdůrazňuje, že rozhodování o věcné příslušnosti může mít faktický vliv na samo rozhodování ve věci; konkrétně v jeho případě může fakticky dojít k vyloučení aplikace ustanovení o spotřebitelských smlouvách na řešený případ.

3. Dne 16. 10. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, odůvodněný skutečností, že krajským soudem již bylo v dané věci nařízeno jednání, a to na den 13. 12. 2013.

4. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení. Vrchní soud vysvětlil, že při posuzování věcné příslušnosti soudů v civilních věcech vychází z tvrzení v žalobě, přičemž v dané věci se jak z označení žalovaného v žalobě, tak z dalšího textu žaloby podávalo, že jde o smluvní vztah mezi podnikateli. Vrchní soud tedy při svém rozhodování přihlédl k obsahu žaloby, ke skutečnosti, že žalovaný je jako podnikatel zapsán v živnostenském rejstříku, i k vyjádření žalobce k námitce věcné nepříslušnosti, přičemž tam uvedené skutečnosti měl za rozhodující. Naopak tvrzení stěžovatele, že ve věci jde o vztah spotřebitelský, bylo toliko obecné. Proto vrchní soud navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 11 Cm 87/2012. Z něj vyplývá, že dne 17. 12. 2012 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena žaloba na zaplacení částky 492.403,58 Kč s příslušenstvím (v návaznosti na pozdější částečné zpětvzetí žaloby je nyní předmětem sporu částka 490.254,66 Kč), požadovaná žalobcem po stěžovateli jako žalovaném z titulu neuhrazení ceny za zprostředkování služeb a z titulu smluvní pokuty na základě smlouvy o zprostředkování služeb uzavřené mezi žalobcem jako zprostředkovatelem a stěžovatelem jako zájemcem. Po seznámení se s žalobou, která stěžovateli byla zaslána dne 25. 4. 2013 (podruhé - poprvé totiž žaloba stěžovateli byla doručena fikcí), stěžovatel dne 30. 4. 2013 reagoval vyjádřením, v němž krom věcných námitek vznesl též námitku nedostatku věcné příslušnosti Krajského soudu v Ostravě soudu ve smyslu § 9 a § 9a o. s. ř., a to s odkazem na spotřebitelský charakter předmětné smlouvy o zprostředkování služeb, a z toho vyplývající spotřebitelský, nikoli obchodně závazkový charakter právního vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem. K vznesené námitce věcné nepříslušnosti krajského soudu se posléze nesouhlasně vyjádřil žalobce, načež krajský soud k posouzení věcné příslušnosti předložil spis Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 tak, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 87/2012 je příslušný krajský soud podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. S odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. usnesení vrchního soudu neobsahuje odůvodnění. Stěžovatel následně krajskému soudu zaslal své vyjádření k rozhodnutí vrchního soudu, v němž uvedl podrobnou argumentaci týkající se hmotněprávní regulace vztahu mezi ním a žalobcem. Stěžovatel odůvodnil, proč se podle něj ve věci jedná o spotřebitelský vztah mezi žalobcem-podnikatelem a stěžovatelem-nepodnikatelem, který se řídí ustanoveními občanského zákoníku, nikoliv obchodního zákoníku.

II. 6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Toto usnesení má totiž povahu procesní, nikoliv meritorní; přitom zásada subsidiarity ústavní stížnosti je ustáleně interpretována tak, že podání ústavní stížnosti má předcházet vyčerpání všech procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím, které zákon k ochraně práva poskytuje.

7. Nicméně Ústavní soud již dovodil výjimku z pravidla nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy vztahující se na rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu, a to pro úzkou vazbu mezi takovým rozhodnutí a ústavně zaručeným právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Též s přihlédnutím k hospodárnosti soudního řízení tak Ústavní soud nepovažuje "ani v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost již musí být přípustná proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř." (viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010, N 118/57 SbNU 455; obdobně též nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010, N 183/58 SbNU 605; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud tedy konstatuje, že podaná ústavní stížnost je přípustná a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem, pročež lze přistoupit k jejímu meritornímu projednání.
III. 9. Ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51, je důvodná.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. K porušení ústavně zaručených práv či svobod jednotlivců ze strany obecných soudů nesprávnou interpretací či aplikací podústavního práva může dojít mimo jiné v důsledku svévole či libovůle. O libovůli se přitom jedná i tehdy, pokud obecné soudy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit (srov. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2193/10, nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000, N 96/18 SbNU 339, nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001, N 163/24 SbNU 197, obdobně též nález sp. zn. II. ÚS 446/06 ze dne 21. 11. 2007, N 200/47 SbNU 591).

11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá zásadní význam odůvodnění soudního rozhodnutí. Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí patří mezi základní atributy spravedlivého procesu. Jeho účelem je mimo jiné zaručení transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů, vyloučení libovůle a samozřejmě též zajištění legitimity soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí proto působí nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost. Na druhou stranu jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva ve své praxi připouštějí, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnění rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009, N 194/54 SbNU 393, a tam citovaná další rozhodnutí).

12. Mezi takové výjimky, striktně nevyžadující řádné odůvodnění, patří i rozhodování vrchního soudu (Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti soudu v občanském soudním řízení podle § 104a o. s. ř. Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. totiž takové usnesení o věcné příslušnosti nemusí být odůvodněno. Nicméně k tomu Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455) zdůraznil: "S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." (obdobně též výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 či nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011, N 216/63 SbNU 479).

13. V nyní posuzované věci byla námitka věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě vznesena stěžovatelem v jeho vyjádření k žalobě ze dne 30. 4. 2013, tj. krátce poté, co se řádně seznámil s žalobou (poprvé mu žaloba byla doručena fikcí dle § 49 odst. 4 o. s. ř.). Svou námitku stěžovatel byť stručně, ale zcela jasně a srozumitelně odůvodnil, a to tak, že předmětná smlouva o zprostředkování služeb je smlouvou spotřebitelskou, a právní vztah mezi ním a žalobcem tak není obchodně závazkový právní vztah, ale vztah spotřebitelský. Přestože stěžovatel v tomto podání neuvedl tak podrobnou argumentaci k otázce věcné příslušnosti soudu jako v ústavní stížnosti či ve vyjádření k napadenému rozhodnutí vrchního soudu adresovanému Krajskému soudu v Ostravě, Ústavní soud má zato, že obecnost stěžovatelovy námitky mu i s přihlédnutím k dalším okolnostem případu (stěžovatelovo podání ze dne 30. 4. 2013 bylo prvním, v němž stěžovatel uvedl obšírnější vyjádření k celé žalobě) nemůže být kladena k zásadní tíži a rozhodně nezbavovala vrchní soud povinnosti poskytnout stěžovateli na jeho jasně odůvodněnou námitku adekvátní odpověď. Nadto pokud snad vrchní soud stěžovatelovu argumentaci považoval za příliš obecnou, nic mu nebránilo stěžovatele vyzvat k jejímu upřesnění. Ústavní soud tedy nepochybuje, že právě v projednávaném případě nastala situace, která i při rozhodování podle § 104a o. s. ř. vyžadovala, aby rozhodnutí vrchního soudu bylo alespoň krátce odůvodněno - například podobně, jako vrchní soud argumentoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Napadené usnesení vrchního soudu ovšem namísto odůvodnění uvádí jen lakonickou větu, že v souladu s § 169 odst. 2 o. s. ř. toto usnesení neobsahuje odůvodnění. Ústavní soud tudíž nemůže než uzavřít, že vrchní soud svým usnesením porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Ústavní soud však zároveň zdůrazňuje, že právě uvedený závěr a na něj navazující nevyhnutelné zrušení napadeného usnesení, nijak nepředznamenává budoucí odůvodněné rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti v dané věci. Ústavní soud, též s ohledem na princip zdrženlivosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, není oprávněn v této fázi řízení posuzovat, zda k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní, či krajské soudy. Toto rozhodnutí musí učinit primárně vrchní soud, a to při důkladném zohlednění argumentace obou účastníků řízení stran sporné otázky. Ústavní soud toliko podotýká, že stěžovatelovu námitku je třeba pečlivě uvážit i proto, že odkazuje ke stěžovatelově tvrzenému postavení spotřebitele ve vztahu se žalobcem. Přitom ochrana spotřebitele je nejen významným principem podústavního práva, ale projevuje se též na úrovni práva ústavního, a to v rámci ústavního principu rovnosti (viz aktuálně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, k ochraně spotřebitele srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, N 187/63 SbNU 171, či nález sp. zn. I. ÚS 1930/11 ze dne 10. 1. 2012, N 5/64 SbNU 53, a další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v uvedených nálezech).

15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhoval nejen zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ale též zrušení ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně § 169 odst. 2 o. s. ř. ve slovech "anebo usnesení podle § 104a". K tomuto návrhu Ústavní soud uvádí, že z jeho ustálené rozhodovací praxe je zřejmé, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu v občanském soudním řízení, zakotvenou v § 169 odst. 2 o. s. ř., nelze považovat za protiústavní, a naopak ji i při zohlednění zásadního významu odůvodnění soudního rozhodnutí lze vyložit ústavně konformním způsobem (viz body 11 a 12 tohoto nálezu). Proto Ústavní soud posledně uvedený návrh stěžovatele na zrušení ustanovení zákona odmítl jako zjevně neopodstatněný.

16. Ústavní soud tak v posuzované věci shrnuje, že ačkoli v § 169 odst. 2 o. s. ř. zakotvená možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. není sama o sobě protiústavní, je třeba zvláště dbát na její ústavně konformní výklad, tj. zde výklad restriktivní, podle něhož tato usnesení musí být odůvodněna mimo jiné v případech, kdy se rozhodující soud odchyluje od odůvodněného závěru některého z účastníků řízení stran věcné příslušnosti soudu v dané věci. Uvedenému požadavku Vrchní soud v Olomouci rozhodující ve stěžovatelově věci nedostál, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Vzhledem k právě uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhovět a zrušit usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení zákona Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

18. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, odůvodněný nadále probíhajícím řízením před Krajským soudem v Ostravě a nařízením jednání na prosinec 2013. Ústavní soud totiž podanou ústavní stížnost záměrně projednal tak, aby si jeho rozhodnutí nevyžádalo delší čas a bylo vydáno v dostatečném předstihu přede dnem nařízeného jednání krajského soudu ve věci. Samostatné rozhodování o stěžovatelově návrhu na odložení vykonatelnosti tak pozbylo významu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.