I. ÚS 3161/09
I.ÚS 3161/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti TOUGH KUKY, spol. s.r.o., sídlem Šultysova 173, Kutná Hora, zast. JUDr. Josefem Peštou, advokátem, sídlem Lipenská 555, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2009, č.j. 30 Cdo 833/2008-265, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti INVESTIČNÍ LEASINGOVÁ, s.r.o., sídlem Hybernská 1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností odeslanou na adresu Ústavního soudu dne 6.12.2009 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu s tvrzením, že byla porušena její ústavní práva, protože se obecné soudy nevypořádaly s její právní argumentací a svůj výsledný právní názor nezdůvodnily (v tomto směru odkázala na požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí), dále tím, že soud odmítl provedení navrhovaných důkazů a nebylo náležitě zdůvodněno, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl, a řádným neprovedením důkazů bylo rozhodnuto v rozporu se skutkovým stavem. Z těchto důvodů tak napadeným rozsudkem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ke sporu před obecnými soudy stěžovatelka, vystupující v postavení žalobce, uvedla, že se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí konkrétního domu a pozemku v kat. území Kutná Hora s tvrzením, že kupní smlouva uzavřená dne 22.2.1999 (v níž stěžovatelka vystupovala jako prodávající) je neplatná pro neplatnost právního titulu prodávajícího a pro rozpor ujednání o ceně s dobrými mravy (protože účet, na který mělo být plněno, nebyl účtem žalobkyně). Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12.11.2001, sp.zn. 5 C 12/2001, žalobě vyhověl, protože vycházel ze závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť v ní bylo výslovně ujednáno, že kupní cena má být zaplacena na účet prodávajícího, ač oběma účastníkům smlouvy bylo nepochybně známo, že účet popsaný ve smlouvě je účtem třetí osoby. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24.4.2002, sp.zn. 29 Co 14/2002, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl vycházeje ze závěru, že nárok prodávajícího nadále trvá, nepravdivý údaj o bankovním účtu posoudil jako omyl vyvolaný žalobkyní. Stěžovatelka podala dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil po zjištění, že cílem žalobkyně není dosáhnout zaplacení kupní ceny, ale posouzení smlouvy jako neplatné a v důsledku toho určení, že je stále vlastnicí předmětných nemovitostí. Následně krajský soud opětovně rozhodl o zamítnutí žaloby, protože se neztotožnil s neplatností celé kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Po druhém dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud opět zrušil rozsudek krajského soudu, jemuž vytknul, že se nezabýval tvrzeními o dalších okolnostech způsobujících neplatnost kupní smlouvy, ač tak měl z úřední povinnosti učinit (zejména tím, že smlouva nemohla být podepsána 22.2.1999, protože jednatelka stěžovatelky byla v té době na služební cestě v zahraničí). Krajský soud usnesením zrušil původní rozsudek okresního soudu s tím, že pokud se prokáže uzavření smlouvy jiného dne, než dne uvedeného ve smlouvě, bude se třeba zbývat otázkou, zda simulací jiného data nedošlo k obcházení zákona. Okresní soud rozsudkem ze dne 26.2.2007, sp.zn. 5 C 104/2006 žalobě vyhověl po závěru, že nebylo spolehlivě zjištěno, že by smlouva byla skutečně uzavřena 22.2.1999, že došlo k simulaci jiného data, kterou vyvodil z toho, že následně (nebo možná společně) byly uzavřeny leasingové smlouvy obsahující odkaz na znalecké posudky obsahující datum až tři dny po uzavření leasingových smluv. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem ze dne 8.11.2007, sp.zn. 5 C 104/2006 změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka neprokázala uzavření smlouvy jiného dne, přičemž uzavření kupní smlouvy dne 22.2.1999 podporuje prohlášení advokátky, z něhož vyplývá, že kupní smlouva byla před ní podepsána, včetně ověření. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání zamítl s odůvodněním, že v posuzované věci stěžovatelka dovozovala absolutní neplatnost celé kupní smlouvy, že však odvolací soud neměl žádný relevantní skutkový podklad pro tvorbu úvahy o možném simulovaném jednání účastnic; žalobkyně totiž žádná právně relevantní tvrzení soudům nenabídla a její právní argumentace je postavena na pouhých domněnkách. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, nadále setrvává na názoru, že kupní smlouva ze dne 22.2.1999 je absolutně neplatná, k čemuž uvádí řadu tvrzení (plnění na účet třetí osoby, nemožnost uzavření smlouvy 22.2.1999, navazující smlouvy uzavřené žalovanou společností, z čehož stěžovatelka dovozuje její úmysl získat finance ve prospěch kupujícího, tudíž prioritním účelem kupní smlouvy nebyla změna vlastníka, ale pouze první krok vedoucí následně k získání financí). Stěžovatelka dále poukázala na údajné pochybení v postupu krajského soudu, který nerespektoval rozhodnutí dovolacího soudu vracející mu věc k dalšímu řízení, kdy namísto toho, aby ve věci jednal, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předloženého rozsudku Nejvyššího soudu, který jako jediný v řady rozhodnutí obecných soudů, je napadán ústavní stížností, zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Nejvyšší soud se předmětnou věcí zabýval až poté, kdy okresní soud rozsudkem ze dne 26.2.2007, č.j. 5 C 104/2006-220, určil, že stěžovatelka je vlastnicí obou nemovitostí (viz výše) a krajský soud rozsudkem ze dne 8.11.2007, č.j. 29 Co 303/2007-252, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnického práva zamítl (také viz výše). Nejvyšší soud z odůvodnění rozsudku krajského soudu zdůraznil pasáž, v níž krajský soud uvedl, že (po doplnění dokazování listinnými důkazy a po procesní signalizaci vůči stěžovatelce ve smyslu § 118a odst. 3 obč. soudního řádu stran prokázání doplněných žalobních tvrzení "ohledně toho, že jednatelka žalobce J. K. pobývala mimo území ČR, a tím jí bylo znemožněno dne 22.2.1999 kupní smlouvu podepsat") její důkazní návrhy na opakované výslechy svědků pro nadbytečnost a neekonomičnost zamítl a dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by účastnice smlouvu uzavřely jiného dne, než dne uvedeného v předmětné smlouvě. Podle krajského soudu je uzavření kupní smlouvy dne 22.2.1999 podpořeno prohlášením advokátky na originále kupní smlouvy, přitom shodné datum se objevuje na smlouvě budoucí o podmínkách a finančním pronájmu leasingu nemovitostí i v návrhu na vklad do katastru nemovitostí a stěžovatelka tyto listiny nikdy nezpochybnila. V dovolání proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítala, že odůvodnění rozsudku je naprosto nelogické, závěry odvolacího soudu nemají oporu ve spisovém materiálu, vytýkala soudu, že nepřistoupil k opakovaným výslechům jí navržených svědků. Dále tvrdila, že bylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena jiného dne, že zbývá posoudit, zda simulací jiného data smlouvy nedošlo k obcházení zákona. Podle ní obcházení zákona plyne z následných aktivit žalované vedlejší účastnice při uzavírání dalších smluv. Nejvyšší soud v rámci posouzení přípustného dovolání podrobně posoudil jednotlivé námitky stěžovatelky, které by mohly vést k závěru o důvodnosti dovolání, a zaujal k nim stanovisko s náležitým odůvodněním, a to k údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu na str. 4, k postupu soudu, kterým nebylo vyhověno jejím návrhům na provedení dokazování na str. 4 a 5. Při hodnocení stěžovatelčina poukazu na skutkový deficit pak Nejvyšší soud zevrubně (str. 5-7) vysvětlil proceduru získávání poznatků soudu o skutku vymezeném v žalobě a jeho důkazní verifikaci a naznačil stěžovatelčiny nedůslednosti ve využití patřičných procesních postupů a při aplikaci vhodných procesních prostředků. Detailně se Nejvyšší soud zabýval posouzením situace, pokud by smlouva byla uzavřena jiného dne, než uvedeného v ní, a to v rámci simulace, resp. obecně při posuzování existence jedné z náležitostí vůle, a to její vážnosti (str. 7-9). Zcela v závěru Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka žádná právně relevantní tvrzení v řízení soudům nenabídla a její právní argumentace je postavena na pouhých domněnkách o blíže skutkově nepodloženém jednání vedlejší účastnice, které mělo podle stěžovatelky vést ke zmíněné neplatnosti předmětné kupní smlouvy. K tomu dodal, že k novým skutečnostem rozvedeným v dovolání, které v řízení před soudy nebyly právně relevantním způsobem tvrzeny, nemohl při přezkumu přihlížet, a že samy o sobě stejně nemohly vést k právně kvalifikační úvaze o simulovaném právním úkonu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na jeho zrušení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou určení tvrzeného vlastnického práva k nemovitostem původně v jejím vlastnictví. Pokud v řízení před obecnými soudy stěžovatelka zpochybňovala uskutečnění převodu vlastnického práva na vedlejší účastnici a koncentrovala se na námitky směřující vůči naplnění první fáze převodu, tj. vůči titulu, bylo její povinností nejen tvrdit nedostatky kupní smlouvy, ale také jejich existenci prokázat. Pokud obecné soudy opakovaně dospěly k závěru, že se jí neplatnost kupní smlouvy nepodařilo prokázat, nemohla být její žaloba úspěšná. K tomu Ústavní soud dodává, že v nedávném období formuloval vhodný přístup k posuzování neplatnosti právních úkonů (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 625/03: "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím." V předmětné věci Ústavní soud kvituje přístup obecných soudů, zejména krajského soudu a Nejvyššího soudu, který byl plně ústavně konformní, a akcentuje fakt, že sama stěžovatelka se dovolává neplatnosti i z takových důvodů, na nichž se sama podílela (uvedení účtu třetí osoby, na který měla být uhrazena kupní cena). Na základě uvedených zjištění lze shrnout, že pokud stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, nemohla být ve sporu úspěšná, přičemž neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu. Z obdobných důvodů nemohlo proto ani dojít k zásahu do stěžovatelčina základního práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.