I. ÚS 3156/12
I.ÚS 3156/12 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, společníkem v Advokátní kanceláři HAVEL, HOLÁSEK & Partners, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, adresa pro doručování: Brno, Hilleho 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012 č. j. 15 Co 486/2012-83, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a 1) Evy Uherkové a 2) Roberta Uherka, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] ve spojení s čl. 11 Listiny (právo na ochranu vlastnictví).

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících společně a nerozdílně zaplacení částky 87 741,40 Kč spolu s úrokem prodlení (podrobněji viz výrok II. rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. 10. 2011 č. j. 113 EC 579/2011-52). Nárok odůvodnila tím, že dne 26. 4. 2004 uzavřeli vedlejší účastníci se stěžovatelkou smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření, v níž se stěžovatelka zavázala poskytnout vedlejším účastníkům ke sjednanému účelu překlenovací úvěr ve výši 120 000 Kč. Vedlejší účastníci však nespláceli řádně a čas, a to ani po výzvách stěžovatelky. Z její strany bylo přistoupeno k realizaci zástavního práva k pohledávce ze stavebního spoření, čímž se jistina úvěru snížila, avšak ani po následném plnění ze strany vedlejších účastníků nebyla celá částka uhrazena (platby započítávány na úroky z prodlení).

3. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově, jako soud prvního stupně, rozhodl ve výše označeném rozhodnutí vůči první vedlejší účastnici rozsudkem pro uznání, tedy o její povinnosti zaplatit stěžovatelce žalovanou částku spolu s úroky z prodlení (výrok II.). Ve výroku III. rozsudku bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba vůči druhému vedlejšímu účastníkovi; ve výroku IV. rozsudku bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětná smlouva byla uzavřena pouze s první vedlejší účastnicí jako účastnicí stavebního spoření. U druhého vedlejšího účastníka, byť ve smlouvě byl označen jako spoludlužník, nebylo prokázáno, že by byl účastníkem stavebního spoření.

4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací ve výroku II. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení v poměru mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řízení. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně. Uvedl, že smlouva o stavebním spoření byla uzavřena pouze mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí a pouze s ní mohla stěžovatelka platně uzavřít též předmětnou smlouvu o překlenovacím úvěru. Ta je v části, kdy je jejím účastníkem jako spoludlužník též druhý vedlejší účastník, neplatná pro rozpor se zákonem.

5. Stěžovatelka odůvodňovala podání ústavní stížnosti tím, že soud neposkytl ochranu vlastnickému právu a formalisticky uzavřel, že úkon spoludlužníka, kterým se zavázal vrátit poskytnutý překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření podpisem předmětné smlouvy, je absolutně neplatný z toho důvodu, že neuzavřel smlouvu o stavebním spoření. Namítala, že soud nesledoval účel smlouvy a vůli stran stvrzenou podpisem na smlouvě a zabýval se pouze zněním zákona. Domnívala se, že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter překvapivého rozhodnutí, neboť je podle ní v rozporu s judikaturou a principy právního státu. Stěžovatelka též namítala nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Uvedeným postupem soudu mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
II. 7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé.

9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

12. Stěžovatelka v nyní projednávané věci brojí proti právnímu posouzení otázky účastenství smlouvy o překlenovacím úvěru ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi. Argumentuje příliš formalistickým přístupem obecného soudu a porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Předně je nutné uvést, že stěžovatelka výslovně napadá pouze rozsudek odvolacího soudu. Závěry dále učiněné Ústavním soudem je však nutné vztáhnout též na rozsudek soudu prvního stupně v té jeho části, v níž byl potvrzen soudem odvolacím. Rovněž je nutné konstatovat, že stěžovatelka je oprávněna napadnout ústavní stížností pouze část rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně výrok II., popř. též III. Proti výroku I. není důvodu ústavní stížnost podat.

14. Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově i právně obdobném případu již rozhodoval, a to usnesením ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3002/07. Ústavní stížnost téže stěžovatelky byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. I v této věci šlo o závazek plynoucí ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření.

15. Ústavní soud zastává názor, že skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje prvky překvapivosti, resp. že soud nesprávně interpretoval příslušné právní normy. Ústavní soud však dospěl k závěru, že zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sleduje koncepci právní úpravy závazkového práva a není možné označit jej za extrémně vybočující z mezí ústavnosti. Obecné soudy primárně posuzovaly otázku účastenství smlouvy o stavebním spoření; v tomto ohledu není možné odhlédnout od znění příslušného zákonného ustanovení [§ 1 písm. b) a § 5 1 a 2 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (dále jen "zákon o stavebním spoření")], přičemž zejména odvolacímu soudu není možné upřít ani snahu o interpretaci účelu předmětné právní úpravy. Zejména z ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření vyplývá, že pouze účastník smlouvy o stavebním spoření je oprávněn žádat o poskytnutí (překlenovacího) úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb. Pokud druhý vedlejší účastník nebyl účastníkem smlouvy o stavebním spoření, není oprávněn být účastníkem ani smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, a to ani v případě, kdy by šlo o manžela (srov. závěry výše uvedeného plenárního usnesení Ústavního soudu).

16. Při posouzení, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých zákonem stanovených procesních právech; ve všech aspektech se jí dostalo řádného procesu. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění.

17. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení Listinou garantovaného práva vlastnit majetek. Není možné ve věci opomenout skutečnost, že stěžovatelka byla ve věci úspěšná, a to v důsledku uznání závazku první vedlejší účastnicí v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 87 741,40 Kč s příslušenstvím; soud prvního stupně ve výroku II. rozsudku rozhodl o povinnosti první vedlejší účastnice tuto částku spolu s úroky z prodlení (příslušenstvím) uhradit. Jestliže stěžovatelka i nadále požaduje určení, že druhý vedlejší účastník je povinen též k úhradě částky společně a nerozdílně s první vedlejší účastnicí, jedná se pouze o snahu o potvrzení správnosti názoru o pasivní věcné legitimaci obou vedlejších účastníků stejně, jako tomu bylo ve dříve projednávané věci (viz výše).

18. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.