I. ÚS 3152/09
I.ÚS 3152/09 ze dne 9. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009 sp. zn. 26 Cdo 3383/2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2007 sp. zn. 16 Co 105/2005, spolu s návrhem na zrušení § 120 odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2009 a doplněnou na základě výzvy k odstranění vad ze dne 14. prosince 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí ve věci vyklizení specifikované nemovitosti, které není vázáno na zajištění náhradního bytu ani náhradní ubytování, s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důsledku těchto porušení pak došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ze strany soudní moci, tj. k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), deklarující demokratický právní stát, z něhož mimo jiné také vyplývá požadavek na právní jistotu a s tím spojenou důvěru jednotlivce v právo a právní stát, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel namítal porušení práva na ochranu soukromého života zakotvené v čl. 10 Listiny. Stěžovatel dále navrhl zrušení ustanovení § 120 odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, neboť dle jeho názoru porušuje princip právní jistoty.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud pochybil, když nezjistil právní a skutkový stav věci. Odvolací soud zjistil, že stěžovatel má zajištěno ubytování v Domě s pečovatelskou službou (dále jen"DpS"); pakliže nebude porušovat domácí řád hrubým způsobem, nebude s ním pobyt v DpS ukončen. Odvolací soud nevzal v úvahu účinnost zákona č. 108/2006 Sb., ustanovení § 120 odst. 6, kterým se změnil charakter zařízení sociálních služeb s pobytovými službami zajišťující sociální služby.Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil podmínky pro setrvání v DpS, muselo být již v době rozhodnutí zřejmé, že jeho pobyt bude po 31. prosinci 2009 znemožněn. Dále bylo porušeno právo stěžovatele na řádný soudní proces, neboť smyslem dovolání jako mimořádného opravného prostředku je náprava závažných procesních vad předchozího řízení nebo náprava nesprávného právního posouzení věci soudy nižších stupňů, což dovolací soud neučinil.
II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2007 sp. zn. 16 Co 105/2005. Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dále byl namítán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., a stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací soud dospěl k závěru s přihlédnutím k obsahu spisu, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním vztahujícím se k umístění žalovaného v DpS vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Přitom nelze ani opomenout, že pro odvolací soud byl rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozsudku a ani nemohl rozhodnout (§ 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. aplikovatelný i v odvolacím řízení), zda navržené (nenavržené) důkazy provede. Dovolací soud připomenul, že pro odvolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Ani dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl stěžovatelem namítám důvodně. Jelikož se stěžovateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání zamítl rozsudkem dle ustanovení § 243b odst. 2 věta první a dle odst. 6 o. s. ř.

Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatele shledáno důvodným a v důsledku toho bylo dovolacím soudem zamítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv dle čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces významně souvisí (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy); jeho porušení však shledáno nebylo.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv (čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 10 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadeného ustanovení § 120 odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. března 2010

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.