I. ÚS 315/10
I.ÚS 315/10 ze dne 17. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň - Bory, právně zastoupeného JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008 sp. zn. 42 T 8/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 7 To 117/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009 sp. zn. 3 Tdo 692/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy nejednaly v souladu se zákonem, neboť dokazování probíhalo v rozporu s ustanovením § 4 odst. 6 tr. řádu. Nebylo postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací a materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu), čímž došlo i k porušení práv garantovaných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle této zásady stát nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno a je povinen v případě existence pochybností rozhodovat ve prospěch obviněného. Stěžovatel vyslovil názor, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, obšírně zpochybnil, že by výrok o vině mohl být postaven pouze na nepravdivé, nevěrohodné a křivé výpovědi spoluobviněného M. A. O jeho vině nesvědčí žádné jiné další důkazy a závěry soudů jsou v extrémním rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Uvedl, že poškozený Pavel S. (jedná se o pseudonym) byl jeho společník v podnikání a přítel, jehož manželka mu bezmezně důvěřovala tak, že v dědickém řízení byl ustanoven opatrovníkem jejich dcery, a on jeho odstraněním nemohl ničeho získat. V trestním řízení nebyl prokázán žádný motiv ke spáchání vraždy, ani to, za jakých okolností měl předat peníze za jím osnovanou nájemnou vraždu. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že s ohledem na provedené dokazování a z nich vyvozená skutková zjištění obecné soudy vadně posoudily jeho jednání a vyvodily vadné závěry o jeho vině, které nemohou obstát. Stěžovatel dále namítá porušení principu presumpce neviny tím, že v pochybnostech mělo být rozhodnuto v jeho prospěch dle zásady in dubio pro reo.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008 sp. zn. 42 T 8/2008 byli obvinění M. R., R. S. a M. V. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. h), dále stěžovatel a M. A. účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. písm. h), tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), za což byl stěžovateli uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 19 roků s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Dále byla obviněným uložena povinnost společně nahradit škodu poškozené ve výši 86 940 Kč.

Stěžovatel podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. 7 To 117/2008 napadené rozhodnutí zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu a podle § 258 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl. Stěžovatel spolu s M. A. byli uznáni vinnými z účastenství ve formě návodu k trestnému činu vraždy dle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. h), tehdy platného trestního zákona. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 roků s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Dále byla obviněným uložena povinnost společně nahradit škodu poškozené ve výši 86 940 Kč.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V ústavní stížnosti opakoval stěžovatel námitku, shodně jako v předchozích opravných prostředcích, že řízení bylo vedeno neobjektivně se zřejmou snahou jej za každou cenu usvědčit. Stěžovatel vylučoval svoji účast na spáchání trestného činu a tvrdil, že byl dle jeho přesvědčení odsouzen jen na základě rozporuplné a nelogické výpovědi spoluobžalovaného A. Orgány činné v trestním řízení se vypořádaly i s tím, že by stěžovatel zajisté neoslovil zcela neznámého člověka s požadavkem na odstranění poškozeného nepohodlného společníka. Zohlednily to, že stěžovatel jako bývalý policista a osoba, která podnikala v oblasti ostrahy osob, si mohla obstarat informace o spoluobžalovaném A. Požadavek stěžovatele A. neakceptoval okamžitě, ale až po několika schůzkách s časovým odstupem, kdy bylo prokázáno, že oba jednali o přípravě společného, pro A. výhodného podnikání na Pobřeží Slonoviny (výpověď R. č. l. 2090, L. č. l. 2045, A. č. l. 2467). Orgány činné v trestním řízení při dovození subjektivní stránky trestného činu vycházely z celé řady důkazů nasvědčujících tomu, že je zde dána i subjektivní stránka projednávané trestné činnosti. Hodnocení provedených důkazů tvoří celou řadu logicky uspořádaných argumentů, z nichž jsou dovozeny skutkové závěry a odpovídají požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.

Ústavní soud uvádí, že lze pouze konstatovat, že odvolací soud se s jeho námitkami řádně vypořádal (str. 10-12), řízení bylo vedeno plně v souladu se zákonem i s ústavně zaručenými právy stěžovatele, proto považuje nadbytečné se jimi dále zabývat.

Stejně tak považuje Ústavní soud za neopodstatněné stěžovatelovo tvrzení o nezákonnosti svého odsouzení, neboť údajně nebyla zjištěna konkrétní motivace stěžovatele k objednávce nájemné vraždy poškozeného. U tohoto typu vražd však nejde o důkazní situaci nikterak výjimečnou. Nelze přehlédnout, že objednatel tuto formu fyzické likvidace nepohodlné osoby volí právě proto, aby mohl zůstat v pozadí a ztížit tak možnost svého odhalení. Je proto typické, že za tím účelem chce, aby mezi jeho osobu a skutečným realizátorem vraždy byly další mezičlánky plnící dílčí úkoly s vědomím jen pro tuto úlohu nezbytných informací a příslibu odměny, bez přímého spojení na návodce a bez známosti jeho osoby a pohnutek. Za tyto garance je ochoten objednatel zaplatit nemalé částky a vykonatelé inkasovat peníze za usmrcení i zcela neznámé osoby. Ve své podstatě je vražedný akt degradován na pouhé smluvní ujednání - službu, která je ovládána tržním principem nabídky a poptávky.

Námitkou stěžovatele o uložení nepřiměřeně přísného trestu se také již zabýval odvolací soud, shledal výjimečné tresty u stěžovatele (19 let) a odsouzeného A. (18 let) za nepřiměřeně přísné, proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V novém rozsudku vyložil, v souladu s veškerými okolnostmi charakterizujícími vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, jednání obou obžalovaných, které lze dostatečně vyjádřit a sankcionovat trestem odnětí svobody při horní hranici zákonné trestní sazby od 12 do 15 let. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody při samé horní hranici zákonné trestní sazby na 15 let, s ohledem na to, že návodem vyvolal a odstartoval trestnou činnost, na absenci polehčujících okolností, chování stěžovatele, jeho rafinovanost, citovou plochost a sobectví.

Lze tedy shrnout, že výše předestřené podmínky, za kterých Vrchním soudem v Praze (resp. obecnými soudy) uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, mělo překračovat hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. listopadu 2009 sp. zn. 3 Tdo 692/2009 odmítl dovolání stěžovatele a obv. M. A. dle § 265i písm. b) tr. ř. Dovolací soud konstatoval, že jakékoliv skutkové námitky nezakládají žádný důvod dovolání dle § 265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné tzv. opomenuté důkazy, nezákonné důkazy, nebo se jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004).

Ústavní soud konstatuje, že výhrady stěžovatele k posouzení průběhu trestního řízení nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy. Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy, resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti judikovaných Ústavním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Ústavní soud současně podotýká, že smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem (§ 30 zákona o Ústavním soudu). Z těchto důvodů Ústavní soud nepřihlížel k přípisům stěžovatele zasílaným soudci zpravodaji v průběhu řízení (neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebyla podávána prostřednictvím advokáta).

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2013

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.