I. ÚS 315/05
I.ÚS 315/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 315/05









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Puklice - Střížov, sídlem Puklice 94, zast. JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, sídlem Musorgského 1, Brno 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.3.2005, č.j. 16 Co 205/2003-74, s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Mgr. Z. Č. a S. T., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4.6.2003, č.j. 4 C 83/2002-48, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudu v postavení žalobců) 175 971,40 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23.10.1999 do zaplacení a nahradit jim náklady řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím oba obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení článků 1, 4, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za podstatu ústavní stížnosti považuje jednostranný závěr odvolacího soudu, opírající se o názor vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož jediným možným způsobem vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby je vypořádání v penězích - v duchu Nejvyšším soudem nastolené tzv. zásady universalismu peněžitého plnění. Nejvyšší soud ve své judikatuře v zásadě odmítá pro případ, že nedošlo k vydání majetkového podílu dohodou účastníků ve věcné formě, jakékoliv jiné plnění kromě zaplacení jeho peněžního ekvivalentu. Podle stěžovatele je tento názor obecných soudů názorem nastolujícím opačnou nerovnost účastníků, nežli představuje plénem Ústavního soudu v podstatné části zrušený zákon č. 144/1999 Sb. pod sp.zn. Pl. ÚS 17/99, a v rozporu s nálezem sp.zn. I. ÚS 25/98. Stěžovatel zdůrazňuje, že se ekonomicky a právně poctivě vypořádal se všemi dosavadními nároky pěti set oprávněných osob a že i nárok v této žalované věci vypořádal podle svých možností částečně plněním peněžitým, částečně plněním v cenných papírech - akciích, které byly složeny do soudní úschovy u Okresního soudu v Jihlavě, a to ještě před podáním žaloby vůči stěžovateli. V další části ústavní stížnosti analyzuje aplikaci § 7 odst. 1 zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, (dále jen "transformační zákon") a dovozuje, že majetkový podíl nemůže tvořit nic jiného než jej tvořilo v okamžiku jeho výpočtu a tím je podíl na majetku družstva, nikoliv na finanční hotovosti, čímž selhává universalismus peněžního plnění (pozn. při argumentaci využívá část obsahu důvodové zprávy k zák. č. 144/1999 Sb.). Namítá, že chce-li při vypořádání oprávněných osob postupovat podle zásady jejich rovnosti, nezbývá než vydávat majetkové podíly ve stejné struktuře, jakou má jeho majetek. Upozorňuje, že na povaze majetkového podílu nic nezměnilo ani ustanovení § 33a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), které nárok na vydání podílu prohlásilo za pohledávku; jde totiž o nárok na vypořádání, nikoliv na vyplacení tohoto podílu. Pro názor, že nelze z ustanovení § 13 odst. 2 a 3 jednoduše výkladem dovodit nárok na vyplacení podílu v penězích, svědčí dikce § 32 téhož zákona, které upravuje zdanění majetkových podílů v případě jejich vyplacení. Vyhovění žalobě údajně způsobuje narušení rovnosti oprávněných osob, neboť v případě výplaty majetkového podílu v penězích těm, kdo požádali o vydání tohoto podílu dříve, by byla těm, kdo požádají později, podstatně ztížena, ne-li přímo odepřena možnost se podílu domoci, neboť rozdíl mezi účetní a reálnou hodnotou čistého jmění je nevyhnutelný a nezpochybnitelný. Za správný považuje názor, že majetkový podíl je možno vypořádat jak formou finanční, tak i formou vydání věci a jde o typický příklad možnosti aplikace § 561 odst. 1 obč. zákoníku, dle kterého, lze-li splnit více způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak. Stěžovatel podle svých reálných možností poskytl žalobcům k jejich žádosti část plnění v penězích a část v neobchodovatelných akciích, avšak v důsledku jednostranné aplikace myšlenky peněžního universalismu je vysoce pravděpodobná možnosti jeho neodůvodněného bankrotu. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neúplné zjištění skutkového stavu, což představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"). Přitom za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel postup odvolacího soudu, jakým se vypořádal s dodatečně se vyskytnuvšími důkazy (bez zavinění stěžovatele) po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně. Odvolací soud se s nimi vypořádal tak, že jsou spíše možným důvodem pro návrh na obnovu řízení a odmítl se jimi zabývat, ačkoliv z dodatečně objevených dokumentů vyplývá, že právní předchůdkyně žalobců se nestala oprávněnu osobou, tudíž existují vážné pochybnosti o aktivní legitimaci žalobců. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá a konkretizuje, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 4 Listiny: 1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. 2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. 3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. 4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Po seznámení s obsahem stížnosti a s přiloženými podklady Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložily stěžovatelce zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 175 971,40 Kč s příslušenstvím, protože vzaly za prokázané, že vedlejší účastníci jsou na základě smluv o postoupení pohledávky oprávněnými osobami podle zák. č. 42/1992 Sb. po své matce a stěžovatelka je osobou povinnou k vypořádání majetkového podílu z transformace. Přitom výše majetkového podílu nebyla mezi účastníky řízení sporná, sporným zůstal pouze způsob vypořádání; vedlejší účastníci požadovali plnění v penězích, stěžovatelka plnila v penězích pouze částečně, ve zbytku měla v úmyslu provést vypořádání v neobchodovatelných akciích. Soudy při řešení tohoto sporu přihlédly k závěrům Nejvyššího soudu (i k závěrům Vrchního soudu v Praze) a žalovanou částku přiznaly v penězích. V odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně stěžovatelka též uplatnila nové skutečnosti a důkazy týkající se postavení matky vedlejších účastníků jako oprávněné osoby a tím i jejich aktivní legitimace. K tomu odvolací soud poznamenal, že nejde o tzv. novoty, které by bylo možno uplatnit v odvolacím řízení dle ustanovení § 205a odst. 1 písm. e) obč. soudního řádu, ale o možné důvody obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 obč. soudního řádu, o kterým by však rozhodoval soudu I. stupně.

Je zřejmé, že podstatu stěžovatelčiny ústavní stížnosti tvoří jednak určení způsobu vypořádání majetkového podílu, jednak uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení.

Ústavní soud neshledává žádný důvod, jímž by odmítl konstrukci obecných soudů při určení způsobu vypořádání majetkového podílu založenou na univerzalismu peněžitého plnění (srov. zejména Rc 65/98 a Rc 43/2002). Je třeba respektovat, že majetkový podíl představuje finanční vyjádření účasti oprávněné osoby na majetku družstva. Částka, která byla oprávněné osobě oznámena jako její majetkový podíl v družstvu, byla sice zjištěna na základě ocenění majetku družstva, který je z převážné části tvořen jinými věcmi než penězi, a je také těmito věcmi kryta. To však nic nemění na tom, že majetek, který se stal základem pro tento výpočet, zůstal i nadále zcela a výlučně ve vlastnictví družstva, ani na tom, že vypočtená částka označená jako "majetkový podíl" oprávněné osoby není vyjádřena v ničem jiném, než v peněžních jednotkách. Proto také k jeho vypořádání, nedojde-li k jiné dohodě, musí mít podobu vypořádání v penězích, jako všeobecném ekvivalentu. Z těchto důvodů odkaz na volbu dlužníka (§ 561 odst. 1 obč. zákoníku) není případný, protože závazek (sc. povinnost) družstva nelze splnit více způsoby.

Dále Ústavní soud upozorňuje na notorietu, že de lege lata je odvolací řízení charakterizováno konstrukcí neúplné apelace, jejíž funkce je založena na vyšší odpovědnosti účastníků řízení. Tato závada je totiž vede k tomu, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem I. stupně a neponechávali si je až na odvolací řízení. Tato zásad by měla přispět k rychlejšímu projednávání sporů a zamezit účelovému jednání účastníků se záměrem prodlužovat soudní řízení a oddalovat tak konečné rozhodnutí soudu. Podstatou neúplné apelace je princip, že ve sporném řízení je soud I. stupně skutkovou instancí, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Proto také správnost rozhodnutí prvostupňového soudu po skutkové a právní stránce lze zpochybnit poukazem na skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v prvním stupni, jen výjimečně (§ 205a obč. soudního řádu). Z toho vyplývá, že skutečnosti a důkazy, které již existovaly v době řízení před soudem prvního stupně, a přesto před tímto soudem nebyly účastníkem tvrzeny, ani označeny (vědomost či nevědomost účastníka není relevantní), již nemohou být v odvolacím řízení uplatněny. Využity však mohou být v žalobě na obnovu řízení - srov. § 228 odst. 1 písm. a) a b) obč. soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace nebyl dán ani důvod pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Ivana Janů, v.r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.