I. ÚS 3147/13
I.ÚS 3147/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Vlčka, zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Moravcova 856, Kolín, doručovací adresa Sedlovská 51, Ratboř, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Afs 52/2013-23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2008, č. j. 26 D 1350/2003-67, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2008, nabyl stěžovatel jako dědic ze závěti veškerý majetek po zůstaviteli Jaromíru Vlčkovi, svém strýci, v hodnotě 7 135 411 Kč. Finanční úřad pro Prahu 6 vydal dne 19. 6. 2009 pod č. j. 194488/09/006962106960 platební výměr, kterým stěžovateli vyměřil dědickou daň ve výši 143 859 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 13. 11. 2009, č. j. 14495/09-1400-801131 zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 11 Af 3/2010-38 zamítl. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že nabyl dědictví dnem 16. 9. 2008, tedy dnem, kdy byl na základě platné právní úpravy osvobozen od daně dědické ve skupině, do které náležel. Okamžikem nabytí dědictví totiž dle názoru stěžovatele není smrt zůstavitele, ale právní moc rozhodnutí o nabytí dědictví. Stěžovatel má za to, že zákon o dani dědické otázku vzniku daňové povinnosti neřeší jednoznačně a srozumitelně. Napadenými rozhodnutími byla porušena Listina základních práv a svobod čl. 11 odst. 5, neboť dědická daň nebyla stěžovateli vyměřena v souladu se zákonem. Současně byla porušena rovněž zásada použití právní normy pro účastníka výhodnější. Stěžovatel upozorňuje, že zdlouhavým řízením o dědictví může docházet ke ztenčení majetku, který tak může být odlišný od okamžiku přechodu dědictví a nabyvatel tak může utrpět další újmu, nehledě na poplatníky z jiných států s odlišnou právní úpravou o nabývání dědictví, které přechází nikoliv smrtí zůstavitele, ale okamžikem rozhodnutí o dědictví, tedy neplatí zásada hereditas iacens.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Článek XIII. bod 1 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, stanoví, že nastala-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona skutečnost, která byla podle dosavadních právních předpisů předmětem daně dědické, daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí, postupuje se podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.") platí, že poplatníkem daně dědické je dědic, který nabyl dědictví nebo jeho část ze závěti, ze zákona nebo z obou těchto právních důvodů podle pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že z § 2 zákona č. 357/1992 Sb. nelze dovozovat, že dědic nabývá majetek až ke dni právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, kterým se řízení o dědictví končí; citované ustanovení totiž p podává pouze definici poplatníka dědické daně (pro účely fiskální) ve smyslu tohoto zákona a dále normuje, že se dědic stává poplatníkem daně až poté, co je rozhodnutím soudu jeho status dědice najisto postaven. Znamená to, že se sice dědicem stává již okamžikem smrti zůstavitele, avšak povinnost uhradit dědickou daň má až poté, co je dědické řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze, že k nabytí dědictví stěžovatelem došlo v souladu s § 460 občanského zákoníku úmrtím zůstavitele dne 25. 8. 2003, a tudíž bylo třeba postupovat podle zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném k datu úmrtí zůstavitele.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 2 zákona č. 357/1992 Sb. byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

K výše uvedenému ústavní soud dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by měla být na jeho věc aplikována právní norma pro něj "příznivější". Výše daňové povinnosti musí být postavena pro okruh subjektů nabývajících dědictví v daný okamžik shodně, nelze ji tudíž odvozovat od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je řízení o dědictví skončeno. Délka dědického řízení totiž není a nemůže být zákonem objektivně stanovena a výše daňové povinnosti by tak byla vázána na právně nejistou skutečnost, přičemž v průběhu dědického řízení, trvajícího mnohdy i několik let, může docházet ke změně zákona sazbu daně dědické upravujícího. Nelze přehlédnout, že taková situace by mohla vést i ke spekulativnímu chování dědiců, kteří by v očekávání zákonných změn pro ně příznivějších například prodlužovali dědické řízení apod. Je také nutno konstatovat, že ve věci stěžovatele došlo k takové změně zákona, která by pro něj byla příznivější, stejně tak by ovšem mohlo dojít k zákonné úpravě sazbu daně dědické zvyšující. Výklad učiněný obecnými soudy, podle něhož se při vyměření daně dědické vychází z okamžiku smrti zůstavitele, a nikoli právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno (§ 2 zákona č. 357/1992 Sb.) tak považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.