I. ÚS 3142/09
I.ÚS 3142/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Krejčím, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 775/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2009, V. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva na zákonný a spravedlivý proces.

Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 8 To 503/2008 (dále též "odvolací soud"), který v celém rozsahu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 43 T 5/2008 (dále též "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ. Skutek spáchal tak, že na parkovišti obchodního centra Centrum Černý Most úmyslně najel osobním motorovým vozidlem na příslušníka Policie České republiky, kpt. M. M. (dále jen "poškozený"), který byl ve službě, oblečen do civilního oděvu, a který se jej spolu s dalšími policisty přítomnými na místě pokoušel zadržet v souvislosti s jinou trestnou činností. Předtím policisté prokázali svoji příslušnost k Policii České republiky hlasitým opakovaným zvoláním "Policie!". Stěžovatel nabral policistu přední částí vozidla na kapotu. Policista byl po nárazu odhozen na vozovku a stěžovatel poté z místa činu ujel, přičemž si byl vědom, že svým jednáním poškozenému může ublížit na zdraví. Za to byl odsouzen k podmíněnému, úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců se zkušební dobou v trvání tři roky. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") nově rozhodl tak, že stěžovatele za uvedený skutek uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 TrZ k § 221 odst. 1 TrZ, trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ a z důvodu absence zavinění vypustil právní kvalifikaci útoku na veřejného činitele. Poté stěžovateli uložil trest ve stejné výměře jako soud prvního stupně.

Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Tvrdil, že nevěděl o tom, že se dopouští protiprávního jednání. Měl za to, že je reálně ohrožen cizími osobami, které se za tmy, na opuštěném parkovišti, blížily k jeho vozidlu a snažily se ho otevřít. Zákonný předpoklad protiprávnosti a nedovolenosti jeho jednání, pro posouzení trestní odpovědnosti, tak nebyl naplněn a soudy měly na jeho jednání aplikovat ustanovení o nutné obraně (§ 13 TrZ). V tomto směru odvolacímu soudu vytkl, že skutek nesprávně hmotně právně posoudil. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítl nesprávnost jeho závěrů. V celém trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka, tj. zavinění, ať už ve formě úmyslu přímého nebo eventuálního.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Provedené důkazy nebyly dostatečným podkladem pro jeho odsouzení, neboť jednal v nutné obraně.

Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak v tomto případě učinily obecné soudy v řízení, které prošlo všemi instancemi, pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti.

Argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Zopakoval námitky týkající se hodnocení důkazů a tvrzení o jednání v nutné obraně, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.

V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru, provádění a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že stěžovateli byl prokázán vědomý útok (minimálně v úmyslu nepřímém) proti tělesné integritě jiné osoby (zasahujícího policisty), provedený agresivním, bezohledným způsobem před dalšími osobami sledujícími jeho počínání. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky (zavinění) bylo poukázáno na styl jízdy stěžovatele, jeho bezohlednost, z níž vyplynulo, že si musel být vědom toho, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení újmy na zdraví poškozeného a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V tomto směru Nejvyšší soud doplnil, že s ohledem na způsob provedení trestného činu bylo možné zvážit i eventuální úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Ke stěžovatelem tvrzenému jednání v nutné obraně Nejvyšší soud uvedl, že sice nebylo spolehlivě prokázáno, že by stěžovatel věděl, že osoby blížící se k jeho vozidlu, z nichž jedna opakovaně volala "policie", aniž jinak zřetelně prokázaly svoji příslušnost k policii, jsou skutečně policisté. Přesto nelze jejich počínání hodnotit jako přímo hrozící útok proti zájmům chráněným trestním zákonem. Jako nepřesvědčivé proto vyhodnotil tvrzení stěžovatele o útoku cizích mužů, kteří se měli rychle blížit k jeho vozidlu a dokonce chytat za kliku dveří, neboť jeden ze zasahujících policistů se neúspěšně snažil otevřít dveře u řidiče až v okamžiku, kdy již stěžovatel ujížděl z místa činu. Jak správně Nejvyšší soud zdůraznil, stěžovatel měl možnost, pokud by se skutečně obával o svůj život, zdraví či majetek, urychleně opustit parkoviště. Namísto toho, po krátkém vycouvání, vyrazil prudce dopředu proti jedné z osob (poškozený policista) blížící se k jeho vozidlu, kterou nabral přední částí vozidla na kapotu. Poškozený policista narazil svým tělem do čelního skla vozidla a byl odhozen na vozovku. Stěžovatel pak z místa činu odjel. Navíc nelze pominout ani prvotní tvrzení stěžovatele, že on na parkovišti ve vozidle vůbec nebyl. V podrobnostech lze odkázat na pečlivé a podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 4 - 7 usnesení).

odle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům, kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny, nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními a lze je považovat za správné. Namítal-li stěžovatel, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V projednávané věci však důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla, proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly.

Rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v projednávané věci. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Přístup stěžovatele je možno hodnotit jen jako polemiku se závěry obecných soudů, o jejichž správnosti není důvod pochybovat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.