I. ÚS 3139/12
I.ÚS 3139/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání, o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem ve Štramberku, Drážné 934, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. září 2010 sp. zn. 21 T 21/2010, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2011 sp. zn. 4 To 302/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012 sp. zn. 4 Tdo 245/2012, spolu s návrhem o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přičemž se domáhá jejich zrušení.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - stěžovatele nespravedlivě odsoudily v rozporu s trestním zákonem, který byl aplikován místo nyní platného trestního zákoníku. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy, jak nalézací tak i odvolací, se vůbec nezabývaly touto problematikou, mimo kusé konstatování odvolacího soudu, že nová právní úprava není pro stěžovatele výhodnější. Dovolací soud sice tuto otázku řešil, ale dospěl k závěru, že námitka stěžovatele není důvodná. Stěžovatel nesouhlasil s těmito závěry dovolacího soudu a tvrdil, že nový trestní zákoník by pro něj byl výhodnější co do posuzování druhu a výměry ukládaného trestu. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy postupovaly v rozporu s trestním řádem, zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a zkrátily jeho právo na obhajobu.

Námitky stěžovatele lze rozdělit do několika okruhů, a to zejména porušení tr. zákona, kde stěžovatel rozvedl pochybnosti týkající se naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, zjištění a určení výše škody. Soud pominul, že pro poškozenou J. K. a svědka L. B. obstarával nepopiratelnou činnost za účelem zhodnocení investic. Jednalo se o odbornou činnost TH fin, s.r.o., kterou vykonával za účelem zisku a namítal, že soud mu upřel odměnu za odvedenou práci. Obecné soudy pominuly to, že poškozená a svědek předpokládali, že investice bude zisková a s jeho postupem souhlasili. Stěžovatel zdůraznil, že poškozená byla srozuměna s tím, že za jeho práci mu bude vyplacena odměna, ale soud poškozenou akceptoval jako naivní osobu bez jakéhokoli povědomí o podnikání. Soud nevyhodnotil rozpornost výpovědí poškozené s protokolem o podání vysvětlení, který nebyl čten jako důkaz a nevyvodil z toho odpovídající závěry. Dále stěžovatel tvrdil, že řízení bylo zatíženo závažnými vadami, které měly za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, a v neposlední řadě spatřuje pochybení v uložení nepřiměřeného trestu.

Závažnou procesní vadu stěžovatel spatřuje v porušení práva na obhajobu, resp. na obhájce v případě nutné obhajoby to, že soud při rozhodování vzal v úvahu i neprocesní důkaz. Stěžovatel sám zaslal soudu podání, ze kterého nalézací soud vyvodil závěry o celkové nedůvěryhodnosti. Stěžovatel tvrdil, že soudy nalézací i odvolací rozhodnutí řádně neodůvodnily a dovolací soud vady řízení nenapravil. V odůvodnění rozsudku stěžovateli vytkl, že sám zmařil možnost korigovat tvrzení obsažená v písemném podání. Dle názoru stěžovatele nemůže být přičítáno k jeho tíži, že využil možnosti nevypovídat dle čl. 40 odst. 4 Listiny.

Podle stěžovatele postupy soudů došlo k porušení jednoho z principů právního státu, proto stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 T 21/2010 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona [pozn.zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2008 č. j. 8T 80/2008-117, jenž nabyl právní moc dne 7. 9. 2009, byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2009 č. j. 8T 80/2008-117 ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozené J. K. škodu ve výši 1 560 000 Kč.

Z podnětu odvolání stěžovatele do všech jeho částí byl napadený rozsudek přezkoumán Krajským soudem v Ostravě. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2011 (4 To 302/2010-425) bylo odvolání stěžovatele dle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba (srov. např.. sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily (§ 125 tr. řádu).

Bylo proto třeba zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby, a to zejména v opravných prostředcích v odvolání a dovolání.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal z hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že nalézací soud správně, logicky a přesvědčivě se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. Rozvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl, ve shodě s ustanovením § 125 tr. řádu. Provedl všechny důkazy v nezbytném rozsahu, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu) a provedené důkazy hodnotil ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Důkazy hodnotil při řádném uvážení všech okolností případu, jak jednotlivě tak v jejich souhrnu a vzal v úvahu okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch stěžovatele. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele, že se jedná o závazkový občanskoprávní spor a že není namístě, aby věc byla řešena v trestním řízení. Odvolací soud konstatoval, že i při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - ultima racio, došlo k naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 tr. zákona a způsobil značnou škodu. Soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel byl opakovaně trestně stíhán pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost - devětkrát v rozmezí let 1989-2010. Uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody i výrok o náhradě škody považuje odvolací soud za zákonný.

Dovolací soud se zabýval námitkou stěžovatele ohledně aplikace trestního předpisu a uvedl, že nelze stěžovateli přisvědčit, že nová právní úprava je pro něj výhodnější. Úvaha o výhodnosti aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. je jen teoretická a není právně relevantní. Při úvaze, který zákon je pro pachatele trestného činu příznivější, není jediným a rozhodujícím kritériem výše trestní sazby, ale je třeba vzít v úvahu i časovou působnost trestních zákonů a jejich aplikaci. V odůvodnění rozhodnutí (str. 5) dovolací soud vyložil, že důvody na straně stěžovatele vylučovaly možnost mu uložit trest podmíněný a odložit jej na zkušební dobu z důvodů vyplývajících z ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákona (obdobně § 81 odst. 1 tr. zákoníku). Trestného činu se stěžovatel dopustil v době výkonu jednoho z podmíněně odložených trestů odnětí svobody, proto pouhá pohrůžka trestem nemůže v jeho případě plnit svůj zákonný účel.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy reagovaly na námitky stěžovatele a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zcela zřejmé, že se s nimi vypořádaly a odůvodnily svá rozhodnutí ve shodě s ustanovením § 125 tr. řádu. Uvedené závěry obecných soudů v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem rozhodně nelze považovat za nelogické či extrémní. Zjevně nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy svoje závěry zdůvodnily nedostatečně.

Co do stěžovatelových námitek směřujících vůči skutkovým zjištěním soudů, uvádí Ústavní soud následující. S ohledem na zjištěný skutkový stav trestné činnosti je zcela bez významu tvrzení stěžovatele, že soud přihlédl k jeho podání jako procesně nepoužitelnému a na druhou stranu stěžovatel využil svého práva nevypovídat v hlavním líčení před soudem nalézacím, kdy mohl po poradě s obhájcem upravit svá předchozí tvrzení. Tento postup soudu nelze označit jako porušení práva na obhajobu. K uvedenému lze také dodat, že pokud stěžovatel považoval skutková zjištění za neúplná, mohl navrhnout jejich doplnění, což však neučinil.

Ústavní soud proto ani zde neshledává, že by se obecné soudy v rámci dokazování a následným hodnocením důkazů dopustily svévole či zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele zabývaly, přičemž zjistily, že k porušení práv stěžovatele nedošlo a nevyhověly opravným prostředkům. Ani zde proto Ústavní soud závěry soudů nepovažuje za nepřiléhavé.

K uvedenému je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.

Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu], aniž by bylo účelné samostatně rozhodovat podle § 71d zákona o Ústavním soudu o projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. října 2012

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.