I. ÚS 3133/11
I.ÚS 3133/11 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem Palackého 202, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 16. srpna 2011 č. j. 8 Cmo 230/2011-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.

Stěžovatelka jako navrhovatelka podala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2011 č. j. 41 Cm 185/2008-120 v řízení o návrhu, aby bylo určeno, že její vyloučení z družstva je neplatné a určení členství v družstvu, odvolání prostřednictvím ustanoveného zástupce k Vrchnímu soudu v Olomouci. Po podání odvolání bylo zastoupení stěžovatelky ustanoveným advokátem vrchním soudem ukončeno. Podle stěžovatelky vrchní soud dovodil, že není důvod, aby advokát Mgr. T. G. (jako zástupce ustanovený postupem podle § 30 o. s. ř.) stěžovatelku zastupoval, neboť k ochraně jejích zájmů takové zastoupení není třeba.

Podle stěžovatelky se argumentace soudu opírá o zjištění, že po ustanovení zástupce návrh na zahájení řízení stěžovatelka obsáhle doplnila sama a sama navrhla přerušení řízení. Proti usnesení, jímž soud prvního stupně návrh na přerušení řízení zamítl a řízení zastavil, podala stěžovatelka odvolání prostřednictvím advokáta; poté, co bylo usnesení změněno tak, že se řízení nezastavuje, zástupce stěžovatelky kromě účasti na jednání u soudu prvního stupně, kdy při svých přednesech měl podle soudu odkázat na písemná podání stěžovatelky, neučinil žádný úkon. Stěžovatelka dále - podle soudu -sice podala odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím advokáta, avšak nebyla s ním zřejmě spokojená, a proto ho opět doplnila sama.

Stěžovatelka má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu je nepřiměřeně formalistické. To platí zejména s ohledem na skutečnost, že soud přikládá význam pouze písemným podáním stěžovatelky, aniž by bral v úvahu, že se stěžovatelka s ustanoveným advokátem o svých procesních krocích radila, nehledě na to, že protistrana v předmětném řízení je zastoupená osobou s právnickým vzděláním. Vrchní soud rovněž - podle stěžovatelky - rozhodl způsobem, kterým porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jelikož proti jeho rozhodnutí nebyl opravný prostředek přípustný. To ve svých důsledcích vedlo k porušení práva na spravedlivý proces; stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na plenární nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010. K tomu dodala, že posouzení důkazů - písemných podání stěžovatelky soudem druhého stupně neodpovídá ústavněkonformnímu výkladu a je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Stěžovatelka uzavřela tak, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 41 Cm 185/2008. Zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením z 12. 1. 2010 č. j. 41 Cm 185/2008-26 ustanovil zástupcem stěžovatelky advokáta Mgr. T. G. Konstatoval, že došlým návrhem se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že je členkou stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí s tím, že její vyloučení z družstva je neplatné. Současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce; osvobození od soudních poplatků jí bylo přiznáno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2010 (srov. č.l. 25). Krajský soud současně dospěl k závěru, že u stěžovatelky jsou zákonné podmínky ust. § 30 o. s. ř. k tomu, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů, splněny.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 230/2011-150 bylo rozhodnuto tak, že zastoupení stěžovatelky zástupcem Mgr. T. G., advokátem ustanoveným jí usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2010 č. j. 41 Cm 185/2008-26 se končí.

Vrchní soud v prvé řadě uvedl, že proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut meritorní návrh stěžovatelky na určení, že její vyloučení z družstva je neplatné a že je členkou stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí, podala stěžovatelka prostřednictvím ustanoveného zástupce odvolání. Toto odvolání poté sama podstatným způsobem doplnila a obsáhle doplnila i samotný návrh na zahájení řízení sepsaným týmž advokátem. Dále sama navrhla podáním ze dne 13. května 2010 přerušení řízení z toho důvodu, že dosud nebylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o jí podaném dovolání v řízení, kde je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci. Proti usnesení ze dne 28. 5. 2010 č. j. 41 Cm 185/2008-54, jímž soud prvního stupně návrh stěžovatelky na přerušení řízení zamítl a řízení zastavil, podala sice stěžovatelka odvolání prostřednictvím advokáta; poté, co bylo usnesení změněno odvolacím soudem tak, že se řízení nezastavuje, však zástupce navrhovatelky kromě účasti na jednání soudu prvního stupně, kdy při přednesech odkázal na písemná podání stěžovatelky, žádný úkon neučinil.

Na základě těchto zjištění vrchní soud deklaroval, že stěžovatelce bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků postupem podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a podle obsahu spisu není důvodu učinit závěr, že poměry stěžovatelky osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, popřípadě ani neodůvodňovaly. Vrchní soud však dovodil, že není dán důvod, aby advokát T. G., jako zástupce ustanovený postupem podle § 30 o. s. ř., v tomto řízení stěžovatelku dále zastupoval; to proto, že k ochraně jejích zájmů takové zastoupení není třeba. Stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce mimo jiné i proto, že nemá právnické vzdělání, neumí se účinně bránit, neví, jak se píše žaloba, a nerozumí paragrafům; nicméně poté, co jí byl zástupce z řad advokátů ustanoven, žalobu obsáhle doplnila tak, že podle vrchního soudu nebylo další intervence advokáta do tohoto podání třeba. Na soud se též obracela s procesními návrhy a odvolání podané prostřednictvím advokáta považovala za potřebné opět doplnit; v tomto doplnění odvolání, ostatně obdobně jako v dalších svých podáních, přitom stěžovatelka odkazuje na zákonná ustanovení, která na projednávanou věc zcela dopadají.

Podle vrchního soudu advokát má být zástupcem tehdy, vyžaduje-li to ochrana zájmů konkrétního účastníka, například jde-li o věc po skutkové nebo právní stránce složitou. V právě projednávaném případě je však podle obsahu spisu zřejmé, že stěžovatelka si dokáže chránit svá práva sama, jestliže se na soud obrací převážně se svými vlastními podáními, nikoliv prostřednictvím advokáta, a podání advokáta podstatným způsobem doplňuje.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ochrany výše uvedených základních práv (svobod), jakož i principů ústavněprávních. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí, že zastoupení účastníka řízení advokátem končí, je procesním typem rozhodnutí. Zjistí-li soud v průběhu řízení, že nejsou dány podmínky toho, aby účastník řízení užíval beneficia spočívajícího v ustanovení zástupce, pak toto ustanovení zruší; to učiní popř. i se zpětnou platností (srovnej k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád Díl I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 198.). Je zřejmé, že takovéto rozhodnutí může učinit i soud odvolací. Namítat pak v této souvislosti porušení zásad dvojinstančnosti řízení je nepřiměřené; to platí již jen proto, že návrh na ustanovení právního zástupce může účastník podávat opakovaně, má-li za to, že u něj došlo ke změně poměrů. Nadto, podle uznávané komentářové literatury, lze žádost účastníka o ustanovení právního zástupce zamítnout, je-li zřejmé, že se v dané problematice dostatečně orientuje, byť je u něj splněna podmínka osvobození od soudních poplatků, protože ochrana zájmů účastníka takové opatření (tedy ustanovení zástupce) nevyžaduje - srovnej k tomu David L.; Ištvánek F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář 1. díl Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 125.

Vrchní soud - v případě stěžovatelky - vyšel ve svém rozhodnutí právě ze situace, kdy poměry stěžovatelky sice vyžadují osvobození od soudních poplatků, leč nevyžadují ustanovení zástupce. Toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil; to si Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu obsahujícího například podání stěžovatelky, v nichž adekvátním pracuje s judikaturou nejvyšších soudních instancí (srovnej číslo listu 109 - 111).

Pokud se stěžovatelka dovolává rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 - jež podrobně cituje - je zřejmé, že jde o rozhodnutí obecné povahy, jež na konkrétní souzenou věc bezprostředně nedopadá.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.