I. ÚS 3131/13
I.ÚS 3131/13 ze dne 3. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kvapila, právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2011 č. j. 14 Cmo 125/2011-324, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011 č. j. 19/16 Cm 303/2004-265 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 1260/2012-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 4 Listiny.

2. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 570 021 Kč s příslušenstvím a současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným ve výši 214 142,22 Kč. Zaplacení uvedené částky se stěžovatel domáhal z titulu nezaplacené faktury za dodané zboží. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že zboží převzala a jeho vlastníkem se stala společnost BF ELEKTRONIC, s. r. o., a že převzetí žalovanými jako fyzickými osobami (nikoli jako statutárními zástupci společnosti) se stěžovateli prokázat nepodařilo, stejně jako se nepodařilo prokázat ani přijetí bezdůvodného obohacení žalovanými. Soud proto uzavřel, že žalovaní nebyli v řízení od samého počátku pasivně legitimováni.

3. Na základě odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že z důkazů, které žalobce k prokázání svých tvrzení označil, jednoznačně vyplývá, že žalobcem uskutečněné plnění (dodání zboží) bylo určeno společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., vůči této společnosti také účtoval cenu uvedeného zboží, a - podle tzv. saldokonta vystaveného ke dni 28. 6. 2001 - vůči této společnosti rovněž evidoval pohledávku, představující právo na zaplacení ceny zboží, vyfakturované fakturou č. 17962/00/3 ve výši 570 021 Kč. Je zjevné, že žalobce dodal zboží a požadoval za toto zboží odpovídající plnění (to je zaplacení kupní ceny) na základě právního vztahu mezi ním a společností BF ELEKTRONIC, s. r. o. Je tudíž vyloučeno, aby se téhož plnění (byť z titulu bezdůvodného obohacení) domáhal vůči žalovaným. I pokud by žalovaní zboží, dodávané společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., fakticky převzali, k závěru, že se jim tímto plněním dostalo majetkové hodnoty bez právního důvodu, by to neopravňovalo, neboť žalovaní byli v té době jednateli, tedy statutárními orgány, jednajícími za uvedenou společnost. Soud vzal též za prokázané, že se žalovaní nedopustili ani protiprávního jednání, které by v příčinné souvislosti mohlo vést ke vzniku nároku na náhradu škody vůči žalobci.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud nepovažoval rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu. Otázky, pro které bylo dovolání podáno, již byly podle dovolacího soudu v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci použitou již v řízení před obecnými soudy. Podle jeho přesvědčení žalovaní zjevně plnění převzali a neprokázali, že by je společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., předali. Ani to však nestačilo na závěr o tom, že se o toto plnění obohatili, případně o toto plnění obohatili jinou či jiné osoby, když ani v trestním řízení ani v tomto řízení nebylo prokázáno, komu vlastně plnění či peníze za něj utržené předali. Podle stěžovatele měli nést důkazní břemeno žalovaní, neboť stěžovatel prokázal, že zboží převzali, a nelze pouze formalisticky odkázat, že byli i jednatelé společnosti, tedy že je "převzala společnost", u které se zboží nikdy nedohledalo a které i dle závěrů trestního řízení nebylo společnosti předáno. Takový formalistický a nespravedlivý přístup považuje stěžovatel za rozporný s garantovanými ústavními právy, včetně práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy rozhodly v nákladech řízení, neboť prý nepřihlédly k příčinám vzniku celé situace a podílu žalovaných na ní, ani k mimořádným okolnostem sporu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

7. Ústavní soud ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž). Je třeba rovněž připomenout, že skrze námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Mezi procesním a hmotným právem zajisté nelze narýsovat striktní dělící čáru a může být navozen procesní stav, jehož důsledky se negativně s mimořádnou intenzitou projeví v rovině materiální. Není však odepřením spravedlnosti, jestliže tu ústavněprávní přezkum prioritně zacílí na procedurální atributy řízení před orgány veřejné moci, jehož (případné) podstatné vady mohou vést k deformaci výsledku tohoto řízení (podrobněji výše citovaný Komentář, zde k čl. 36 Listiny, zejména body 47-54).

9. V nyní projednávané věci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud I. stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí dostatečně pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento argument však nelze uznat, neboť nalézací soud dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaných - jednatelů společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. - na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a za současného respektování judikatury Nejvyššího soudu.

10. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatele, je rovněž odůvodněno řádně tak, že z něj vyplývají skutečnosti, na základě kterých dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá. Nejvyšší soud v rozhodnutí mimo jiné uvedl, a Ústavní soud mu v tomto směru musí přisvědčit, že "v obecném pohledu na řešený případ se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nelze upírat právní ochranu tomu, kdo v duchu zvyklostí zavedených mezi závazkovými partnery poskytne plnění, ale nedostane již příslušné protiplnění z důvodu chování druhého partnera. K právní jistotě obchodního styku jistě nepřispívá postup, kdy se obchodní partner snaží skrýt za vnější plášť obchodní společnosti a odebrat takto zboží, aniž by za ně dodavateli zaplatil nebo s ním alespoň dohodl, kdy a jak zaplatí". Nejvyšší soud však též zdůraznil, že vymáhání takového protiplnění má určitá pravidla, podle nichž je nutno postupovat. Rovněž soud je vázán procesním postupem, od něhož se nemůže svévolně odchylovat a vyslovovat závěry, které nejsou podloženy skutkovými zjištěními, i když se tento jeho postup může jevit jako bezdůvodně zformalizovaný.

11. Ústavní soud, jak již bylo shora uvedeno, je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není nadřízen obecným soudům, a proto při svém rozhodování musí dbát zejména zásady minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Takto extrémní vybočení ze zásad spravedlivého procesu, jež by mohlo vést až ke kasaci napadených rozhodnutí, však v dané věci Ústavní soud neshledal.

12. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se náhrady nákladů řízení, obecné soudy při jejím určení důsledně vycházely ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel sice v odvolání požadoval aplikaci § 150 o. s. ř., a to s ohledem na důvody vzniku sporu a zejména trestní stíhání obou jednatelů, odvolací soud však žádné důvody pro jeho aplikaci (důvody zvláštního zřetele hodné) neshledal. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že sice na oba jednatele společnosti byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu, oba však byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci obžaloby zproštěni, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž byli stíháni.

13. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, bod 12). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006, N 162/42 SbNU 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, N 75/22 SbNU 145). V případě, že obecné soudy takové důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledají a své úvahy, včetně vypořádání se s námitkami stěžovatele, řádně odůvodní, nemá Ústavní soud s ohledem na již shora zmíněnou zásadu minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti důvod jejich rozhodnutí zpochybňovat.

14. S ohledem na shora uvedené závěry tak musí Ústavní soud konstatovat, že v případě stěžovatele k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv nedošlo, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.