I. ÚS 313/17
I.ÚS 313/17 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Soluna 2000 s. r. o., se sídlem v Praze, Vlkova 468/17, zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem se sídlem v Praze, Benešovská 1897/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 115/2016-57 ze dne 1. prosince 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Odvolacího finančního ředitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelce byla v řízení před orgány daňové správy doměřena daň z přidané hodnoty. Obchodní činnost stěžovatelky měla spočívat v obchodu se zlatem, při níž se dodávky zlata stěžovatelce řídily běžným daňovým režimem (daň přiznává a platí plátce uskutečňující zdanitelné plnění). Následný prodej se pak řídil režimem zvláštním (daň přiznává plátce, jemuž bylo zlato stěžovatelkou dodáno). Stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně z pořízení zlata a jeho přepracování; orgány daňové správy ovšem dospěly k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zdanitelné plnění v podobě dodávky zlata ryzosti 330/1000 a přepracování zlata této ryzosti na ryzost 999/1000 nikdy neproběhlo. Následnou žalobu stěžovatelky Městský soud v Praze zamítl.

2. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud taktéž zamítl. Stěžovatelku v daňovém řízení tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Správce daně prokázal důvodné pochybnosti o správnosti a úplnosti předloženého účetnictví, bylo tak na stěžovatelce, aby přijetí zdanitelných plnění prokázala jinak. To se jí nepodařilo, neboť dodatečně předložené důkazy neměly dostatečnou vypovídací hodnotu a z velké části byly vzájemně rozporné.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že soud zcela neobjektivně hodnotil skutkový stav. Dospěl k závěru o rozporech ve vyjádřeních jednatele stěžovatelky, opomenul ovšem jeho první výpověď, která představuje zcela první zachycení prověřovaných skutečností. Rozpory v následných vyjádřeních byly způsobeny tím, že si jednatel na jednotlivé obchodní případy pamatoval toliko matně. Stěžovatelka jednotlivé nesrovnalosti v účetnictví a skladové evidenci vysvětlila, přičemž podle judikatury správních soudů je nezbytné, aby pochybnosti o správnosti a úplnosti účetnictví byly založeny na skutečnostech zatemňujících hospodaření daňového subjektu. Slovem zatemnit, jehož kořen vychází ze slova tma, je míněno něco, co není vidět, co není jednoznačně zřejmé. Nesrovnalosti ve skladové evidenci bylo možné nalézt toliko v jednom datu, což evidenci nezatemňuje. Písemná smlouva s dodavatelem neodpovídala skutečnému průběhu obchodních případů, neboť v průběhu obchodování došlo k její modifikaci. To je v obchodní praxi běžné. Ryzost zlata pak stěžovatelka řádně ověřovala pomocí buližníku.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04 ze dne 29. 9. 2004]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Pokud stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou splněny zákonné podmínky.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila obdobné námitky, jaké již dříve neúspěšně uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem a řízeních jemu předcházejících. Ústavní soud je ovšem soudním orgánem ústavnosti, nikoliv dalším stupněm soustavy správních soudů či orgánů daňové správy. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud námitkami stěžovatelky velmi podrobně zabýval, srozumitelným, logickým a přiléhavým způsobem se s nimi vypořádal. Na stížní námitky je možné již v napadeném rozhodnutí nalézt vyčerpávající odpověď.

7. Stěžovatelka zpochybnila především naplnění podmínek pro přenos důkazního břemene ze správce daně na ni samu. S tím se napadené rozhodnutí dostatečně vypořádalo v odst. 33-34. Nehledě na to, stěžovatelka nebyla vůbec schopna prokázat, že k tvrzeným obchodním případům ve skutečnosti došlo. Předložené důkazy, zejména výpovědi osob podílejících se na obchodních případech, byly vzájemně rozporné (odst. 39-41, 43-54 napadeného rozsudku), případně bez dostatečné vypovídající hodnoty (ke zkoušce pomocí buližníku srov. odst. 40-42).

8. Co se týče samotných skutkových zjištění, lze jen stručně uvést, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.