I. ÚS 3128/13
I.ÚS 3128/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2012 č. j. 13 Cm 581/2009-358 a Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 2 Cmo 166/2012-429 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3676/2012-480 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její obchodněprávní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její legitimní očekávání zaručené článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článků 4 a 90 Ústavy, princip vázanosti soudce zákonem ve smyslu článku 95 Ústavy, princip rovnosti účastníků řízení garantovaný článkem 37 odst. 3 Listiny, právo na vlastnictví dle článku 11 Listiny a právo na svobodné podnikání zaručené článkem 26 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2012 č. j. 13 Cm 581/2009-358 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 226 983,58 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že jí stěžovatelka plnila na základě neplatných ročních smluv, a dále jako užitku z tohoto obohacení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že co do částky 61 000 Kč je žaloba zamítána pro překážku věci rozsouzené a ve zbytku z důvodu promlčení nároku, neboť žalovaná platby od stěžovatelky přijala v rozmezí let 1999 až 2001 a stěžovatelka žalobu podala teprve dne 3. 3. 2009.

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2012 č. j. 2 Cmo 166/2012-429 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku změnil tak, že řízení co do části návrhu na zaplacení částky 61 000 Kč zastavil dle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu existence neodstranitelné překážky věci rozsouzené (výrok I.), a ve zbytku rozsudek ve výroku I. potvrdil (výrok II.), neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu o promlčení nároku. Ve vztahu k požadovanému vydání užitků z bezdůvodného obohacení konstatoval, že obchodní marže žalované není užitkem ve smyslu ustanovení § 458 odst. 2 občanského zákoníku.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3676/2012-480 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud otázku promlčení posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, dle které se ve vztazích mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti délka promlčecí doby posuzuje dle ustanovení § 397 obchodního zákoníku a lhůta na vrácení plnění z neplatné smlouvy začíná dle ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

5. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že úprava bezdůvodného obohacení z absolutně neplatných smluv obsažená v obchodním zákoníku není komplexní, a proto měly soudy kromě ustanovení § 394 odst. 2 a § 397 obchodního zákoníku aplikovat též ustanovení § 3, § 37, § 39, § 451, § 457, § 458 a především § 107 odst. 3 občanského zákoníku a označit tak nároky stěžovatelky za důvodné a nepromlčené. Určujícím pro výsledek sporu bylo provedení dokazování a následného právního hodnocení ročních smluv z pohledu ustanovení § 266 obchodního zákoníku a § 37 občanského zákoníku, což však obecné soudy neučinily a také stěžovatelku nepoučily o jejích procesních právech, neposkytly jí prostor reagovat na neprovedení jí navrhovaných důkazů a na změnu jejich právního náhledu, v důsledku čehož se stěžovatelka "veškeré meritorní závěry" dozvídala až z písemného odůvodnění jejich rozhodnutí. Oproti Nejvyššímu soudu stěžovatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky výkladu právního vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou určeného ročními smlouvami a "budoucími realizačními kupními smlouvami". Stěžovatelka upozorňuje, že o dovolání ve všech jejích devatenácti sporech rozhodoval senát Nejvyššího soudu 23 Cdo ve složení JUDr. Hornochová a JUDr. Des, který se vždy odmítl zabývat právním hodnocením ročních smluv, přičemž nelze mít za to, že metodou náhodného určení zákonného soudce by mohly být všechny stěžovatelčiny věci přiděleny témuž senátu. Nejvyšší soud tak svým rozvrhem práce nadřadil princip specializace soudců nad stěžovatelčino právo na zákonného soudce.

6. Návrh na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelka odůvodňuje tím, že napadené ustanovení dovoluje Ústavnímu soudu neústavní cestou bez znalosti celého spisu nadřadit zájem efektivity a hospodárnosti jeho práce nad docílením obecné spravedlnosti. Jestliže totiž obecné soudy ve svých rozhodnutích nepopíší věrně faktický stav sporu, dojde k záměně originálu ústavní stížnosti za podvrh nebo soudci Ústavního soudu neporovnají záznam z jednání před obecnými soudy s protokoly o nich, jsou prima facie dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelů.
7. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost, jakož i návrh na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou zjevně neopodstatněné.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471, dostupný též na http://nalus.usoud.cz).

10. Takového pochybení se obecné soudy nedopustily. Jejich právní závěry stran počátku běhu a délky promlčení doby ve stěžovatelčině věci neobsahují prvek svévole či překvapivosti, poněvadž vycházejí z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, tj. ustanovení § 391 a § 397 (srov. rozsudek ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3677/2009). Je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu obchodním závazkovým vztahem, pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obchodního zákoníku (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 23 Cdo 448/2012 a rozsudek ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 813/2001). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že otázky obchodním zákoníkem neupravené se řeší podle příslušných ustanovení zákoníku občanského. V případě synallagmatických závazků vznikajících z dvoustranných neplatných smluv tudíž musí soud sice přihlédnout k ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, čímž však není vyloučena aplikace ustanovení § 457 a § 107 odst. 3 občanského zákoníku (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3677/2009). Z výše uvedeného je patrno, že obecné soudy správně aplikovaly ustanovení § 394 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 397 obchodního zákoníku namísto ustanovení § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, přičemž tento postup nijak neeliminuje použití ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku, jehož aplikace se stěžovatelka dovolává a které však není určující pro stanovení počátku běhu a délky promlčecí doby.

11. Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973), anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovolacímu soudu nelze vytýkat, že se nezabýval hodnocením povahy ročních smluv, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu primárně nespočívalo; tím byla otázka promlčení stěžovatelčina nároku. Dovolací řízení totiž není určeno k řešení akademických otázek, ale otázek pouze takových, na jejichž řešení je závislý výsledek řízení v konkrétní věci; ani zodpovězení otázky povahy ročních smluv by nic nezměnilo na tom, že stěžovatelčiny nároky byly promlčeny a že její žaloba musela být zamítnuta.

12. V této souvislosti pak nelze krajskému a vrchnímu soudu vytýkat, že neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy (srov. str. 8 rozsudku krajského soudu a str. 9 rozsudku vrchního soudu), neboť soudy neakceptování důkazních návrhů stěžovatelky založily na závěru o nadbytečnosti těchto důkazů, tedy na jednom z ústavně aprobovaných důvodů dovolujících soudu neprovést navržený důkaz (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339). Oproti přesvědčení stěžovatelky nebylo třeba jí následně poskytnout prostor k reakci na takový procesní postup soudu.

13. Co do stěžovatelčiny námitky odepření práva na zákonného soudce přidělováním jejích dovolání senátu 23 Cdo je nutno upozornit, že smyslem práva na zákonného soudce je eliminace tzv. kabinetní justice, a to cestou stanovení konkrétních a určitých pravidel pro přidělování věcí soudcům tak, aby bylo předem zřejmé, na základě jakého algoritmu bude konkrétní věc určitému soudci přidělena. Tomu se nijak nepříčí jak rozvrh práce, který nerozlišuje mezi typy věcí dle jejich právní povahy, jak je tomu např. na Ústavním soudu, tak ani rozvrh práce, který určitou specifickou agendu svěřuje konkrétnímu senátu. Stěžovatelkou dovolávaná metoda náhodného výběru zákonného soudce by naopak mohla vzbuzovat pochybnosti o transparentnosti takového výběru, jestliže by veřejnosti nebyl znám jeho algoritmus.

14. K návrhu na zrušení ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba vysvětlit, že Ústavní soud vždy postupuje tak, aby měl zjištěny všechny okolnosti důležité pro své rozhodnutí bez ohledu na to, o jaké ustanovení zákona o Ústavním soudu své rozhodnutí nakonec opře. Je věcí soudce zpravodaje a tělesa rozhodujícího o daném návrhu, aby uvážili, zda pro rozhodnutí o něm postačí skutečnosti dostupné z ústavní stížnosti a jejích příloh, nebo zda je třeba si opatřit spis, vyjádření účastníků řízení či dokonce podniknout další kroky ke shromáždění všech potřebných informací. Napadené zákonné ustanovení otázku vyžádání procesního spisu obecného soudu neupravuje, tedy ani jeho zrušení by nezabránilo tomu, aby si soudce zpravodaj spis nevyžádal, nepovažuje-li to za nutné, a proto Ústavní soud posoudil návrh na zrušení tohoto ustanovení jako zjevně neopodstatněný. K tomu Ústavní soud poznamenává, že v projednávané věci nepokládal za potřebné si spis vyžádat, poněvadž klíčové bylo posouzení otázky promlčení, tj. otázky právní, která byla dostatečně detailně rozvedena v napadených rozhodnutích a v stěžovatelčiných podáních adresovaných Ústavnímu soudu, přičemž právní posouzení vycházelo ze skutkových okolností, které stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňovala.

15. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítl Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.