I. ÚS 3127/16
I.ÚS 3127/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Martina Krátkého, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 č. j. 23 Co 358/2015-133 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 22 Cdo 2161/2016-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel v roce 2011 neúspěšně domáhal v řízení před obecnými soudy určení zániku věcného břemene chůze a jízdy na sporném pozemku, jež je v jeho vlastnictví. Nejvyšší soud v konečném výsledku dospěl k závěru, že věcné břemeno zaniká vlivem trvalých změn, v důsledku nichž věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání oprávněné nemovitosti. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 22 Cdo 1429/2012 konstatoval, že odkazy stěžovatele na změnu poměrů jsou v zásadě nevýznamné a tyto by mohl uplatnit v rámci řízení o zrušení věcného břemene.

Následně si stěžovatel podal žalobu na zrušení věcného břemene, jíž nalézací soud vyhověl a věcné břemeno zrušil. K odvolání vedlejších účastníků však bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze změněno tak, že došlo k zamítnutí žaloby. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel vidí v závěrech Nejvyššího soudu rozpor a řádně neodůvodněnou změnu judikatury, která je v rozporu s principem předvídatelnosti práva. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces i tím, jak hodnotil provedené důkazy a z těchto důkazů vyvodil závěry, které nebyly pro posouzení věci relevantní.

Stěžovatel poukázal ve svém návrhu na to, že ke zřízení věcného břemene došlo před 123 lety a je tedy přirozené, že za tuto dobu se pozemky a přilehlé okolí významně proměnily. Účel využití pozemků je jiný, než tomu bylo původně. Věcné břemeno průchodu a průjezdu mělo od dob svého zřízení toliko jediný účel, a to zajistit spojení oprávněného pozemku s tehdy ještě existující polní cestou. Tato cesta však zanikla, a proto je existence věcných břemen průchodu a průjezdu nadále bezúčelná. Prostor, který je zatížen věcným břemenem, je v současné době využíván pouze z části, a to v přístupu ke studánce, ke které vedlejší účastnící chodí pro vodu. Dále než ke studánce trasa věcného břemene využívána není, zbytek trasy je zarostlý náletovými dřevinami. Cesta, na kterou měla věcná břemena navazovat, je kompletně rozorána a je zde pole. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastníci využívají věcné břemeno cesty zcela jiným způsobem, než jsou oprávněni a v důsledku toho bez řádného důvodu ruší vlastnické právo stěžovatele. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti podrobněji věnuje tomu, jakým způsobem a za jakým účelem lze věcné břemeno cesty a jízdy využívat. Nastalé změny jsou podle stěžovatele trvalého rázu a nelze tak lpět na zachování práv plynoucích z věcného břemene. Stejně tak nelze odhlížet od skutečnosti, že věcné břemeno snižuje hodnotu nemovitosti. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily a následně aplikovaly ustanovení § 1299 odst. 2 OZ.

Podle náhledu stěžovatele došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů či výkladem ustanovení § 1299 OZ, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Podle náhledu Ústavního soudu je hodnocení toho, jak obecné soudy vyložily obsah sporovaného ustanovení typicky věcí podústavního práva. Z ústavněprávního hlediska je podstatným především to, že se obecné soudy daným skutkovým a právním stavem zabývaly, že ve svých rozhodnutích uvedly, která ustanovení zákona a jak vyložily a k jakým závěrům dospěly. Měl-li by Ústavní soud přehodnocovat závěry obecných soudů, dostával by se do role další přezkumné instance, jež mu zjevně nenáleží.

Pokud stěžovatel poukazuje na rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší ani sjednocování judikatury obecných soudů. Navíc, pokud ve svém prvním rozhodnutí Nejvyšší soud stěžovatele s určitými námitkami pouze odkázal do určitého typu soudního řízení, toto samo o sobě ještě neznamená, že v případě jeho zahájení bude stěžovatel ve věci úspěšný.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.