I. ÚS 3118/13
I.ÚS 3118/13 ze dne 30. 9. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 6 Ans 3/2013-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 č. j. 9 A 94/2012-35-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Univerzitě Karlově v Praze domáhal ochrany proti její nečinnosti, která měla spočívat v tom, že nerozhodla o jeho žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dosaženého na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě pro účely výkonu zaměstnání v České republice. Stěžovatel nepovažoval písemnost ze dne 21. 11 2011, označenou jako rozhodnutí č. j. 7228/11/III/Ko č. ev. 953 N, kterým Univerzita Karlova v Praze "rozhodla o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice" (dále též "předmětné rozhodnutí"), za řádné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), a tvrdil, že trpí řadou vad, které způsobují jeho nicotnost. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Po přezkumu předmětného rozhodnutí žalované konstatoval, že stěžovatelem vytýkané vady nezpůsobují nicotnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 správního řádu a že existence negativního rozhodnutí žalované vylučuje závěr o její nečinnosti. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť i podle jeho názoru bylo z výroku a následného odůvodnění předmětného rozhodnutí možné jednoznačně dovodit vůli žalované zamítnout žádost stěžovatele. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu vyložil, jaké vady způsobují nicotnost rozhodnutí, a uzavřel, že takovými vadami rozhodnutí žalované netrpělo. Z odůvodnění rozsudků správních soudů rovněž vyplynula informace, že stěžovatel napadl předmětné rozhodnutí odvoláním, které odvolací správní orgán, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, zamítlo rozhodnutím ze dne 7. 9. 2012.

V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právním závěrům správních soudů, předestřel Ústavnímu soudu vlastní hodnocení vad rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze a setrval na tvrzení o jeho nicotnosti. Vyslovil přesvědčení, že nečinnost správního orgánu stále trvá a že mu správní soudy neposkytly náležitou ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadených rozsudků, a to jak pro rozpory v odůvodnění, tak i pro nedostatek konkrétních důvodů, Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze, ač ten byl v některých stěžejních částech nepřezkoumatelný, pominul jednu ze stížnostních námitek a jeho rozhodnutí lze též označit za překvapivé. Uvedl, že Nejvyšší správní soud zamítnutím kasační stížnosti de facto potvrdil správnost zamítnutí žaloby Městským soudem v Praze, avšak nicotnost rozhodnutí, konkrétně namítanou rozpornost výroku a neuvedení předmětu řízení, odůvodnil za pomoci jiné argumentace, se kterou stěžovatele před vydáním svého rozhodnutí neseznámil a neumožnil mu na ni reagovat. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, k jejíž úhradě by byly zavázány oba správní soudy.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci. Označil za ně ty případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávané věci však Ústavní soud shora naznačená pochybení správních soudů, jež by byla schopna přivodit jeho zákrok ve formě kasačního nálezu, neshledal.

Ústavní soud též nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků, neboť z jejich odůvodnění je zřejmé, v jakém rozsahu se správní soudy zabývaly námitkami nulity rozhodnutí správního orgánu, jak je posoudily a jak na ně právně nahlížely. Způsob, jakým tak učinily, Ústavní soud považoval za přiměřený, dostatečně podrobný, srozumitelný a logický. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal. Pojmu "adekvátně" je třeba z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že po obecném soudu je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadená rozhodnutí správních soudů jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný.

K námitce překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud uvádí, že za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998, N 106/12 SbNU 93, nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007, N 26/44 SbNU 309, nález sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011, N 80/61 SbNU 261, nález sp. zn. I. ÚS 3844/12 ze dne 22. 5. 2013 a další). V projednávané věci však deficit tohoto typu nenastal. Stěžovatelem namítanou rozporností výroku a neuvedení předmětu řízení se zabýval jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud a jakkoli tedy stěžovatel mohl být subjektivně "překvapen" tím, že kasační soud nahlížel na tuto námitku poněkud jinak než soud prvního stupně, neměl ústavní stížností napadený rozsudek charakter tzv. překvapivého rozhodnutí ve smyslu shora vymezeném.

Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích správních soudů obou stupňů porušení kautel čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto nemohl přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že mu nebyla poskytnuta soudní ochrana před nečinností žalovaného správního orgánu. Obsah rozsudků soudů obou stupňů svědčí o zcela zřejmém opaku.

K žádosti stěžovatele o zaplacení nákladů zastoupení Ústavní soud uvádí, že podle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si hradí vzniklé náklady účastníci sami, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 téhož ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu a Ústavní soud se k aplikaci tohoto ustanovení uchyluje jen ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V projednávané věci Ústavní soud důvod k takovému postupu neshledal, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.

Složení senátu doznalo změn v důsledku vyloučení soudkyně Kateřiny Šimáčkové z projednávání a rozhodování věci. Jmenovaná soudkyně byla vyloučena usnesením II. senátu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. I. ÚS 3118/13-13, neboť byla v téže věci činná při výkonu funkce soudkyně Nejvyššího správního soudu. Vyloučenou soudkyni nebylo možné nahradit postupem podle ustanovení § 10 odst. 3 ve spojení s § 9 odst. 5 Rozvrhu práce Ústavního soudu (dostupný v el. podobě na www.usoud.cz), neboť soudkyni Ivaně Janů skončil mandát ústavního soudce dnem 16. 9. 2014. Vyloučená soudkyně proto byla nahrazena postupem podle ustanovení § 9 odst. 1 a 6 Rozvrhu práce Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2014

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.