I. ÚS 3118/09
I.ÚS 3118/09 ze dne 12. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Španielova 1267, 163 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 14 To 583/2009, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2009, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 14 To 583/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 26 PP 99/2009 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byla podle § 61 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") zamítnuta jeho žádost a návrh ředitele věznice Vinařice na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Jak stěžovatel uvádí, po svém odsouzení ke třem letům nepodmíněného odnětí svobody žil deset let ve Španělsku, načež byl ze Španělska vydán na základě evropského zatýkacího rozkazu za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Ve Španělsku má přítelkyni, se kterou si píše. Ve výkonu trestu se chová řádně a má řadu kázeňských odměn. Prohlašuje, že výkon trestu je pro něho dostatečným varováním a poučením do dalšího života.

Okresní soud nicméně podaným žádostem k návrhu státní zástupkyně nevyhověl s tím, že není naplněna podmínka, že lze očekávat v budoucnu řádný život odsouzeného. Podle soudu sice odsouzený prokázal polepšení, ale výkon trestu u něho není poprvé - byl již jednou odsouzen a byl odsouzen i po uložení trestu, který nyní vykonává. Přitěžující byl podle soudu i výslech odsouzeného, který uvedl, že do Španělska odjel před deseti lety za prací a že se "koukal na internet, zda je na něj zatykač". S tím se ztotožnil i krajský soud, dle jehož názoru je na místě přihlédnout i k tomu, zda odsouzený nastoupil trest dobrovolně, což se ve stěžovatelově případě nestalo.

Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřiměřeně tvrdá a demotivující. Má za to, že za své jednání pykal již dostatečně. Prohlašuje, že nyní již má jiné životní hodnoty, zařadil se do společnosti, má kde bydlet. Podle stěžovatele je podmínka, že se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život, splněna.

Stěžovatel dále uvádí, že změna ustanovení § 61 odst. 1 trestního zákona zahrnující slova o tom, že soud přihlédne při rozhodování o podmíněném propuštění i k tomu, zda odsouzený nastoupil trest dobrovolně, byla zahrnuta do hmotného práva trestního ke dni 1. 1. 2009. Tedy k datu, kdy již dávno trest vykonával. Skutečnost, že nenastoupil trest pro svůj pobyt v zahraničí, mu nelze dávat za vinu a k tíži, pokud v době nástupu trestu novela § 61 odst. 1 trestního zákona ještě neplatila. Platí zásada, že podle pozdějšího zákona se rozhoduje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější; není-li této příznivosti, použije se zákonné úpravy dřívější. V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákon v § 61 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§ 62 odst. 2 trestního zákona).

Jestliže obecné soudy dovodily nenaplnění druhé podmínky, totiž že se od odsouzeného může očekávat, že v budoucnu povede řádný život, vyšly z konkrétních zjištění, která ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje. Ústavní soud nemá za to, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování a že by se dopustily libovůle v rozhodování. Jak již vyplývá z výše vyloženého, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy hodnocením vlastním.

Co se týče stěžovatelova odkazuje na čl. 40 odst. 6 Listiny ("Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější."), stěžovatel nedoceňuje, že ve věci nejde o posuzovaní trestnosti činu (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2965/09 in http://www.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.