I. ÚS 311/05
I.ÚS 311/05 ze dne 10. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti RESVO Praha, spol. s r.o., se sídlem Zděbradská ulice, Říčany - Jažlovice, IČO 15272575, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem ul. 28. října 1001/03, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, č. j. 14 Cmo 102/2005-114, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2004, č. j. 39 Cm 115/2004-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 12. 2004, č. j. 39 Cm 115/2004-101, zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, podle kterého se odpůrci Krkonošská akciová společnost pivovarská, a.s., Rudník, okr. Trutnov, IČO: 13584740 (dále jen "odpůrkyně"), ukládá, aby se zdržel zcizení nemovitostí, pozemků st. parc. 117, st. parc. 118, pozemků parc. č. 207, parc. č. 208, parc. č. 210/1, parc. č. 210/2, parc. č. 214/1 a budov č.p. 130 na st. parc. 118, čp. 132 na st. parc. 117, zapsaných v katastru nemovitostí okr. Trutnov, obec Rudník, k. ú. Rudník, na LV č. 774 (dále jen "nemovitosti"), dále aby se zdržel zatížení těchto nemovitostí jakýmikoliv právy věcnými i závazkovými ve prospěch třetích osob a aby se zdržel jakýchkoliv svévolných stavebních, technických nebo jiných úprav nemovitostí kromě jejich předběžné údržby. [Poznámka: Návrhem doručeným krajskému soudu dne 19. 4. 2004 se stěžovatelka domáhala vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady odpůrkyně ze dne 17. 1. 2004 v bodu 5) o změně stanov společnosti a v bodu 6) o prodeji konkretizovaných nemovitostí. O tomto návrhu nebylo ke dni rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně rozhodnuto. Stěžovatelka podáním doručeným krajskému soudu dne 15. 12. 2004 navrhla vydání předběžného opatření uvedeného výše ve výrokové části citovaného usnesení krajského soudu.]

Krajský soud v odůvodnění citovaného usnesení uvedl, že stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření odůvodnila tím, že se odpůrkyně na valné hromadě dne 17. 1. 2004 pokusila rozhodnout o prodeji nemovitostí společnosti MAKRO - st. společnost s r.o. Podle stěžovatelky byly na valné hromadě projednány podmínky prodeje nemovitostí a byla schválena cena 300.000,- Kč stanovená na základě posudku z roku 2003. Tento postup prý byl v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák., "aniž byla hodnota zcizovaného majetku stanovena znalcem určeným soudem a v diametrálním rozporu se znaleckým posudkem z roku 1994". Krajský soud poukázal na ustanovení § 102 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. V souzené věci stěžovatelka odůvodnila návrh na nařízení předběžného opatření potřebou zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť má důvodné obavy, že se odpůrkyně může pokusit zcizit jediný majetek v podobě nemovitostí za podmínek nevýhodných pro odpůrkyni "k výhodě jiného subjektu".

Krajský soud prohlásil, že má-li být předběžné opatření z uvedených důvodů nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků prokázána. Ostatní okolnosti významné pro nařízení předběžného opatření z uvedeného důvodu musí být alespoň osvědčeny. Krajský soud dospěl k závěru, že podmínky nařízení předběžného opatření splněny nejsou, neboť stěžovatelka nikterak nedoložila a neprokázala nezbytnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Tvrzení stěžovatelky, že se obává, že se odpůrkyně může opět pokusit uvedené nemovitosti zcizit za nevýhodných podmínek, je pro účely nařízení předběžného opatření nedostačující.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2005, č. j. 14 Cmo 102/2005-114, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Vrchní soud zdůraznil, že základními předpoklady nařízení předběžného opatření jsou osvědčení uplatněného práva a potřebnost zatímní úpravy. Uvedl, že v žalobě je uplatněno právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady odpůrkyně konané dne 17. 1. 2004, neboť stěžovateli prý bylo v rozporu s § 180 a násl. obch. zák. odepřeno právo hlasovat na valné hromadě s tím, že nesplatil část upsaného emisního kursu akcií. Vrchní soud však prohlásil, že dle obsahu spisu postup odpůrkyně nebyl protiprávní, a tvrzené právo za osvědčeno mít nelze. Stěžovatel při navyšování základního jmění odpůrkyně v roce 1991 (z 550.000,- Kč na 7,000.000,- Kč) upsal 584 akcií o jmenovité hodnotě 5.000,- Kč a zaplatil 1,800.000,- Kč. Splatil tedy jen část emisního kursu akcii, takže dle § 186 odst. 2 písm. a) obch. zák. hlasovací práva spojená se zatímním listem vykonávat nemůže. Proto se vrchní soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh na vydání předběžného opatření je neopodstatněný.

Citovaná usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze (dále jen "soudy") napadla stěžovatelka ústavní stížností ze dne 30. 5. 2005 (doplněnou na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 24. 8. 2005).

Stěžovatelka pochybení obou soudů spatřuje především v tom, že se (i přes její tvrzení podložená listinnými důkazy) zjevně návrhem na nařízení předběžného opatření věcně vůbec nezabývaly a absolutně nereflektovaly skutečnosti jí tvrzené. Vyslovila přesvědčení, že nutnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky prokázala dostatečně a "že soudy, vzhledem k vágním odůvodněním napadaných rozhodnutí, ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelkou a osvědčeným listinami, při svém rozhodování nikterak nepřihlédly". Dále uvedla, že se odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval meritem věci projednávané v řízení o žalobě o vyslovení neplatnosti valné hromady zcela nad rámec své pravomoci jako odvolacího soudu, který projednával odvolaní proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, "když dokonce předjímá rozhodnutí Krajského soudu ve věci samé".

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva a svobody deklarovaná v ustanoveních čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a dále v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005, č. j. 14 Cmo 102/2005-114, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2004, č. j. 39 Cm 115/2004-101, se zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v souzené věci neshledal ani svévolný postup obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily. Obecné soudy sice stručně, avšak jasně, srozumitelně a přesvědčivě uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly, a jejich argumentace je i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který ústavní roviny nedosahuje.

Ústavní soud uvádí, že se v napadených rozhodnutích jednalo (jak již bylo vícekrát uvedeno) o návrh na vydání předběžného opatření. Nešlo tedy o vyslovení neplatnosti výše uvedených částí usnesení valné hromady odpůrkyně ze dne 17. 1. 2004, vůči nimž ostatně stěžovatelka podala žalobu a o nichž (jak vyplývá z obsahu soudního spisu) nebylo k datu vydání napadených rozhodnutí rozhodnuto. Za tohoto stavu Ústavní soud připomíná - jak oba obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly - že je především třeba prokázat zatímní úpravy poměrů účastníků, což se stěžovatelce nepodařilo; pouhá obava o možný opětovný pokus zcizit nemovitosti totiž nepostačuje. Oba soudy dále správně argumentovaly tím, že tvrzené právo musí být osvědčeno a přesvědčivě dovodily, že ani tato podmínka nařízení předběžného opatření není splněna (srov. zejména napadené usnesení Vrchního soudu v Praze). Ústavní soud konečně nepřisvědčuje ani stěžovatelčině úvaze, že se odvolací soud nad rámec své pravomoci zabýval meritem věci (projednávané v řízení o vyslovení neplatnosti uvedených bodů usnesení valné hromady odpůrkyně); tuto argumentaci, která se zřetelem na podstatu ústavní stížnosti nemá ústavní rozměr, považuje za zavádějící.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Je zřejmé, že nebyly porušeny ani další základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, leč jejich tvrzené porušení ani dále nerozvádí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.