I. ÚS 3090/09
I.ÚS 3090/09 ze dne 26. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. UL 15/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele (úpadce), aby Vrchní soud v Praze určil Městskému soudu v Praze lhůtu 5 dnů pro vyvěšení plného nebo zkráceného usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce č. j. 52 K 92/97-83 ze dne 20. 10. 1998 s tím, aby na něm poté Městský soud v Praze vyznačil, kdy je vyvěsil a sejmul ze své úřední desky a založil takto opatřené úřední záznamy do spisu.

Vrchní soud v Praze shledal, že námitky stěžovatele formálně postavené jako návrh dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, směřují proti postupu v konkursu, jenž je veden na majetek stěžovatele. Ze závěrů Vrchního soudu v Praze plyne, že domáhaný úkon byl učiněn již v minulosti, byť o něm nebyl učiněn odpovídající záznam, což bylo zároveň hlavním argumentem stěžovatele. Konečně Vrchní soud v Praze uvedl, že nesplnitelnou povinnost nelze vynucovat ani postupem dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. a že obsahově stejných návrzích rozhodoval již několikrát, např. pod sp. zn. UL 16/2004 a sp. zn. UL 2/2005.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal především, že Městský soud v Praze dosud nesplnil svou povinnost plynoucí z ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění tehdy účinném), vyvěsit usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu. Městský soud v Praze rozhodl předmětným usnesením o prohlášení konkurzu již dne 20. 10. 1998 pod sp. zn. 52 K 92/97.

Napadenému rozhodnutí stěžovatel vytýká, po obsáhlém výkladu k institutu návrhu dle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., že příslušný návrh lze odmítnout resp. zamítnout toliko ze zákonem stanovených důvodů, k čemuž v jeho věci nedošlo. Každopádně musí své věcné závěry soud řádně odůvodnit, což dle názoru stěžovatele neučinil, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Z napadeného usnesení, dle názoru stěžovatele, není zřejmé, z jakého znění zákona Vrchní soud v Praze vycházel, a vyslovuje podezření, že se opíral o znění neúčinné, čemuž má nasvědčovat zamítnutí pro "nedostatek povinného' podání stížnosti podle ust. § 174a zákona o soudech a soudcích," tedy ve znění zákona účinném toliko do 30. 6. 2009.

Dále stěžovatel dovodil, že vyvěšení usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu je významnou podmínkou pro další řízení, na které závisí jeho další vedení (v kontextu dalších ustanovení § 13 odst. 5, odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje, dle názoru stěžovatele, konkrétními důkazy podložený závěr, kdy bylo usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu skutečně vyvěšeno a sňato. I přes vyjádření tehdejší vedoucí soudní kanceláře o tehdejší soudní praxi (z něhož vycházel obecný soud), stěžovatel dovozuje, protože příslušný, zákonem předvídaný, záznam ve spise chybí, že účinky prohlášení konkursu nenastaly. Proto nepovažuje svůj návrh předložený Vrchnímu soudu v Praze za "nesplnitelný."

Konečně stěžovatel tvrdí, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, neboť má zato, že ústavně konformní je jedině taková organizace přidělování věcí v rámci soudu, kdy o návrzích dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. rozhoduje specializovaný senát, který se nepodílí na věcném posouzení věci dle rozvrhu práce. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ve věci rozhodoval i soudce Mgr. Tomáš Braun, o jehož vyloučení Nejvyšší soud nerozhodoval, ačkoliv námitka podjatosti všech soudců byla ze strany stěžovatele vznesena.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené usnesení zrušit.
II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že s obdobnými námitkami jiné stěžovatelky, ovšem rovněž ve vztahu k otázce vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce J. K. č. j. 52 K 92/97-83 ze dne 20. 10. 1998, se vyrovnal již ve svém usnesení ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 2845/09 [viz elektronická databáze rozhodnutí Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka v uvedeném řízení své argumenty rovněž uplatnila v návrhu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. Se závěry usnesení IV. ÚS 2845/09 se nyní Ústavní soud v relevantním rozsahu ztotožnil.

Ústavní soud z pozice orgánu ochrany ústavnosti není oprávněn vlastními úvahami závěry obecných soudů nahrazovat či měnit. Žádná z námitek stěžovatele nenavodila pochybnosti o ústavnosti napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k námitce, že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí opřel o neúčinný právní předpis, Ústavní soud uvádí, že tomu nic z odůvodnění napadeného usnesení nenasvědčuje. Především je nutno poukázat na skutečnost, že návrh stěžovatele nebyl odmítnut pro "nedostatek povinného' podání stížnosti podle ust. § 174a zákona o soudech a soudcích," (rozuměj dle zákona č. 6/2002 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009), jak se snaží tvrdit stěžovatel. Naopak odůvodnění usnesení výslovně obsahuje odkaz na § 174a odst. 7 zákona č. 6/2002 Sb., jehož účinnost nastala 1. 7. 2009 a podle něhož Vrchní soud v Praze návrh stěžovatele zamítl.

Z odůvodnění napadeného usnesení jasně plyne - a to i v kontextu dalších rozhodnutí ve věci stěžovatele, na něž Vrchní soud v Praze odkázal: sp. zn. UL 16/2004 a UL 2/2005 - jakými úvahami se Vrchní soud v Praze řídil, když na základě konkrétních skutečností dovodil, že usnesení o prohlášení konkursu vyvěšeno bylo, na čemž ničeho nemění absence příslušného záznamu ve spisu. Pokud proti této skutečnosti stěžovatel brojil, nejednalo se, podle závěrů Vrchního soudu v Praze, obsahově o stížnost na průtahy v řízení. V tomto kontextu není otázkou ústavně právního významu, zda po takovém zjištění měl být návrh odmítnut nebo zamítnut, přičemž se jeví jako zcela logické, že návrh byl zamítnut, pokud nebyly shledány důvody k vyhovění ani k odmítnutí návrhu.

Ve vztahu k námitce vyloučení soudců, kteří s ohledem na přidělování věcí rozhodují věcně o odvoláních v konkurzním řízení i o návrzích dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., poukazuje Ústavní soud na usnesení sp. zn. IV. 2845/09, v němž byla tehdejší stěžovatelka s touto námitkou ve stejné situaci odkázána na ustálenou interpretaci základního práva na zákonného soudce (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 200/98, Sb. n. u., sv. 12 str. 423) a na principy soudcovské nezávislosti při rozhodování podřízeného soudu podle § 174a zákona o soudech a soudcích vázaného pokynem nadřízeného soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04, Sb. n. u. sv. 37, str. 297 (309)], v zákonné rovině též na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96 (uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ústavněprávní relevanci nepřiznal Ústavní soud ani námitce stěžovatele, že ve věci rozhodoval Mgr. Tomáš Braun, o jehož nepodjatosti Nejvyšší soud, na základě námitky podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze příslušných k projednání předmětné konkursní věci, nerozhodl. Je totiž zcela nepochybné, že objektivní záruky spravedlivého procesu i subjektivní důvěra stěžovatele v rozhodnutí soudu nemohly být touto skutečností dotčeny, a to ve světle konkrétní námitky, kterou stěžovatel opakovaně uplatnil a o níž bylo Nejvyšším soudem rozhodováno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 4 Nd 244/2009, ve vztahu k řízení sp. zn. UL 15/2009; usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 4 Nd 245/2009, ve vztahu k řízení sp. zn. UL 16/2009; usnesení ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 4 Nd 239/2009, ve vztahu k řízení sp. zn. UL 19/2009). Skutečnost, že pracovnice soudní kanceláře Vrchního soudu v Praze stěžovateli po jistou dobu odmítala vydat dokument ze spisu bez uhrazení soudního poplatku za vyhotovení fotokopie, přičemž následně mu fotokopii zdarma vydala, nevyvolává objektivně v této věci pochybnost o nepodjatosti kterékoliv soudce Vrchního soudu v Praze z tohoto stěžovatelem uváděného důvodu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.