I. ÚS 3086/09
I.ÚS 3086/09 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Československého ústavu zahraničního, se sídlem Praha 1, Karmelitská 25, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5 - Smíchov, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2009, čj. 28 Cdo 4913/2008 - 117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, čj. 16 Co 121/2008 - 95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2007, čj. 26 C 14/2006 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

V ústavní stížnosti uvedl, že dřívější rozhodnutí o jeho žalobě na určení jeho vlastnického práva k budově č.p. 1493 na pozemku č. parc. 718 v katastrálním území Praha Holešovice (dále "nemovitost") nezakládá, pro řízení o jeho žalobě na vyklizení nemovitosti, překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Opačný názor, který v napadeném usnesení vyslovil Nejvyšší soud, představuje, podle stěžovatele, vybočení z jeho dosavadní rozhodovací praxe (stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2931/99) a je překvapivý a neočekávaný. Navíc měl Nejvyšší soud v takovém případě postupovat v souladu s § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudech a soudcích") a předložit věc k rozhodnutí velkému senátu.

Ačkoliv stěžovatel nemovitost převedl darovacím prohlášením ze dne 30. června 1958 v důsledku nátlaku tehdejších státních orgánů, obecné soudy se, ani v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti ani v řízení o žalobě na její vyklizení, nezabývaly otázkou neplatnosti darovacího prohlášení. V řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti postupovaly podle § 135 odst. 2 OSŘ, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné předpoklady, neověřovaly, zda a na základě jakých podkladů byla dokazována platnost darovacího prohlášení, a aniž by zkoumaly průběh dřívějšího řízení a rozsah provedeného dokazování, vycházely pouze z výrokové části dřívějších rozhodnutí. Ignorovaly rovněž stěžovatelem nově navrhované důkazy prokazující existenci jeho vlastnického práva a nepřihlédly k nově tvrzeným skutečnostem. Dopustily se tak závažného procesního pochybení, jímž zkrátily jeho procesní práva.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 7, po Hlavním městě Praze a Městské části Praha 7 (dále "žalovaní"), žalobou domáhal vyklizení a odevzdání budovy č.p. 1493 na pozemku č. parc. 718 v katastrálním území Praha Holešovice. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, čj. 26 C 14/2006 - 46, žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, čj. 16 Co 121/2008 - 95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2009, čj. 28 Cdo 4913/2008 - 117, odmítl.
III.

Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98).

Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže však postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy posoudily otázku existence jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti jako věc již pravomocně rozhodnutou, aniž by se zabývaly dalšími jím navrženými důkazy prokazujícími neplatnost darovacího prohlášení.

Podle § 159a odst. 5 OSŘ, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).

Stěžovatel se žalobou domáhal vyklizení nemovitosti. Proto obecné soudy jako předběžnou otázku nutně zkoumaly existenci jeho vlastnického práva k ní. Napadená rozhodnutí, vydaná v řízení o vyklizení a vydání nemovitostí, tak spočívala na předběžném posouzení otázky existence vlastnického práva stěžovatele, což se v dané věci specificky spojovalo s institutem vázanosti dříve vydaným soudním rozhodnutím v řízení mezi totožnými účastníky, kterým je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 1998, čj. 6 C 26/94 - 80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, čj. 17 Co 376/98 - 93. Tato předcházející rozhodnutí pak, při vydání rozhodnutí napadených ústavní stížností, tvořila v otázce určení vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem překážku věci pravomocně rozhodnuté. Proto nemohla být ani v situaci, kdy stěžovatel přeložil další, v původním řízení nepoužité důkazy, hodnocena znovu.

Obecné soudy výstižně zdůvodnily, z jakých důvodů a v jakém rozsahu jsou dříve vydanými rozhodnutími vázány, a zabývaly se jak restituční, tak i obecněprávní povahou sporu. Jejich závěru, že dřívější rozhodnutí, kterým byla žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva zamítnuta, tvoří v rámci řešení předběžné otázky existence vlastnického práva k nemovitosti v řízení o jejím vyklizení procesní překážku věci pravomocně rozhodnuté, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.

Ústavní soud dodává, že stěžovatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, ze dne 12. 12. 2001, na jeho případ zjevně nedopadá. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§ 80 písm. c) OSŘ), sice nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b) OSŘ), vycházející ze stejného skutkového základu, ale uvedené však platí pouze v případě, kdy by žalobě na určení vlastnického práva stěžovatele bylo vyhověno. Pokud však byla žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva k nemovitosti zamítnuta, nemůže se z povahy věci účinně domáhat jejího vyklizení. Názor Nejvyššího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí tak nepředstavuje vybočení z jeho dosavadní judikatury, nevyžaduje rozhodnutí velkého senátu a nelze jej, v rozporu s tvrzením stěžovatele, ani považovat za překvapivý a neočekávaný.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.