I. ÚS 3083/09
I.ÚS 3083/09 ze dne 5. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. července 2009 sp. zn. 14 Nc 1926/2006 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. 31 Co 357/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 11. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy se nesprávně vypořádaly s jeho námitkou stran nesplnění předpokladů pro nařízení exekuce dle ust. § 44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel zejména namítá, že mu nebyl řádně doručen exekuční titul (rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, dále jen "ČTÚ"). Stěžovatel uvedl, že od roku 1988 má hlášen trvalý pobyt na adrese P., kde se také zdržuje a přebírá si poštovní zásilky, přičemž ČTÚ jej na této adrese nekontaktoval a jako osobě neznámého pobytu mu ustanovil opatrovníka z řad svých zaměstnanců. Dle názoru stěžovatele tak ČTÚ řádně nezjišťoval místo jeho pobytu, když se jej pokusil kontaktovat pouze na adrese uvedené žalobcem (tedy nikoli na adrese zjistitelné z Centrální evidence obyvatel) a po oznámení doručujícího orgánu, že se adresát na této adrese nezdržuje, mu ustanovil opatrovníka. Stěžovatel dále uvedl, že ve shodě se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) je třeba považovat postup ČTÚ za nesprávný, když ten ustanovil opatrovníka z řad svých zaměstnanců. Stěžovatel "k dokreslení okolností daného případu" závěrem dokládá tvrzení, zpochybňující věcnou správnost rozhodnutí ČTÚ.

Dne 4. 12. 2006 podala k Okresnímu soudu v Kolíně společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. jako oprávněná návrh na zahájení exekučního řízení proti stěžovateli jako povinnému. K důvodům svého návrhu uvedla, že na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí ČTÚ ze dne 3. 11. 2004 č. j. 022937/2004-631/Kli/G byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 4 531 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 14 Nc 1926/2006-4 ze dne 6. 12. 2006 byla vůči stěžovateli nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 4 531 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce. Toto rozhodnutí bylo Exekutorským úřadem Praha 10 stěžovateli zasláno na adresu Č.B. Dne 20. 5. 2009 bylo Okresnímu soudu v Kolíně doručeno odvolání stěžovatele, ve kterém stěžovatel přednesl totožnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že o probíhajícím výkonu rozhodnutí se dozvěděl dne 16. 4. 2009 prostřednictvím oznámení České správy sociálního zabezpečení o provádění srážek z plného invalidního důchodu, přičemž kopie exekučního titulu byla stěžovateli dle jeho vlastního vyjádření (č. l. 26) doručena dne 9. 7. 2009. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 7. 2009 č. j. 14 Nc 1926/2006-24 rozhodl Okresní soud v Kolíně o odkladu exekuce na majetek stěžovatele do pravomocného skončení řízení o odvolání. O odvolání stěžovatele rozhodl dne 18. 8. 2009 Krajský soud v Praze usnesením č. j. 31 Co 357/2009-31 tak, že jím napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že okresní soud měl pro nařízení exekuce splněny veškeré zákonné předpoklady. Krajský soud dospěl k závěru, že exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí ČTÚ, což dle jeho názoru "vyplývá z doložky vystavené dne 10. 1. 2005" (str. 2 usnesení).

Z obsahu spisu ČTÚ sp. zn. 022937/2004-631/Kli/G zjistil Ústavní soud, že dne 9. 9. 2004 byl ČTÚ doručen návrh na zahájení správního řízení. Dne 15. 9. 2004 zaslal ČTÚ stěžovateli na adresu Č. B. vyrozumění o zahájení správního řízení. Tato zásilka byla doručujícím orgánem vrácena s odůvodněním, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Na základě toho si ČTÚ vyžádal od Městského úřadu v Č. B. sdělení místa trvalého bydliště stěžovatele. Městský úřad v Č. B. podáním ze dne 23. 9. 2004 sdělil, že stěžovatel není a nikdy nebyl hlášen k trvalému pobytu v Č. B. a o jeho osobě mu nejsou známy bližší údaje. Na základě tohoto sdělení ustanovil ČTÚ stěžovateli podle ust. § 16 odst. 2 zákona 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005, opatrovnici z řad svých zaměstnanců. Jediným úkonem opatrovníka v tomto řízení pak bylo převzetí rozhodnutí ČTÚ ze dne 3. 11. 2004 č. j. 022937/2004-631/Kli/G, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 4 531 Kč s příslušenstvím.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z podstaty ústavní stížnosti dovodil Ústavní soud, že stěžovatel brojí proti postupu ČTÚ, který stěžovateli bezdůvodně ustanovil opatrovnici z řad svých zaměstnanců, aniž by vyvinul jakoukoli snahu zjistit skutečné bydliště stěžovatele, které nadto bylo shodné s údaji z Centrální evidence obyvatel. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2052/08 ze dne 27. 1. 2009, nález sp. zn. I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008), nabylo-li rozhodnutí právní moci, aniž by proti němu bylo podáno odvolání k předsedovi ČTÚ nebo žaloba podle části páté občanského soudního řádu a podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda orgán veřejné moci prvého stupně postupoval správně, když stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost přípustná, a to v 60 denní lhůtě ode dne, kdy se stěžovatel dozví, že proti němu bylo vedeno správní řízení (zde 9. 7. 2009, viz výše).

Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje rozsah jeho přezkumu. Jelikož stěžovatel napadá svou ústavní stížností pouze rozhodnutí obecných soudů, nikoli, jak je výše uvedeno, rozhodnutí ČTÚ, je Ústavní soud nucen posoudit stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou. V daném případě nelze ani úspěšně dovodit napadení rozhodnutí ČTÚ z obsahu stížnosti, neboť pak by bylo třeba takovou ústavní stížnost posoudit jako podanou po lhůtě. Výklad přijatý v této věci Ústavním soudem není výrazem právního formalismu, nýbrž uplatněním obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt a dále především uplatněním principu subsidiarity. Ústavní soud však dodává, že byť byl nucen odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou, nemá pochybnosti o tom, že postupem správního úřadu (ČTÚ) došlo k zcela flagrantnímu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jen na okraj je pak třeba uvést, že argument krajského soudu, že rozhodnutí je pravomocné, neboť je opatřeno doložkou právní moci neodpovídá formálnímu ani materiálnímu pojetí institutu právní moci rozhodnutí, nýbrž je ryzí tautologií a v žádném případě neosvědčuje splnění zákonem stanovených předpokladů pro nařízení exekuce.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost musel odmítnout jako návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.