I. ÚS 3076/09
I.ÚS 3076/09 ze dne 29. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti O. K., zast. Mgr. Václavem Erbanem, advokátem, sídlem Sokolská 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2009, č.j. 22 Cdo 4111/2007-246, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.6.2007, č.j. 42 Co 171/2007-185, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13.2.2006, č.j. 14 C 107/2006-142, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Š. D. a I. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud) a rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") a domáhala se jejich zrušení. Uvedla, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým bylo určeno, že žalobci (J. B. a I. B.) jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Mošnov, současně byl tímto rozsudkem krajského soudu zrušen výrok rozsudku okresního soudu o zamítnutí jejího návrhu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ideální 1/2 nemovitostí. Zdůraznila, že v základu rozhodnutí obecných soudů stojí právní závěr, že žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, a to ke dni 26.8.1985, kdy uplynula vydržecí doba. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a dále do práva vlastnit majetek a k porušení dědického práva. K tomu namítá nedostatek řádného odůvodnění rozsudku krajského soudu, jakož i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Závěr o vydržení považuje za nesprávný, protože dnes již zemřelý žalobce J. B. nemohl vydržet předmětné nemovitosti se svojí manželkou, protože nabyl vlastnické právo, stejně jako stěžovatelka, z titulu dědictví po zemřelých rodičích, přičemž otec zemřel rok po uplynutí vydržecí lhůty, matka tři roky před jejím uplynutím. O dědictví je vedeno dědické řízení, které není do dnešního dne ukončeno s ohledem na její návrh na dodatečné projednání dědictví, tudíž neobstojí odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, že soudy nezjistily a stěžovatelka netvrdí, že by došlo k dodatečnému projednání dědictví. Ve skutečnosti stěžovatelka dne 3.4.2006 podala návrh na dodatečné projednání, dědické řízení bylo zastaveno, protože s jejím návrhem vyslovil nesouhlas žalobce, stěžovatelka dne 11.3.2009 podala návrh na pokračování dědického řízení. Stěžovatelka odmítá argumentaci s odkazem na rozhodnutí publikovaném pod R 42/1974 a tvrdí, že jí nemůže být vlastnické právo k nemovitostem upřeno právě s odkazem na toto rozhodnutí.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jejichž porušení stěžovatelka namítá, aniž by konkretizovala příslušná ustanovení Listiny, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Žalobou doručenou okresnímu soudu dne 28.3.2006 se J. B. a I. B. domáhali určení, že jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí, jež tvoří součást jejich společného jmění, přitom tvrdili, že jsou od data 26.8.1975 v dobré víře, že jsou jejich vlastníky (pozn. toho dne byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě nabyli soubor nemovitostí, mezi jinými i nemovitosti sporné). V roce 2005 údajně stěžovatelka začala jejich vlastnické právo zpochybňovat, následně byl změněn zápis v katastru nemovitostí, do kterého byli zapsáni jako vlastníci zemřelí rodiče žalobce a stěžovatelky. Stěžovatelka navrhovala zamítnutí žaloby, event. aby soud rozhodl tak, že spoluvlastníky id. 1/2 jsou žalobci a spoluvlastníkem druhé id. 1/2 ona. Po provedeném dokazování okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobě žalobců vyhověl, protože nabyli vlastnické právo vydržením, přičemž sama stěžovatelka až do roku 2005 nerozporovala zápis vlastnického práva v jejich prospěch. Vzájemný návrh stěžovatelky na určení podílového spoluvlastnictví okresní soud zamítl. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, krajský soud po přezkumu napadeného rozsudku i předcházejícího řízení dospěl k závěru, že není důvodné; přitom se ztotožnil se závěry prvního soudu ohledně naplnění všech předpokladů vydržení. Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka vzájemný návrh na určení podílového spoluvlastnictví nepodala, proto výrok o jeho zamítnutí zrušil a řízení zastavil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud považoval za nepřípustné (pozn. v průběhu dovolacího řízení žalobce J. B. zemřel, v řízení bylo pokračováno s jeho dědičkou Š. D.). Odmítavé usnesení zdůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není ani rozhodnutím po právní stránce zásadním. V odůvodnění konkretizoval (s odkazy na příslušná rozhodnutí) naplnění podmínek vydržení a uvedl, že nelze přisvědčit námitce o nemožnosti vydržení prvním žalobcem, neboť v průběhu vydržecí doby nabyl spoluvlastnické právo k pozemku děděním. Uvedl, že soudy nezjistily a dovolatelka netvrdí, že by došlo k dodatečnému projednání dědictví ohledně sporných nemovitostí, nejsou tak vytvořeny předpoklady ke zkoumání, zda by nabytí ideální poloviny mělo vliv na vydržení celé nemovitosti, a poznamenal, že získání ideální poloviny děděním by nebránilo vydržení druhé ideální poloviny do společného jmění, takže právní postavení stěžovatelky by uplatnění tohoto názoru nijak nezlepšilo.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by účastníkovi řízení bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky bránit se proti žalobě o určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka využívala dostupných procesních prostředků, v nichž zpochybňovala naplnění podmínek vydržení nemovitostí žalobci. Přitom všechny tři soudní instance, po provedeném dokazování, potvrdily, že žalobci podmínky vydržení splnili. V jejich rozhodnutích nelze z ústavně právního pohledu shledat žádné z pochybení, kterých se stěžovatelka dovolává. Především musí stěžovatelka respektovat, že návrh na dodatečné projednání dědictví ještě neznamená, že dědictví bylo skutečně projednáno (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, str. 4, třetí odstavec, devátý řádek) a že ani nabytí ideální poloviny děděním prvním ze žalobců by nezlepšilo právní postavení stěžovatelky (stejná partie odůvodnění, i.f.). Na základě uvedených skutečností lze shrnout, že pokud stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, nemohla být její obrana proti žalobě úspěšná, přičemž neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Z obdobných důvodů nemohlo proto ani dojít k zásahu do stěžovatelčina základního práva vlastnit majetek a k porušení dědického práva, chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.