I. ÚS 3074/09
I.ÚS 3074/09 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené advokátem Mgr. Jaroslavem Čapkem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, č. j. 33 Cdo 666/2007-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (byť se v ní dotýká i rozhodnutí soudů předchozích). Ústavní stížnost opírá o následující důvody.

Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo stanoveno, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Svůj nárok vyvozovala z ustanovení § 630 OZ (vrácení daru). Její žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2005, č. j. 11 C 198/2003-50, zamítnuta. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 35 Co 677/2006-78, tak, že meritorní výrok okresního soudu potvrdil (změnil toliko jeho výrok o nákladech nalézacího řízení). Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 666/2007-103, zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka podala tuto ústavní stížnost, neboť se domnívá, že Nejvyšší soud porušil její základní subjektivní práva a svobody (jakož i obecné ústavněprávní principy), jež jsou zakotveny zejména v čl. 95 Ústavy, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; článek 95 odst. 1 Ústavy byl podle stěžovatelky porušen tím, že Nejvyšší soud upřednostnil vlastní judikaturu před čl. 95 Ústavy; čl. 6 Úmluvy byl porušen tím, že soudy neřešily některé právní otázky samostatně, ale cítily se být vázány jinými soudními rozhodnutími mezi týmiž účastníky; čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 11 Listiny pak byl porušen tím, že stěžovatelce bylo znemožněno nakládat se svým majetkem.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 11 C 198/2003. Zjistil, že Okresní soud v Jablonci na Nisou rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, č. j. 11 C 198/2003-50, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí (výrok I). Výrokem II jí uložil zaplatit žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "vedlejší účastník") náklady nalézacího řízení ve výši 20.000,- Kč. Stěžovatelka se přitom domáhala [č.l. 1] vrácení v žalobě specifikovaných nemovitostí, které prodala svému synovi v roce 1977. Tvrdila, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná; jedná se totiž o simulovaný právní úklon, neboť žádný z účastníků (tzn. ani stěžovatelka ani vedlejší účastník) nechtěl uzavřít smlouvu kupní, ale smlouvu darovací (tento způsob zvolili z důvodů nižších převodních poplatků). Podle stěžovatelky je tedy darovací smlouva disimulovaným právním úkonem ve smyslu § 41a OZ a proto z ní lze dovozovat práva a povinnosti. Ona (jako dárkyně) se tedy domáhá vrácení daru ve smyslu § 630 OZ, neboť zjistila, že její syn byl spolupracovníkem StB; navíc jí neposkytl potřebnou pomoc ve stáří. Okresní soud žalobě (jak již bylo uvedeno) nevyhověl. V souladu s ustanovením § 159a o. s. ř. a za přiměřeného použití rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (Rc 69/2000) vzal totiž za závazný svůj rozsudek č. j. 14 C 888/2000-86 [citováno dle rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2005, č. j. 11 C 198/2003-50], resp. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j. 30 Co 279/2000-112 (jímž byl tento rozsudek potvrzen) [citováno dle rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 2005, č. j. 11 C 198/2003-50]; tam bylo závazně pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky (pozn.: jádrem sporu bylo vlastnictví k týmž nemovitostem) tak, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena kupní smlouva, nikoli smlouva darovací. Výzva stěžovatelky k vrácení daru vůči vedlejšímu účastníkovi je tak podle okresního soudu bez jakéhokoli opodstatnění a žaloba na určení vlastnictví není důvodná.

Tento rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním [č.l. 51]. Okresnímu soudu vytýká, že zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť se nezabýval jejími námitkami, že mezi účastníky byla platně uzavřena darovací smlouva a že jsou splněny podmínky zpětného přechodu vlastnického práva z obdarovaného na dárkyni. Má za to, že z rozsudku Nejvyššího soudu publikovaného pod Rc 69/2000 je možné vyvodit pouze tolik, že stěžovatelka nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí v okamžiku vyneseni rozsudku ve věci 14C 888/2000. Výzvou stěžovatelky ve smyslu § 630 OZ se však podle jejího názoru vlastnické právo obnovilo. Jako otázku předběžnou je pak nutno řešit, zda mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva či darovací smlouva. Při tomto posuzování však soud není vázán právním názorem vysloveným v jiné věci (pokud tedy nebyla ve výroku rozhodnutí v jiné věci posuzovaná platnost kupní, resp. darovací smlouvy), tj. ani ve věci 14C 888/2000. Rozsudek okresního soudu je pak nepřezkoumatelný, neboť soud se s ohledem na svůj nesprávný právní názor vůbec nezabýval posouzením charakteru uzavřené smlouvy.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 35 Co 677/2006-78, rozsudek okresního soudu v jeho výroku I (tedy ve věci samé) potvrdil [výrok I rozsudku krajského soudu], změnil toliko výrok II rozsudlu okresního soudu o nákladech nalézacího řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně odkázal na již prvostupňovým rozsudkem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod Rc 69/2000; podle něho, byť je závazný ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. výrok rozsudku nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého rozhodnutí je nutno výrok posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhá určení vlastnictví k věci - přestože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není - je tedy pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci. Tvrdí-li stěžovatelka v odvolání, že okresní soud v přezkoumávané věci mohl být vázán pouze závěrem, že táž nebyla vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni právní moci rozhodnutí ve věci samé (vedené pod sp. zn. 14C 888/2000), pak ani tato námitka není podle krajského soudu důvodná, neboť stěžovatelka ani v tomto řízení netvrdí jakékoli jiné skutečnosti rozhodné pro možný závěr o obnovení svého vlastnického práva. Ostatně i důkazy, jejichž provedení se stěžovatelka opětovně domáhá, byly již provedeny v řízení pod sp. zn. 14 C 888/2000, resp. byly v již citovaném řízení chápány jako nadbytečné. Okresní soud proto v přezkoumávané věci postupoval podle krajského soudu správně, pokud otázku platnosti smlouvy z roku 1977 posuzoval shodně se závazným závěrem vyjádřeným v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 30 Co 279/2000-112.

Stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25. 10. 2006, č. j. 35 Co 677/2006-78, dovoláním, jehož přípustnost odvozovala ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí odvolacího soudu; ten spatřovala v otázce závaznosti soudního rozhodnutí. Měla za to (což ostatně odvozovala i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 69/2000), že výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech je závazný jen potud, pokud soudy posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Stěžovatelka tedy v dovolání vyjádřila přesvědčení, že dotvořit výrok rozhodnutí s přihlédnutím k odůvodnění a mít za závaznou i tu část odůvodnění, která posuzuje předběžnou otázku, lze pouze tehdy, pokud výroková část rozhodnutí zcela bezprostředně navazuje na posouzení otázky předběžné; jakékoli další rozšiřování závaznosti odůvodnění rozhodnutí je prý v rozporu se zřetelně a srozumitelně vyslovenou zákonnou zásadou, že závazný je pouze výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. V dané věci proto mohly být soudy vázány toliko závěrem, že v okamžiku vyhlášení rozsudku okresního soudu v řízení sp. zn. 14 C 888/2000 nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Řešením předběžné otázky v jiné věci, tj. posouzením, zda účastníci uzavřeli smlouvu kupní či darovací, soudy vázány nejsou. Předchozí řízení před okresním (resp. krajským) soudem je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy v důsledku nesprávné úvahy o vázanosti předběžnou otázkou neprovedly jí navržené důkazy, kterými mínila prokázat, jaká byla skutečná vůle účastníků v době uzavření smlouvy v roce 1977.

Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, zamítnuto (výrok I). Výrokem II byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v prvé řadě připustil dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dále (nad rámec toho, co již bylo vyřčeno krajským soudem, resp. okresním soudem) vyslovil, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.) neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Tomu musí odpovídat enunciát případného rozhodnutí. Právní otázka (platnost smlouvy), o níž je ve skutečnosti rozhodováno, tak sice získává povahu otázky předběžné ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), lze však dovozovat, že je řešena přímo ve výroku rozhodnutí. Žalující strana ji totiž nepřímo (podmíněno právním zájmem) učinila předmětem určovací žaloby. V takovém případě je řešení předběžné otázky závazné pro další spory, resp. soud z něho vychází. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem bylo v rámci žaloby na určení (zda tu právní vztah je či není), pravomocně vyřešeno, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedla žalobkyně na žalovaného platnou kupní smlouvou. Soudy podle Nejvyššího soudu nepochybily, jestliže z toho při svém rozhodování v dané věci vycházely, neboť žalobkyně skutková tvrzení týkající se pozbytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem v tomto řízení oproti předchozímu řízení nikterak nezměnila.

Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí dodal, že vycházely-li soudy správně z toho, jak byla v předchozím pravomocně skončeném řízení vyřešena otázka platnosti kupní smlouvy (jíž byly nemovitosti ze stěžovatelky na vedlejšího účastníka převedeny), není již namístě zabývat se dovolací námitkou, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci spočívající v neprovedení dalších důkazů, jež stěžovatelka navrhla.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces ve spojení s právem na ochranu vlastnictví přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak Nejvyšší soud (a před nám nižší soudy) posoudily podmínky, za nichž jsou vázány výrokem (odůvodněním) jiného - pravomocného - rozhodnutí soudu. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (jakož i z rozhodnutí jemu předcházejících) vyplývá, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s jejich právním názorem, pak tím v zásadě jen polemizuje se závěry obecných soudů a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud neshledal. V rámci právního posouzení věci učinily okresní a krajský soud správný závěr o tom, že jsou vázány výrokem a přiměřeně i odůvodněním předcházejícího rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily, takže nebylo a není důvodu, aby Nejvyšší soud - a v řízení o této ústavní stížnosti Ústavní soud - do jejich závěrů ingerovaly. V souzené věci jde totiž o otázku výkladu běžného práva, což přísluší soudům obecným; Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. To však nezjistil.

V předmětné věci Nejvyšší soud (a před ním nižší soudy) postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a vlastnit majetek, a mezi skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Guttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.