I. ÚS 3072/07
I.ÚS 3072/07 ze dne 1. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. R., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 23 Co 419/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 23 Co 419/2005.

Napadeným rozhodnutím předcházel rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 18 C 2/2002, jímž bylo ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem mezi účastníky řízení, tj. původním žalobcem JUDr. K. Š. a žalovanými, tj. stěžovatelkou a J. R. určeno, že žalobce je vlastníkem ve výroku tohoto rozsudku specifikované budovy a pozemků; ve vztahu vůči druhému žalovanému J. R. byla žaloba na určení zamítnuta.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, napadeným ústavní stížností, bylo v daném právním sporu mezi žalobkyněmi - E. E. a Z. Ch. (jako právními nástupkyněmi JUDr. K. Š.) a žalovanými - stěžovatelkou a J. R. rozhodnuto, že za I. změna žaloby na určení, že JUDr. K. Š. byl ke dni svého úmrtí, tedy ke dni 11. 12. 2004 vlastníkem ve výroku rozsudku označených nemovitostí se připouští a za II. rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku č. 1. mění takto: Určuje se, že JUDr. K. Š. byl ke dni svého úmrtí, to je ke dni 11. 12. 2004 vlastníkem budovy čp. 1 a zemědělské hospodářské budovy, obou postavených na st.p.č. 48/1, stavební parcely č. 48/1 a pozemkové parcely č. 510/6 - ostatní plocha staveniště, v obci a katastrálním území Starý Mateřov. Ve zbytku byl návrh na určení vlastnictví zamítnut.

Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3436/2006, odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolací soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu.

II.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že se původní žalobce domáhal určení vlastnictví s odůvodněním, že vklad vlastnického byl proveden podle neplatných smluv a proto je rozpor mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v katastru. Konkrétně uváděl, že původní žalobce nebyl o obsahu smluv informován, neboť mu byly předloženy pouze k podpisu; dokonce si nebyl vědom ani podpisu dvou smluv, ale pouze jedné smlouvy. Dne 22. 9. 2000, kdy smlouvy podepisoval, nebyl způsobilý "k realizaci právních úkonů", protože vzhledem k onemocněni cukrovkou byl pod vlivem léků. Podle tvrzení původního žalobce oba původní žalovaní využili jeho zdravotního stavu a dobrých vztahů, které k nim měl a nechali mu podepsat smlouvy, podle nichž převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem za cenu hluboko pod cenou tržní na stěžovatelku, která je manželkou původního druhého žalovaného. Stěžovatelka tvrdí, že dříve než k uzavření posuzovaných kupních smluv došlo, jí chtěl původní žalobce předmětné nemovitosti darovat; posléze však od toho úmyslu ustoupil, neboť se prý obával napadení takovéhoto úkonu svými dětmi, současnými vedlejšími účastnicemi řízení (ve sporu před obecnými soudy první a druhou žalobkyní).

Stěžovatelka shledává v postupu obecných soudů nepředvídatelnost a namítá i "opomenuté důkazy". Věděla prý o tom, že původní žalobce, který prvotně podal žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, ji následně změnil na určení vlastnictví; v žalobě nenavrhoval požadované určení vlastnictví spolu s žalobou na vyklizení nemovitostí oproti vrácení kupní ceny; v době dokazování prováděném před soudem prvého stupně (jakož i v době rozhodování soudu odvolacího) byly - podle ní - v praxi odvolacích soudů aplikovány závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 534/2002, podle nichž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti byl dán pouze tehdy, došlo-li před podáním žaloby k vrácení plnění nebo byla-li tato žaloba podána spolu s žalobou na vyklizení předmětných nemovitostí za podmínky vrácení zaplacené kupní ceny.

Stěžovatelka předpokládala - za daného stavu, kdy bylo žalováno pouze na určení vlastnictví - že jejímu odvolání bude z důvodu vadně podané žaloby (tedy i nedoložení naléhavého právního zájmu na určeni) vyhověno, nebo že jejímu event. dovolání bude vyhověno Nejvyšším soudem. Stěžovatelka očekávala provedení důkazů v dalším řízení, tedy po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, resp. po zrušení rozsudků soudu odvolacího a soudu prvého stupně. Kdyby na takový postup nespoléhala, postupovala by prý v řízení zcela jinak; především by nechala vypracovat odborné dobrozdání k posudku doc. MUDr. P. K., Ph.D., na jehož základě by navrhovala ustanovení znalce (případně ústavu) k podání revisního znaleckého posudku a podrobněji by v řízení prokazovala důvody, které vedly původního žalobce k postupu, který volil, jakož i to, že se jednalo o konsensuální úkony ze strany původního žalobce a ze strany ji samé. Konkrétně by potom dokazovala, že týž měl opravdu hluboký záměr jí nemovitosti darovat a pouze s ohledem na to, aby nebyla takováto smlouva jeho dědičkami napadnutelná, zvolil po dohodě se stěžovatelkou formu kupní smlouvy při sjednáni ceny výrazně nižší než je cena tržní. To sice stěžovatelka navrhovala k doplnění dokazování , leč soud prvého stupně jí nevyhověl s odkazem na to, že navrhovaní svědkové již byli v předchozím řízeni (v řízení pod jinou spisovou značkou, před vyloučením k samostatnému projednání) vyslechnuti; argumentace stěžovatelky na podporu těchto tvrzení by však prý byla zcela jiná za situace, kdyby si byla vědoma toho, že původní žalobce žaloval správně a že na požadovaném určení naléhavý právní zájem skutečně je.

Stěžovatelka - ve vztahu k posouzení svého dovolání Nejvyšším soudem - mj. konstatovala, že dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, to znamená, pokud si je sám připustí. Pro uvedený postup předložila podle svého názoru dostatek důvodů, leč Nejvyšší soud přesto dovolání považoval za nepřípustné. Stěžovatelka dodala, že za situace, kdy Nejvyšší soud svá stanoviska mění (byť je formálně překonává, jak bylo v jeho napadeném usnesení konstatováno), zapříčiňuje tím právní nejistotu a toliko v důsledku změny svých stanovisek neakceptuje, že podané dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za takového stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě a velmi podrobně zabývaly a základní práva stěžovatelky neporušily. Její ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na několika právních názorech odlišných od názoru obecných soudů, jak měly tyto soudy v řízení postupovat a hodnotit provedené důkazy. Jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy některé důkazy protiústavně opomenuly.

Soud prvého stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 2/2002, jak připouští sama stěžovatelka, vyslechl svědky R. Ch., V. F. a znalce Ing. J. N., CSc.; pokud se týká dalších navržených svědků, a to P. Š., M. J. a P. S., konstatoval, že jejich výslechy byly provedeny již v řízení pod sp. zn. 18 C 3/2001. V řízeni byl rovněž vyslechnut ošetřující lékař původního žalobce doc. MUDr. Z. R. a znalecký posudek podal doc. MUDr. P. K., Ph.D. Soud shledal, že žalobce měl na požadovaném určení svého vlastnického práva k nemovitostem dle § 80 c) o. s. ř naléhavý právní zájem a že smlouvy ze dne 22. 9. 2000, jejichž předmětem byl úplatný převod pozemků žalobcem na stěžovatelku, považuje za smlouvy lichevní, a proto absolutně neplatné dle § 39 občanského zákoníku. Nebyl prokázán žádný důvod, který by vedl žalobce k tomu, aby prodal nemovitosti za cenu podstatně nižší než byla cena dosažitelná. Zmíněným znaleckým posudkem doc. MUDr. P. K., Ph.D., a dále výpovědí svědka doc. MUDr. R., ošetřujícího lékaře žalobce, měl soud za prokázáno, že v době uzavírání kupních smluv, ale také v období předchozím a následném, měl žalobce vážné zdravotní problémy, pro které nebyl s to jednat po zralé úvaze. Nelze dovodit ani to, že by chtěl uzavřít smíšenou smlouvu, tj. že by šlo částečně o prodej a částečně o darování. Vzájemná plnění jsou v hrubém nepoměru, a proto jsou podle soudu smlouvy pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné.

Krajský soud jako soud odvolací - k odvolací námitce stěžovatelky týkající se existence naléhavého právního zájmu, se zřetelem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 534/2002 - v napadeném rozsudku mj. uvedl, že v citovaném rozhodnutí vyslovený názor nebyl publikován v oficiální sbírce soudních rozhodnutí a nálezů a ani není širší soudní praxí akceptován. I pro případ, že by se snad v budoucnu soudní praxe k tam vyslovenému názoru přiklonila, je podle odvolacího soudu třeba zohlednit, že uvedený právní názor byl vysloven za poněkud odlišného skutkového stavu. Pokud se pak týká podaného znaleckého posudku, odvolací soud konstatoval, že okresní soud vyhodnocoval otázku věku, fyzických a psychických zdravotních obtíží prodávajícího ve vztahu k jeho sníženým rozhodovacím schopnostem a z pohledu, zda tato situace nebyla stěžovatelkou využita v rozporu s dobrými mravy. S tím se vypořádal dostatečně. Naopak, stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by byl měl žalobce nějaký motiv, proč by jí měl některé své nemovitosti darovat.

Rovněž Nejvyšší soud - podle názoru Ústavního soudu - své usnesení přehledně a přesvědčivě odůvodnil a to mj. i k otázce, kdy může mít napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam; Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu opisovat závěry, ke kterým tento soud dospěl a jež jsou všem účastníkům řízení známy; postačí proto na ně odkázat.

S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Podstata ústavní stížnosti tedy, jak je již shora uvedeno, v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a jak měly hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora vyslovené, nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů (které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu) či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, jež jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování a které se i Ústavnímu soudu s ohledem na podstatu věci jeví jako spravedlivé.

Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že existenci opomenutých důkazů samozřejmě nelze odvozovat z tvrzení stěžovatelky, že by byla procesně postupovala jinak, pokud by nespoléhala na to, že soudy věc posoudí v souladu s jejím právním názorem. Takto vyslovené spekulativní úvaze nepochybně přisvědčit nelze.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutné brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatelky nebylo neústavně zasaženo. Lze toliko znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2010

Vojen Guttler předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.