I. ÚS 3065/13
I.ÚS 3065/13 ze dne 12. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Monstera Development, s. r. o., se sídlem Praha 2, Londýnská 57/376, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci žádostí stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků dle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu ze dne 19. 7. 2013 a ze dne 22. 8. 2013, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka brojí podanou ústavní stížností proti postupu Vrchního státního zastupitelství, v jehož důsledku nebylo řádně rozhodnuto o jejích shora označených žádostech o omezení zajištění peněžních prostředků dle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu, neboť namísto usnesením rozhodovalo Vrchní státní zastupitelství fakticky toliko přípisem ze dne 5. 8. 2013 a přípisem ze dne 3. 9. 2013, čímž znemožnilo stěžovatelce brojit proti těmto rozhodnutím stížností dle ustanovení § 79a odst. 5 trestního řádu. Vytýkaným postupem Vrchního státního zastupitelství proto došlo dle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiární charakter ve vztahu k řádným i mimořádným opravným prostředkům (s níže uvedenými výjimkami), k jejichž projednání jsou příslušné obecné soudy. Ústavní stížnost lze tedy podat zásadně pouze za předpokladu, že již nelze k ochraně práva využít jiné procesní prostředky.

4. Stěžovatelka podává ústavní stížnost, byť to ve svém podání výslovně neuvádí, proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Taková ústavní stížnost je přitom dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním "nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3)".

5. Z "napadených" přípisů Vrchního státního zastupitelství se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství vyhodnotil stěžovatelčina podání tak, že se dle jejich obsahu nejedná o žádosti směřující k omezení zajištění ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu, pročež o nich (patrně) nerozhodoval formou usnesení (přičemž zjevně nepostupoval ani ve smyslu ustanovení § 59 odst. 4 trestního řádu).

6. Pokud tedy stěžovatelka podala ve věci projednávanou ústavní stížnost, zřejmě tím (fakticky) setrvává na stanovisku, že její žádosti naplňovaly obsahové náležitosti žádosti o omezení zajištění peněžních prostředku na účtu. Proto - a to je z hlediska otázky přípustnosti ústavní stížnosti zcela zásadní - je třeba vycházet ze skutečnosti (předpokladu), že (přinejmenším z jejího hlediska) nebylo o jejích žádostech dosud (řádně) rozhodnuto. Stěžovatelka proto měla dle názoru Ústavního soudu - dříve než podala ústavní stížnost - podat v dané věci stížnost na průtahy ve smyslu ustanovení § 16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1724/10).

7. Ústavní soud je totiž přesvědčen, že není oprávněn vyjadřovat se meritorně k otázce, zda stěžovatelčina žádost splňovala, nebo nesplňovala obsahové náležitosti žádosti o omezení zajištění peněžních prostředku na účtu, pokud tato otázka dosud nebyla věcně přezkoumána v rámci systému státního zastupitelství (přičemž tato otázka musí být - alespoň implicitně - vyřešena v řízení o stížnosti dle ustanovení § 16b odst. 1 zákona o státním zastupitelství).

8. Současně je namístě poznamenat, že Ústavní soud bral rovněž do úvahy skutečnost, že předmětnou žádost může stěžovatelka dle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu pravidelně opakovat; i z tohoto úhlu pohledu proto dle názoru Ústavního soudu není - prozatím - důvod ingerovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť případný zásah do stěžovatelčiných základních práv je dosud efektivně reparovatelný v rámci systému státního zastupitelství.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci předložený návrh pro nepřípustnost (nevyčerpání prostředků k ochraně práva, resp. předčasnost) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.