I. ÚS 3063/11
I.ÚS 3063/11 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 č. j. 32 Cdo 1329/2011-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. září 2004 č. j. 21 C 198/2003-57 uložil původně třetí žalované, B.R.B. LIBEREC, společnosti s ručením omezeným, (dále jen "třetí žalovaná") zaplatit žalobkyni České republice - Ministerstvu financí částku 305.171,63 Kč s přísl. (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Toto rozhodnutí nabylo právní moci 6. listopadu 2004.

Rozsudkem ze dne 8. prosince 2006, č. j. 21 C 198/2003-182, soud prvního stupně uložil prvnímu žalovanému - tedy stěžovateli - zaplatit žalobkyni částku 305.171,63 Kč s přísl. s tím, že v rozsahu plnění třetí žalované z exekučního titulu, tj. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. září 2004 č. j. 21 C 198/2003-57 zaniká povinnost prvního žalovaného (výrok I.), žalobu proti druhému žalovanému zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi Českou spořitelnou (dále jen "spořitelna") a prvním žalovaným (stěžovatelem), podnikajícím pod jménem JUDr. Z. D., byla uzavřena 7. října 1996 smlouva o úvěru č. 558-034-96 (dále jen "smlouva o úvěru" nebo "smlouva"), ve znění dodatků č. 1 až 4, na základě které poskytla spořitelna prvnímu žalovanému úvěr ve výši 8,661.432,- Kč. Pohledávka ze smlouvy přešla na právní předchůdkyni žalobkyně, Konsolidační banku Praha, s. p. ú, na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 30. listopadu 1999. Převod pohledávky byl prvnímu žalovanému oznámen dopisem ze 14. prosince 1999, doručeným 27. ledna 2000. Dne 11. listopadu 1999 uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.") a následně (17. listopadu 1999) smlouvu stejného obsahu uzavřel druhý žalovaný se třetí žalovanou (dále jen "smlouvy o prodeji podniku"). Mezi převáděnými závazky byl i závazek ze smlouvy o úvěru. Z obsahu vyšetřovacího spisu Policie České republiky sp. zn. ČVS: OVTU 1033/1999 bylo zjištěno, že podle sdělení Finančního úřadu v Liberci byl druhý žalovaný "bílým koněm", přičemž cílem jednání prvního žalovaného bylo vyvázat se ze všech závazků.

Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti obou smluv o prodeji podniku podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), neboť cílem těchto právních úkonů bylo obcházení zákona v podobě oddlužení podniku prvního žalovaného prostřednictvím druhého žalovaného. Zřejmá snaha prvního žalovaného (stěžovatele) vyvázat se ze svých závazků, zejména z úvěrů poskytnutých spořitelnou, plyne mimo jiné jak z okolností uzavření smluv, tak z jednání prvního žalovaného s následnými nabyvateli aktiv. Proto soud považoval prvního žalovaného za pasivně věcně legitimovaného ve sporu. Na tom nic nemění skutečnost, že o žalobě proti třetí žalované bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Pro neplatnost smluv o prodeji podniku žádné závazky na druhého žalovaného nepřešly, proto soud žalobu ve vztahu k němu zamítl.

Soud, zabývaje se výší nároku ze smlouvy o úvěru, uzavřel, že žalovaná jistina 48.224,75 Kč vznikla v procesu restrukturalizace nespláceného úvěru kapitalizací pohledávky při současném uznání závazku prvním žalovaným z 19. února 1999 ve výši 96.301,45 Kč; tuto částku se první žalovaný zavázal zaplatit do 31. března 1999. Od 1. dubna 1999 bylo započato po splatnosti úvěru s úročením podle sazeb dohodnutých ve smlouvě, taktéž začala běžet promlčecí doba. Žaloba byla podána 26. března 2003, právo tak bylo uplatněno ve čtyřleté promlčecí době. V dodatku č. 4 ke smlouvě bylo dohodnuto, že závazek je rozdělen na dvě části, druhou část představoval závazek do splatnosti ve výši 7,841.000,- Kč (není předmětem sporu). Pro nesplnění dohodnutých podmínek žalobkyně oprávněně požaduje vedle nezaplacené jistiny 48.224,75 Kč také smluvní pokutu ve výši 216.535,- Kč a 21.658,65 Kč, úrok z jistiny 16.339,43 Kč a poplatky spojené s vedením účtu ve výši 2.413,80 Kč, celkem tedy 305.171,63 Kč.

Městský soud v Praze - k odvolání prvního žalovaného - rozsudkem ze dne 13. 6. 2007 č. j. 58 Co 141/2007/200 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve třetím nákladovém výroku jen tak, že povinnost prvního žalovaného nezaniká v rozsahu plnění třetí žalované z exekučního titulu uvedeného ve výroku, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr o neplatnosti smluv o prodeji podniku. Zdůraznil, že v daném případě právní úkon uzavřený mezi prvním a druhým žalovaným nebyl v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho smyslu a účelu odporoval. První žalovaný použil sice "prostředek", který není sám o sobě zakázaný, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledku, který není právní normou předvídán a který není žádoucí. K tomuto závěru získal soud prvního stupně v rámci provedeného dokazování dostatek podkladů, jež potvrdily nestandardní obchodní operaci prvního žalovaného, který se za pomoci dalších spřízněných osob rozhodl zbavit závazku ze smluv o úvěru jejich převodem na druhého žalovaného, jenž však vůbec nebyl schopen kvalifikovaně posoudit dosah svého jednání. Ze strany druhého žalovaného se nemohlo ani jednat o vážný projev vůle, podepisoval-li různé smlouvy předkládané mu k podpisu, aniž by se seznámil s jejich obsahem. Skutečnost, že první žalovaný nebyl v trestním řízení za své jednání shledán trestně odpovědným, nebrání soudu v občanskoprávním řízení hodnotit platnost jednotlivých právních úkonů z hlediska splnění jak jejich základních náležitostí, tak i z hlediska faktických účinků v návaznosti na obsah vůle jednajících osob.

Odvolací soud neakceptoval výhradu, podle níž soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost o změně právní kvalifikace, neboť soud prvního stupně postupoval správně s ohledem na obsah zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 15. června 2005 (jde o usnesení č. j. 58 Co 152/2005-105, jímž Městský soud v Praze zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci a věc mu vrátil k dalšímu řízení).

Odvolací soud k námitce věci rozhodnuté konstatoval, že s ohledem na konečné rozhodnutí ve věci nebylo vydání rozsudku pro zmeškání ve vztahu ke třetí žalované správné, avšak to nebránilo po provedeném dokazování ve stejném řízení rozhodnout o platební povinnosti prvního žalovaného. Rozsudek pro zmeškání netvoří překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť tímto rozsudkem bylo rozhodováno ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou, tedy mezi osobami odlišnými. Soud není vázán ani skutkovými důvody v odůvodnění rozsudku pro zmeškání, neboť ty nepatří mezi náležitosti odůvodnění této formy rozhodnutí. Současně však měl za nepochybné, že při neplatnosti smluv o prodeji podniku nejsou první žalovaný a třetí žalovaná v postavení solidárně zavázaných dlužníků, a proto považoval odvolání v této části za důvodné; tuto věcnou nesprávnost zohlednil v částečné změně napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatel odmítl. Prohlásil, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam), ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl Nejvyšší soud především následující.

Dovolatel přehlíží, že druhý žalovaný a svědek Ing. M. J. byli slyšeni soudem prvního stupně při jednání konaném 30. listopadu 2005. Přečetl-li soud prvního stupně výpovědi dalších osob z vyšetřovacího spisu, nejde o důkaz výslechem svědků podle ustanovení § 126 o. s. ř., ale o důkaz listinou. K tvrzenému nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. lze dodat, že odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 15. června 2005, kterým zrušil první rozsudek soudu prvního stupně, uložil uvedenému soudu zabývat se otázkou (ne)platnosti smluv o prodeji podniku. Skutečnosti, že soud prvního stupně může dospět k závěru o (ne)platnosti těchto smluv, si tak dovolatel musel být vědom. Nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o (ne)platnosti smluv o prodeji podniku a o závazku dovolatele jako dlužníka ze smlouvy o úvěru zaplatit žalovanou částku staví dovolatel na kritice skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o okolnostech uzavření smluv (vážnost vůle druhého žalovaného, doručení výzvy k plnění třetí žalované a dovolateli a doručení oznámení o postoupení pohledávky). Na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky zpochybňující závěr, podle něhož postoupením pohledávky nedošlo k postoupení úroků, úroků z prodlení či smluvní pokuty, neboť je-li zákonná úprava naprosto jednoznačná (§ 524 odst. 2 obč. zák.) a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, nejde o otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99). Dovolatel se mýlí, má-li za to, že v daném případě bránila projednání nároku žalobkyně překážka věci rozhodnuté. Jeho odkazy na judikaturu zabývající se danou problematikou jsou sice na místě, nicméně opomněl, že kritériem posuzování překážky rei iudicatae kromě totožnosti předmětu řízení je též totožnost jeho účastníků, a ta by v tomto případě byla dána tehdy, pokud by se žalobkyně domáhala znovu plnění po třetí žalované. Odvolací soud tedy při aplikaci a výkladu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. nepochybil. Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ujednání o výši úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními § 502, § 369 obch. zák. a § 544 obč. zák.), ani judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006 nebo rozsudek ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, jež jsou uveřejněny na webových stránkách Nejvyššího soudu). Rovněž závěr odvolacího soudu o nepromlčení pohledávky žalobkyně s ohledem na uznání závazku dovolatelem 19. února 1999 není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 323, § 397 a § 407 odst. 1 obch. zák.). Navíc dovolatel tuto námitku připíná k datu, kdy byla podána žaloba proti třetí žalované. Ve vztahu ke třetí žalované však běžela promlčecí doba samostatně, nezávisle na promlčecí době práva žalobkyně vůči dovolateli.

II.

Stěžovatel se s odkazem na zásah do svého práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Stěžovatel v podstatě uvádí, že byl podle smlouvy o úvěru dlužníkem České spořitelny, a. s. Pohledávka za stěžovatelem byla následně smluvně postoupena Konsolidační bance Praha, a. s., jejímž právním nástupcem byla původní žalobkyně. Po jejím zániku se jejím právním nástupcem stal stát. V dané věci sjednal stěžovatel smlouvu o prodeji podniku s další osobou, druhým žalovaným, který podnik následně prodal další osobě, tentokrát právnické. Proti ní podala původní žalobkyně žalobu, na jejímž základě bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti zmíněné právnické osoby (třetí žalované) dluh zaplatit. Dluh vůči zmiňované právnické osobě byl tedy původní žalobkyni pravomocně přisouzen, avšak nebyl nikdy vymáhán, ačkoli existoval nemovitý majetek podniku, který mohl být exekučně zabaven. Obecné soudy následně dospěly k závěru, že smlouva o prodeji podniku, kterou s další osobou (2. žalovaným) uzavřel stěžovatel dne 11. listopadu 1999, je podle ust. § 39 občanského zákoníku neplatná, protože obchází zákon a přisoudily původní žalobkyni právo, aby jí stěžovatel částku, již pravomocně přisouzenou vůči 3. žalované, uhradil.

Podle stěžovatele má stát v občanskoprávních vztazích povahu právnické osoby. Původní žalobkyně pak byla ve smyslu obchodněprávním osobou plně ovládanou státem, majetkově i personálně se státem propojenou. Stěžovatel uvádí, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávních vztahů, nelze jeho postavení ztotožňovat s postavením jednotlivce. Stát musí v prvé řadě plnit funkce, pro které existuje, a zajišťovat hodnoty, k nimž se v čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") přihlásil. Proto se stěžovatel domnívá, že i původní žalobkyně musí podobně jako stát respektovat hodnoty, k nimž se stát hlásí, a funkce, jejichž plnění je důvodem jeho existence. Podle stěžovatele tak nelze přehlédnout, že původní žalobkyni, potažmo státu, byla přiznána celá žalovaná částka vůči třetí osobě, a to pravomocně. "Počínání subjektu, jemuž byla pravomocně přisouzena celá částka jím poskytnutého úvěru (resp. úvěru poskytnutého jeho právním předchůdcem), který, aniž by učinil jediný právní krok k vymáhání částky na tom, jemuž bylo pravomocně uloženo ji zaplatit, se domáhá zaplacení téže částky na někom dalším, je v hrubém rozporu s dobrými mravy, ale i s funkcí právní jistoty, kterou má stát zajišťovat." Problémem je - podle stěžovatele - že účastník, proti jehož rozhodnutí tato ústavní stížnost směřuje, vyjadřuje názor, že otázka, zda to či ono konkrétní počínání je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být dovolacím důvodem, protože nikdy nejde o otázku zásadního právního významu. Na druhou stranu se stěžovatel domnívá, že pokud si stát počíná v rozporu s dobrými mravy, ignoruje povinnost plnit své funkce, i hodnoty, k nimž se hlásí.

Podle stěžovatele skutečnost, že státu, respektive osobě jím plně ovládané a plnící jeho úkoly, byla pravomocně přisouzena pohledávka z titulu někdejšího úvěru, a že po právní moci takového rozhodnutí tento subjekt, aniž by učinil jediný právní krok k vymáhání částky na tom, jemuž bylo pravomocně uloženo ji zaplatit, se domáhal zaplacení téže částky na někom dalším, a soudy mu tuto částku znovu přiznaly proti jiné osobě (stěžovateli), hrubě narušuje legitimní očekávání stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/2007, podle kterého při opakovaném projednávání téže věci v jiném řízení je legitimní očekávat, že soudy rozhodnou stejně a že stav, vyhlášený aktem veřejné moci je platný. Postupy, jimiž soud tyto zásady ignoruje, jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy, podle níž je Česká republika právním státem a zkracují stěžovatelovo legitimní očekávání i právo na spravedlivý proces.
III.

Ústavní soud konstatuje, že téměř identickou ústavní stížnost již stěžovatel dříve podal ve věci zcela srovnatelné. Uvedená ústavní stížnost byla usnesením ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3047/11 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jelikož citované usnesení zásadně dopadá i na nyní posuzovanou věc, neshledal Ústavní soud důvod se od něj odchýlit, a pro stručnost cituje příslušné pasáže uvedeného usnesení:

"Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně (s jednou výhradou napravenou odvolacím soudem), v rozhodnutí odvolacího soudu i ve v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud tak tato rozhodnutí obecných soudů, včetně v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost především odkazuje na jejich odůvodnění.

Ústavní soud k tomu dodává, že v projednávané věci je skutečností a stěžovatel to ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že přes jeho snahu zbavit se původního závazku vůči právním předchůdcům původní žalobkyně, resp. státu, má s ohledem na neplatnost smlouvy o prodeji podniku uzavřené stěžovatelem se 2. žalovaným nadále stěžovatel závazek vůči státu. To, že bylo uloženo 3. žalované pravomocným rozsudkem pro zmeškání původní žalobkyni, resp. státu stejnou částku zaplatit, na tom nic nemění a jen tato skutečnost stěžovatele jeho závazku zbavit nemůže. Bylo pak na původní žalobkyni, resp. státu jako právnické osobě, aby se rozhodl, zda po 3. žalované tuto částku bude dále vymáhat. Pokud se v průběhu soudního řízení ukázalo, že původní závazek na 3. žalovanou platně nepřešel a že nebýt rozsudku pro zmeškání (který však již nebylo možno zákonným způsobem zrušit a který dokonce byl podle odvolacího soudu vydán chybně, resp. neměl být vydán), byla by žaloba proti 3. žalované zřejmě ze stejného důvodu jako proti 2. žalovanému zamítnuta, bylo by podle náhledu Ústavního soudu naopak v rozporu s dobrými mravy, kdyby stát či jeho právní předchůdce pohledávku vymáhal po 3. žalované a nikoli po stěžovateli, který její vznik svým jednáním zapříčinil a který nepřestal být z původního závazku zavázán.

Pro úplnost stran odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/2007 ze dne 10. července 2008 Ústavní soud konstatuje, že se jedná o odkaz nepřípadný, dopadající na zcela jinou situaci."

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.