I. ÚS 3061/11
I.ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012

N 138/66 SbNU 123
Posuzování dobré víry ve správnost údajů v katastru nemovitostí při nabytí nemovitosti od nevlastníka

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 ve věci ústavní stížnosti T. Č. proti výrokům I, III a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-93 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011 č. j. 59 Co 187/2011-139 vydaným v řízení o určení vlastnického práva, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení.
I. Výroky I, III a V rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-93 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 7. 2011 č. j. 59 Co 187/2011-139 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně bylo určeno, že ve výroku I specifikované nemovitosti v katastrálním území Zlín jsou ve vlastnictví žalobce R. Ch., dále byla zamítnuta žaloba na určení, že ve výroku II specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, kdy podle bodu V výroku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a V potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

2. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na základě kupní smlouvy uzavřené s P. G. (dále též jen "žalovaný") jako prodávajícím od něho koupila tři nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 17. 6. 2009. Dne 27. 5. 2010 podal žalobce u Okresního soudu ve Zlíně žalobu, jíž se vůči stěžovatelce a vůči prvnímu žalovanému P. G. domáhal určení, že je vlastníkem tří předmětných nemovitostí. Žalobu odůvodnil tím, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřená dne 18. 6. 2001 (dále též jen "zajišťovací smlouva"), tedy před 9 lety, mezi ním a P. G. je absolutně neplatná, proto je také neplatná i kupní smlouva ze dne 17. 6. 2009 uzavřená mezi P. G. a stěžovatelkou, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má.

4. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C 134/2010-86 byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost nahradit P. G. náklady soudního řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce však bylo žalobě vyhověno (tedy bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

5. Stěžovatelka zdůraznila, že okresní soud jako soud prvního stupně v podstatě přisvědčil argumentaci žalobce, aniž by se jakkoliv vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se její dobré víry při nabývání nemovitostí, podpořenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359).

6. Proti výrokům I, III a V uvedeného rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž rozebrala problematiku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu, zásady dodržování smluv, autonomie vůle a dobré víry. Poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011 (N 101/61 SbNU 527). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit náklady odvolacího řízení.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2009. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudky obou obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, a to podle čl. 90 Ústavy a dále podle čl. 36, 38 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Bylo porušeno i právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

8. Podle názoru stěžovatelky jsou napadené rozsudky obecných soudů v příkrém rozporu s nálezy Ústavního soudu, a to sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. IV. ÚS 2842/10 a názory Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jsou nesprávné. K tomu uvádí v ústavní stížnosti rozsáhlé citace z odůvodnění rozsudků obou soudů.

9. Stěžovatelka se dále vyjádřila ke smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 18. 6. 2001, neboť od její neplatnosti soudy dovodily, že se stěžovatelka nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí vzhledem k tomu, že P. G. nemohl na stěžovatelku vlastnické právo platně převést, jelikož nikdy nebyl vlastníkem těchto nemovitostí. Proti obsahu kupní smlouvy v průběhu řízení žádné námitky nikým vzneseny nebyly. Obecné soudy spatřovaly neplatnost zajišťovací smlouvy v tom, že ji posoudily jako tzv. propadnou zástavu, která neodpovídá požadavkům kladeným na obsahové náležitosti takovéto smlouvy, tak jak jsou uvedeny v rozsudku tzv. velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006.

10. K tomu stěžovatelka uvedla čtyři námitky. Jednak že se jednalo o vlastnické právo k movité věci, dále že uvedený rozsudek nebyl ze strany odborné právní veřejnosti přijat bez výhrad, v době uzavření předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem nebyly závěry obsažené v uvedeném rozsudku nikde a nikým prezentovány, a tedy v době uzavření zajišťovací smlouvy bylo vycházeno z názorů a judikatury dostupné v dané době. Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že v daném případě by neměly být závěry obsažené v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu "retroaktivně" vztaženy na zajišťovací smlouvu, neboť tyto závěry byly přijaty až sedm let poté, co byla zajišťovací smlouva uzavřena. P. G. byl v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 254/2002 a následně u odvolacího soudu soudní mocí ujištěn, že uvedená smlouva je z hlediska obsahových náležitostí v pořádku. Dále stěžovatelka namítla, že změna judikatury je sice přípustná, i když nedojde ke změně právní úpravy, ale jedná se o jev nežádoucí, který vnáší značnou nejistotu do principu předvídatelnosti soudního rozhodování - v této souvislosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (viz výše) i některé další nálezy.

11. Podle názoru stěžovatelky až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 15. 10. 2008 by zajišťovací smlouva z pohledu tehdy publikované judikatury obstála jako smlouva platná. K tomu stěžovatelka uvedla některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 915/98, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, usnesení sp. zn. 30 Cdo 294/2005.

12. K problematice tzv. propadné zástavy stěžovatelka uvedla, že obecné soudy neakceptovaly ujednání v bodu 10.3 zajišťovací smlouvy, které však podle stěžovatelky nemůže obstát jako ujednání o propadné zástavě, ale jde, pokud se týká užitého výrazu "převod trvalý", o nepříliš šťastné stanovení okamžiku, kdy vzniká právo věřitele (P. G.) na uspokojení z předmětu převodu. Navíc podle stěžovatelky je uvedené ujednání oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, čímž se soudy vůbec nezabývaly, tudíž nemůže způsobit neplatnost smlouvy.

13. Stěžovatelka upozornila na zásadu "pacta sunt servanda", tedy smlouvy se mají dodržovat, a to i v případě, kdy jsou pro jednu stranu nevýhodné. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že žalobce na základě zajišťovací smlouvy převedl na P. G. vlastnické právo k nemovitostem platnou smlouvou, vklad vlastnického práva ve prospěch P. G. do katastru nemovitostí byl povolen a proveden, a to v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Zlíně s právními účinky vkladu ke dni 18. 6. 2001. P. G. se tak stal plnohodnotným vlastníkem předmětných nemovitostí, tedy byl oprávněn nemovitosti držet, užívat, požívat jejich plody a nakládat s nimi. Ve výkonu vlastnického práva byl omezen pouze v tom smyslu, že převedené vlastnické právo musel "vrátit", pomine-li důvod, pro který bylo na jeho osobu vlastnické právo převedeno.

14. Pokud soudy poukazovaly na skutečnost, že v zajišťovací smlouvě nebylo ujednání o způsobu zpeněžení nemovitostí a že ve smlouvě nebylo obsaženo ujednání řešící případné opožděné vrácení poskytnuté půjčky, pak podle názoru stěžovatelky takováto ujednání ve smlouvě být obsažena nemusí.

15. Stěžovatelka se dále zabývala uplatněním zásady dobré víry, kterou posuzoval pouze odvolací soud, a to podle ní hrubě nesprávně. V předmětné věci byl P. G. zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, a to více než osm let. Při uzavírání kupní smlouvy jednala stěžovatelka jako kupující v dobré víře ve stav zápisu v katastru nemovitostí, v pravdivost a správnost tohoto zápisu. Stěžovatelka je přesvědčena, že její dobrá víra musí požívat ústavněprávní ochrany, neboť výpis z katastru nemovitostí je veřejnou listinou prokazující pravdivost údajů v něm obsažených. Podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, výpisy, opisy nebo kopie z katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem ve formě stanovené prováděcím právním předpisem jsou veřejnými listinami prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na nich uveden.

16. Stěžovatelka zdůraznila, že případné vady zajišťovací smlouvy nemohou jít k její tíži, neboť stěžovatelka stojí mimo smluvní vztah žalobce a P. G. Stěžovatelka upozornila na celou řadu nálezů Ústavního soudu zabývajících se problematikou dobré víry.

17. Podle názoru stěžovatelky bylo jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce zpochybnil zajišťovací smlouvu až po devíti letech, žalovanému dosud na poskytnutou půjčku nic nezaplatil, P. G. tak pouze realizoval zajišťovací institut, tedy nemovitosti, které byly předmětem zajišťovacího převodu, zpeněžil.

II.

18. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Okresní soud ve Zlíně i Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.

19. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně bylo určeno, že ve výroku I specifikované nemovitosti v katastrálním území Zlín jsou ve vlastnictví žalobce R. Ch., dále byla zamítnuta žaloba na určení, že ve výroku II specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

20. Soud prvního stupně se zabýval opodstatněností žalobcem tvrzených důvodů neplatnosti zajišťovací smlouvy z 18. 6. 2001 a kupní smlouvy ze 17. 6. 2009. Zajišťovací smlouva byla mezi žalobcem a žalovaným P. G. uzavřena z důvodu zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi nimi téhož dne. Zajišťovací smlouvou žalobce převedl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného s rozvazovací podmínkou, že pokud půjčku uhradí v dohodnutém termínu splatnosti, pak nastalé právní účinky této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na žalobce. Podle čl. X bodu 10.3 se účastníci dále dohodli, že pokud dlužník řádně a včas půjčku neuhradí, tedy nevrátí celou půjčenou částku s příslušenstvím v dohodnutém termínu, k přechodu vlastnického práva nedojde, ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se stane převod trvalý a věřitel bude oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat. Za této situace zároveň zanikne povinnost dlužníka vrátit věřiteli půjčenou částku včetně příslušenství.

21. Soud prvního stupně zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, který označil právní úpravu institutu zajišťovacího převodu práva v občanském zákoníku (dále též jen "ObčZ") pro účely právní praxe za zcela nevyhovující. Proto by měl být tento institut vykládán restriktivně a neměly by se mu přičítat důsledky, které nejsou v právním řádu rozpoznatelné. Zajišťovací převod práva má plnit i uhrazovací funkci, avšak smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ, neboť vyvolává nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku. Tato nejistota, která vzhledem k tomu, že následky takového porušení smlouvy neřeší ani smlouva ani zákon, nemůže být rozptýlena výkladem. Sankcí absolutní neplatnosti bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla shledána rozvazovací podmínka, ale prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedeného majetku. Z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, nehledě k problematickým vazbám takového ujednání na možný rozsah částečného plnění zajištěné pohledávky dlužníkem.

22. Soud dovodil, že vzhledem k zásadám uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu je zajišťovací smlouva z 18. 6. 2001 neplatná, neboť vykazuje všechny znaky neplatnosti v rozsudku uvedené. Je-li smlouva neplatná, nepřešlo nikdy vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného. Z toho důvodu nemohl žalovaný vlastnické právo k nemovitostem kupní smlouvou ani jinak převést na stěžovatelku, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Stěžovatelka se tak vlastnicí předmětných nemovitostí nestala a zápis v katastru nemovitostí proto neodpovídá právnímu stavu. Proto soud žalobě vyhověl.

23. K námitce stěžovatelky, která na základě rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101) dovodila, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud ho nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, soud uvedl, že toto rozhodnutí není možné na předmětný případ aplikovat, neboť Ústavní soud tyto závěry dovodil pro případ odstoupení od smlouvy, to znamená, že právní důvod převodu vlastnického práva původního vlastníka existoval, ale v důsledku právní skutečnosti - odstoupení - odpadl. V dané věci však právní důvod pro nabytí vlastnictví žalovaným nikdy neexistoval a aplikace výše uvedených závěrů Ústavního soudu tak není možná.

24. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Dospěl k závěru, že nebyl naplněn odvolací důvod spočívající v tom, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud správně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Časový faktor podání žaloby ani okolnost, že žalobce nevrátil žalovanému půjčku a nenavrhl, aby mu tuto povinnost uložil soud, na existenci naléhavého právního zájmu nemají vliv.

25. Odvolací soud konstatoval, že Nejvyšší soud z rozhodnutí, o které soud prvního stupně opřel své závěry, vychází a na ně odkazuje i v jiných svých rozhodnutích, která se vztahují k zajišťovacímu převodu práva k nemovitosti a netýkají se incidenčního sporu (např. sp. zn. 30 Cdo 4228/2010). Není proto podle názoru odvolacího soudu důvodu odchýlit se od závěrů, které velký senát Nejvyššího soudu ve sjednocujícím rozhodnutí ohledně posuzování platnosti smluv o zajišťovacím převodu práva dovodil, ani v posuzovaném případě.

26. Pokud soud prvního stupně posoudil zajišťovací smlouvu jako absolutně neplatný právní úkon, rozhodl v souladu se závěry uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu a odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.

27. Dále odvolací soud uvedl, že považuje zajišťovací smlouvu za absolutně neplatnou i pro její neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ, neboť neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Absence takového ujednání vyvolává nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku, jak je to vyloženo i v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu.

28. Odvolací soud se dále vypořádal s námitkami stěžovatelky. Uvedl, že nesdílí její stanovisko, že ujednání zajišťovací smlouvy o změně zajišťovacího převodu vlastnického práva na převod trvalý v případě řádného a včasného neuhrazení zajištěné pohledávky je oddělitelným od ostatního obsahu smlouvy a je neplatná jen tato část smlouvy. Jelikož smlouva neobsahuje ujednání o vypořádání smluvních stran, je neplatný celý právní úkon.

29. Pokud se stěžovatelka dovolávala priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, k tomu soud uvedl, že smlouva dvojí výklad, tzn. pro její platnost na straně jedné a pro její absolutní neplatnost na straně druhé, nedovoluje. Pokud stěžovatelka uváděla, že v době uzavření smlouvy se vycházelo z názorů a judikatury v té době dostupných, podle názoru odvolacího soudu vývoj právního nazírání na jednotlivé právní instituty nemůže být důvodem k tomu, aby soud právní instituty vykládal podle překonaných právních stanovisek a nebral ohled na již ustálenou judikaturu, v daném případě k institutu zajišťovacího převodu práva podle ustanovení § 553 ObčZ.

30. Stěžovatelka tvrdila, že při uzavření kupní smlouvy jednala v dobré víře, neboť vycházela ze zápisu v katastru nemovitostí, a nelze jí klást k tíži důsledky neplatnosti zajišťovací smlouvy, neboť nebyla smluvní stranou. K tomu odvolací soud odkázal na ustanovení § 20 katastrálního zákona, podle něhož jsou pro právní úkony týkající se nemovitostí uvedených v katastru závaznými údaje: parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území. Odvolací soud dále odkázal na ustanovení § 22 odst. 1 téhož zákona a dále na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Z těchto právních norem vyplývá, že závaznými údaji katastru nemovitostí pro právní úkony týkající se nemovitosti, tedy též pro kupní smlouvu o převodu nemovitosti, jsou parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území. Jiné údaje o nemovitostech vedených v katastru závazné nejsou. Není tedy závazný ani údaj o tom, kdo je zapsán jako vlastník nemovitosti.

31. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 880/2006, v němž Nejvyšší soud judikoval, že samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1836/2002 Nejvyšší soud vyslovil, že ani § 11 zákona č. 265/1992 Sb. neprolomil zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199).

32. Odvolací soud s ohledem na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že ochrana dobré víry stěžovatelky nemůže založit její vlastnické právo, neboť stěžovatelka nabyla nemovitosti od nevlastníka. Odvolací soud neshledal ani důvod zohlednit při posuzování dané věci časové souvislosti případu. I když žalobce podal žalobu po téměř devíti letech od uzavření zajišťovací smlouvy, stěžovatelka kupní smlouvu uzavřela v roce 2009, ve vztahu k ní bylo řízení zahájeno před uplynutím jednoho roku od uzavření kupní smlouvy a vůči ní je rovněž nerozhodné, zda žalobce na závazek zajištěný převodem vlastnického práva plnil. Jednání žalobce, kterým se domáhá ochrany svého vlastnického práva, nelze proto ani hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud ani neshledal pochybení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, soud podle jeho názoru postupoval v souladu s právními normami, podmínky pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. rovněž neshledal.

33. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
III.

34. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. V předmětné věci proto Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem podaný v napadených rozhodnutích není interpretačním excesem způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatelky.

35. Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se v podstatě stejnou problematikou zabýval již několikrát, naposledy v nálezu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359). V projednávané věci je stejně jako ve výše uvedeném nálezu jádrem věci otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda stěžovatelce jakožto nabyvatelce nemovitosti nesvědčí v předmětné věci dobrá víra. V citovaném nálezu je v bodech 21 a násl. podrobně vyjádřen zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě zde citovaných dalších nálezů Ústavního soudu, i zásadní přístup Ústavního soudu k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud se v citovaném nálezu (na jehož úplné znění Ústavní soud pro stručnost odkazuje) dále zabýval i velmi problematickou a i pro danou věc zásadní otázkou právní úpravy katastru nemovitostí s ohledem na neodůvodněná rizika, kterým jsou právní subjekty jednající s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny.

36. Ústavní soud zde citoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Dále podle citovaného nálezu Ústavního soudu lze proto závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy "vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byly zrušeny z jiného důvodu než odstoupením.". Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ustanovení § 39 ObčZ. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Z tohoto nálezu plyne široká ochrana dobré víry nabyvatele, jež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu.

37. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž podtrhl skutečnost, že přes kritiku tohoto nálezu Nejvyšším soudem není rozhodovací praxe Ústavního soudu v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě principy právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vedou k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva (např. v Německu, Holandsku nebo v Rakousku).

38. Dále je nutno poukázat i na velmi kritický přístup Ústavního soudu k neuspokojivému provedení zásady materiální publicity v zákoně o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199), na který Ústavní soud v citovaném nálezu odkázal, stejně tak jako na kritický přístup odborné literatury k této problematice. Na základě citované kritiky Ústavní soud dovodil, že "Rizika z nedostatečné důvěryhodnosti údajů v katastru nemovitostí proto nesou nabyvatelé nemovitostí, kteří v případě úspěchu žaloby na určení vlastnického práva původního vlastníka již nikdy nemusí dostat zpět peníze, které vydali za nemovitost, která jim na základě rozhodnutí soudu nepatří (srov. Baudyš, P. Katastr nemovitostí. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 32). Podle názorů odborné veřejnosti je tento právní stav v rozporu s principem právní jistoty, resp. s principem ochrany dobré víry osob jednajících v důvěře v katastr nemovitostí. Tyto osoby by přitom takto nepřiměřená rizika neměly nést, ale naopak by měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize, a to každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné knize, i kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn. že pokud jednal s osobou zapsanou jako vlastník v pozemkové knize, že by mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno.".

39. Stejně jako ve výše několikrát citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 i v projednávané věci se obecné soudy soustředily výhradně na otázku tzv. propadné zástavy. Klíčovou otázku dobré víry stěžovatelky přitom soud prvního stupně neposuzoval vůbec, odvolací soud pak tuto otázku a námitku stěžovatelky o ochraně dobré víry přešel jen odkazem na zásadu, že nikdo nemůže nabýt vlastnictví od nevlastníka.

40. Ústavní stížnost stěžovatelky proto činí důvodnou to, že obecné soudy ve sporu mezi stěžovatelkou a žalobci vůbec nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatelky vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. Pečlivé přezkoumání stěžovatelčiny dobré víry při uzavírání kupní smlouvy s P. G. v rozhodnutích obecných soudů zcela absentuje. Bylo přitom povinností soudu zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu. Obecné soudy se proto budou muset vypořádat jak s výše uváděnými tvrzeními stěžovatelky, tak s námitkami, které vůči dobré víře stěžovatelky adresoval žalobce. Ústavní soud v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, avšak - na druhé straně - z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (viz bod 42).

41. K výše uvedené argumentaci Ústavní soud ještě dodává, že pokud jde o v podstatě oprávněnou kritiku právní úpravy ochrany dobré víry, v novém, v současné době již platném občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), který nabude účinnosti dne 1. 1. 2014, je nabývání vlastnického práva od neoprávněného, tedy ochrana dobré víry v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést, jednoznačně upraveno. Dále pak Ústavní soud souhlasí s opakovanou námitkou stěžovatelky, že žalobce podal žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem až po devíti letech od uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s P. G., což nijak blíže neodůvodnil ani nevysvětlil; lze proto v tomto jeho postupu podle názoru Ústavního soudu spatřovat účelovost jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj v rozhodovací praxi obecných soudů, a to při posuzování podmínek zajišťovacího převodu vlastnického práva; k tomu Ústavní soud dodává, že při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.

42. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy důkazně nezabývaly stěžovatelčinou dobrou vírou, a to s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí stěžovatelkou. I když odvolací soud ve svém odůvodnění zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 (viz výše), odbyl jeho obsah jednou větou s tím, že žalobci nelze upřít ochranu vlastnického práva. Ústavní soud přitom dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů. Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru stěžovatelky při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Pokud by stěžovatelka nebyla v dobré víře, nebylo by možné jejímu vlastnickému právu poskytovat ochranu. Pokud se ale obecné soudy otázkou dobré víry řádně nezabývaly, nelze jejich skutková zjištění považovat za ucelená a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž dospěly, nelze aprobovat. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto směru naprosto nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a tak zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

43. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.