I. ÚS 3053/08
I.ÚS 3053/08 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavních stížnostech A. R. a D. R., oba zast. Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2008, č.j. 22 Cdo 1710/2008-456, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.9.2007, č.j. 17 Co 267/2006-412, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a L. S. a společnosti Vinařství Lahofer, a.s., sídlem Dobšice, Brněnská 523/3, zast. JUDr. Kateřinou Švancarovou, advokátkou, sídlem Pražská 25a, Znojmo, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 12.12.2008 napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2008, č.j. 22 Cdo 1710/2008-456, a druhou ústavní stížností z téhož dne napadli rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen krajský soud ) ze dne 17.9.2007, č.j. 17 Co 267/2006-412. Ústavní stížností brojí samostatně proti dvěma rozhodnutím, jež byla vydána ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem vedeném u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen okresní soud ) pod sp.zn. 4 C 713/99, proto Ústavní soud usnesením ze dne 10.2.2009, č.j. I.ÚS 3053/08, III.ÚS 3068/08-13, rozhodl o jejich spojení. V ústavních stížnostech, zčásti identických, stěžovatelé namítají porušení jejich základních práv, konkrétně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina ), práva na soudní ochranu základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR, dále jen Ústava ) a rozsudkem krajského soudu též jejich právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). K meritu věci stěžovatelé uvedli, že nejprve okresní soud žalobě stěžovatele č. 1 a jeho manželky na určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v kat. úz. Dobšice u Znojma vyhověl, krajský soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně s pokyny k doplnění dokazování. Nato okresní soud žalobě ohledně dvou pozemků vyhověl, ohledně třetího ji zamítl, krajský soud tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání podaná stěžovateli a vedlejší účastnicí č. 1 odmítl. Pokud jde o zamítavý výrok, týká se pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci původ přídělový plán nebo jiný podklad parc. č. 5709, přičemž okresní soud a krajský soud dospěly k závěru že tento pozemek žalobci pozbyli na základě zápisu ze dne 3.11.1958, kterým ho odevzdali do užívání družstva, o čemž svědčí i skutečnost, že požádali o jeho vydání v rámci restitučních předpisů. S tímto závěrem stěžovatelé polemizují a upozorňují, že zápis nebyl jimi podepsán. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají pochybení při odmítnutí jejich dovolání jako nepřípustného, protože rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním, ač dle jejich názoru dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu. Svůj názor odůvodňují faktem, že odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než předcházejícím rozsudkem, a to s ohledem na vázanost právním názorem odvolacího soudu, který původní rozsudek soudu I. stupně zrušil.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 4 Ústavy

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Podle Nejvyššího soudu nelze ústavní stížnosti přisvědčit. S odkazy na odbornou literaturu a na publikovanou judikaturu vysvětlil přípustnost dovolání v případě tzv. skryté diformity, která vyžaduje, aby odlišnost dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem, který vyslovil odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí. Taková situace nenastává v případě, že zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje pouze pokyny k doplnění dokazování nebo k odstranění vad řízení a nikoli též právní názor v uvedeném smyslu. Z toho plyne, že dovolání nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně nedůvodná.

Krajský soud ponechal rozhodnutí o Ústavní stížnosti bez bližšího vyjádření zcela na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétní návrh neformuloval.

Společnost Vinařství LAHOFER, a.s., připomenula, že již v řízení před soudem I. stupně poukazovala na skutečnost, že stěžovatelé nesplňují podmínky vydržení, neboť ohledně předmětných pozemků uplatnili restituční nárok a v řízení před pozemkovým úřadem uvedli, že tyto pozemky přenechali zemědělskému družstvu. Z tohoto důvodu nemohla být úspěšná jejich žaloba, kterou se domáhali určení vlastnického práva nabytého vydržením, proto navrhla, aby obě ústavní stížnosti byly zamítnuty.

Vedlejší účastnice L. S. na výzvu, aby se k ústavním stížnostem vyjádřila, nereagovala.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případně replice stěžovatelům.

III.

Z obsahu spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 713/99 Ústavní soud zjistil, že A. R. a B. R. se vůči L. S. domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 77/2, pozemku ve zjednodušené evidenci původ grafický příděl parc. č. 5523 a pozemku ve zjednodušené evidenci původ přídělový plán parc. č. 5709 v kat. úz. Dobšice u Znojma. Tvrdili, že vlastnické právo k nim nabyli na základě kupní smlouvy z r. 1954, že tyto nemovitosti měli v držbě nepřetržitě více jak 45 let. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 23.4.2001, č.j.4 C 713/99-48, žalobu zamítl, zčásti pro vady žalobního petitu, zčásti pro nesplnění podmínek vydržení. Rozsudek soudu I. stupně napadli žalobci i žalovaná odvoláním. Krajský soud usnesením ze dne 22.5.2003, č.j. 17 Co 416/2001-96, odvolání žalované odmítl, protože jí právo odvolání nepřísluší, odvolání žalobců shledal důvodným a napadaný rozsudek zrušil, neboť soud I. stupně měl řádně postupovat při odstraňování případných vad žaloby, v části ohledně zkoumání podmínek vydržení považoval rozsudek za nesrozumitelný. V další fázi okresní soud rozsudkem ze dne 29.10.2003, č.j. 4 C 713/99-107, žalobě vyhověl, a určil, že předmětné pozemky jsou ve společném jmění manželů, neboť je nabyli na základě kupní smlouvy z r. 1954 a po celou dobu je užívali (podpůrně uvedl, že pokud by byla kupní smlouva neplatná, nabyli pozemky žalobci na základě vydržení). Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, v mezidobí rozhodl okresní soud usnesením ze dne 10.3.2005, č.j. 4 C 713/99-164, že na místo zemřelé žalobkyně B. R. bude v řízení dále pokračováno s D. R., tj. se stěžovatelkou. Krajský soud usnesením ze dne 10.6.2005, č.j. 17 Co 106/2004-192, prvostupňový rozsudek zrušil, přitom soudu I.stupně vytkl, že dosud zůstalo neobjasněno, zda se žalobci svého vlastnického práva k nemovitostem nevzdali zápisem ze dne 3.11.1958, což mu bylo uloženo již předcházejícím zrušovacím usnesením. Dále mu vytkl skutečnost, že vlastníkem pozemku parc. č. 5709 je od 30.4.2003 První znojemská vinařská, a.s., tudíž není rozhodnutí správné, protože tato společnost nebyla účastníkem řízení. Upozornil také na nutnost náležitého zohlednění smrti žalobkyně, a to při formulaci žalobního návrhu. Soud I. stupně posléze připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupila společnost První znojemská vinařská, a.s., (v roce 2007 přejmenovanou na Vinařství LAHOFER, a.s.) připustil i změnu žaloby, kterou se žalobci domáhali určení, že předmětné pozemky byly ke dni smrti B. R. ve společném jmění s A. R. Po provedeném doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 10.5.2006, č.j. 4 C 713/99-257, určil, že pozemky parc. č. 77/2 a parc. č. 6623 byly ke dni úmrtí B. R. ve společném jmění, žalobu ohledně určení společného jmění k pozemku parc. č. 5709 zamítl. Vyhovující výrok odůvodnil vydržením vlastnického práva k oběma pozemkům, zamítavý výrok absencí podmínek vydržení. Vyhovující výrok I. napadla odvoláním L. S., proti zamítavému výroku podali odvolání žalobci. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků není důvodné a rozsudkem ze dne 17.9.2007, č.j. 17 Co 267/2006-412, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Žalobci i L. S. napadli rozsudek krajského soudu samostatnými dovoláními, Nejvyšší soud je usnesením ze dne 22.9.2008, č.j. 22 Cdo 1710/2008-456, odmítl, obě jako nepřípustná. V odůvodnění konkrétně poukázal na to, že dovolání žalobců neobsahuje označení právních otázek, které považují za zásadní, dovolání obsahuje nevýznamné a neurčitě formulované námitky, aniž by nastínilo, v čem spočívá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu; dovolání žalované L. S. sice takové otázky vymezuje, není však přípustné, neboť soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
IV.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelů vůči usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím o dovolání stěžovatelů nedošlo k zásahu do jejich základních práv. Stěžovatelé totiž zastávají evidentně nesprávný názor na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, protože v jejich věci nenastal stav tzv. skryté diformity, nové rozhodnutí soudu I. stupně (odlišné od předchozího rozhodnutí) nebylo důsledkem jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu, ale závěry uskutečněnými po doplnění dokazování. Proto by dovolání bylo přípustné jen jako tzv. nenárokové dovolání, tj. za podmínek § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Toto ustanovení vyžaduje, aby odvolatel označil pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu, pokud žádnou takovou otázku neuvede, nemůže Nejvyšší soud shledat nenárokové dovolání přípustným.

K ústavní stížnosti mířící proti rozsudku krajského soudu lze uvést následující: Podle § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Je zřejmé, že odmítnutí dovolání coby nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.) přichází v úvahu jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, avšak ani ve všech případech odmítnutí dovolání podle tohoto ustanovení nemusí jíž o důvod závisející na uvážení . To je v případech, kdy k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody, nebo při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů. Ve své judikatuře formuloval Ústavní soud stanovisko (např. v usnesení sp.zn. III. ÚS 10/06), že v případě dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, nemá Nejvyšší soud prostor pro uvážení . Tento závěr je aplikovatelný i v posuzované věci, protože stěžovatelé vycházeli z názoru, že jim dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. svědčí, tedy, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu je zachována. Jestliže však bylo zjištěno, že v dovolání nezformulovali žádnou otázku zásadního právního významu, nelze považovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu za zachovanou. Jestliže stěžovatelům nesvědčilo dobrodiní § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., bylo třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat od doručení rozhodnutí odvolacího soudu tato lhůta ke dni podání ústavní stížnosti dne 15.12.2008 již zcela zjevně vypršela.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním byly ústavní stížnosti stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuty, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.