I. ÚS 3049/09
I.ÚS 3049/09 ze dne 10. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem M. U., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, se sídlem Nám. Winstona Churchilla 2, 113 59 Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 20 Nt 603/2009, proti usnesení téhož soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 20 Nt 720/2009, proti usnesení téhož soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 4 T 30/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 61 To 368/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2009, stěžovatel napadl:

1.) usnesení Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 20 Nt 603/2009 (dále jen "usnesení obvodního soudu 20 Nt 603/2009"), kterým byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel se podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) stejného právního předpisu. V případě tohoto usnesení namítá, že sice byl přítomen jeho vyhlášení, ale doručeno mu bylo až dne 7. 10. 2009. V takto pozdním doručení spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

2.) usnesení obvodního soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 20 Nt 720/2009 (dále jen "usnesení obvodního soudu 20 Nt 720/2009"), kterým tento soud podle § 72 odst. 3 ve spojení s § 73b odst. 3 trestního řádu zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu. Ve vztahu k tomuto usnesení stěžovatel uvádí, že namísto senátu ve složení předseda senátu Mgr. Jiří Englich a přísedící soudci Jitka Kulovaná a Marta Justová rozhodoval samosoudce JUDr. Tomáš Durdil, čímž byl odňat zákonnému soudci. Navíc toto rozhodnutí bylo doručeno pouze jeho obhájci, ačkoliv mělo být doručeno i přímo jemu. Stěžovatel dále konstatuje, že toto usnesení obvodního soudu již bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 44 To 500/2009, které bylo i řádně jemu i jeho obhájci doručeno, avšak v jeho odůvodnění stěžovatel postrádá přinejmenším konstatování, že k uvedenému porušení práva na zákonného soudce došlo.

3.) usnesení obvodního soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 4 T 30/2009 (dále jen "usnesení obvodního soudu 4 T 30/2009"), kterým tento soud, mimo jiné, rozhodl, že stěžovatel se podle § 71 odst. 5 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

4.) usnesení městského soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 61 To 368/2009 (dále jen "usnesení městského soudu 61 To 368/2009"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu 4 T 30/2009. Pokud jde o usnesení obvodního soudu 4 T 30/2009 a usnesení městského soudu 61 To 368/2009 stěžovatel namítá za prvé to, že usnesení obvodního soudu mu bylo doručeno až poté, kdy již městský soud rozhodl o stížnosti podané proti němu jeho obhájcem. Přitom neprodleně po doručení vypracoval vlastní text stížnosti. Za druhé pak tvrdí, že městský soud rozhodoval v tomto případě v neúplném složení, neboť z protokolu o konání neveřejného zasedání se podává, že přítomni rozhodováni byla předsedkyně senátu JUDr. Jiřina Löffelmannová a dále jako soudce Mgr. Ladislav Gross, přičemž třetí soudce není v tomto protokolu uveden a jména přísedících soudců nejsou uvedena ani v písemném vypracování tohoto usnesení.

Stěžovatel uvádí, že již dříve podal ústavní stížnost, kde poukazoval na obdobné porušování jeho základních práv a svobod a tato byla jako nedůvodná odmítnuta s poukazem na příliš formalistický přístup k zákonu. Má proto pochybnost o institutu Ústavního soudu a jeho způsobilosti rozhodovat v jeho věci jakoukoliv ústavní stížnost. Přesto se však na něj obrací a to zejména z důvodu nutnosti vyčerpat všechny vnitrostátní prostředky nápravy, aby se pak mohl obrátit na mezinárodní instituce, u kterých je skýtána větší záruka nepodjatosti vůči jeho osobě a postupu v souladu s mezinárodními úmluvami.

Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené mu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4, čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených práv konstatoval, aby zrušil výše uvedená usnesení, a aby rozhodl, že stěžovatel se propouští z vazby na svobodu in eventum Obvodnímu soudu pro Prahu-východ přikázal, aby neprodleně rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Rovněž požádal podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o vyřízení věci mimo pořadí s tím, že omezení jeho osobní svobody trvá již po dobu téměř 15 měsíců.
II.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné.

Za situace, kdy navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, mimo jiné, aby Ústavní soud rozhodl tak, že stěžovatel se propouští z vazby na svobodu in eventum Obvodnímu soudu pro Prahu-východ přikázal, aby neprodleně rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby, nezbývá, pokud jde o tuto část uplatněného petitu, než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných příslušnými ustanoveními, v důsledku čehož se jedná o návrh, respektive takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat.

Citovaná část stěžovatelova petitu představuje nepochopení úlohy Ústavního soudu. Ústavní soud je (viz čl. 83 Ústavy) orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv soudem trestním, příslušným rozhodovat v řízení o vazbě. V návaznosti na to Ústavní soud musel ústavní stížnost stěžovatele v této části považovat za návrh, k jehož projednání není příslušný.

III.

K výhradám týkajícím se průtahů v řízení je třeba uvést, že je nutno rozlišovat dvě situace. V prvém případě, kdy se ústavně právní ochrany domáhá účastník řízení, které dosud nebylo ukončeno, Ústavní soud, shledá-li ústavní stížnost důvodnou, zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval. V případě druhém, kdy je již řízení před orgánem veřejné moci pravomocně skončeno, však musí být ústavní stížnost hodnocena jako nepřípustná.

Důvodem nepřípustnosti je ta skutečnost, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost nárokovat v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním.

V části směřující proti usnesení obvodního soudu 20 Nt 603/2009 musel Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je dále nepřípustná též v části směřující proti usnesení obvodního soudu 20 Nt 720/2009. Důvodem je v tomto případě skutečnost, že toto usnesení již bylo, jak uvádí sám stěžovatel, zrušeno usnesením městského soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 44 To 500/2009. Zrušení již právně neexistujícího rozhodnutí se domáhati nelze.

IV.

Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Co se týče stěžovatelovy námitky, že usnesení obvodního soudu 4 T 30/2009 mu bylo doručeno až poté, kdy již městský soud rozhodl o stížnosti podané proti němu jeho obhájcem, Ústavní soud má za to, že za rozhodující je nutno považovat skutečnost, že stěžovatel nebyl zbaven možnosti uplatnit svá práva prostřednictvím svého obhájce. Z pohledu soudů, Ústavní soud nevyjímaje, vystupuje obhájce jako alter ego svého klienta (srovnej též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3067/08 in http://www.usoud.cz). Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu tvrzení, že městský soud dne 23. 9. 2009 rozhodoval v neúplném složení, totiž že neveřejnému zasedání byla přítomna toliko předsedkyně senátu JUDr. Jiřina Löfflmannová a dále jako soudce Mgr. Ladislav Gross. Tak je to sice vskutku uvedeno v příslušném protokolu o neveřejném zasedání, avšak jedná se toliko o písařskou chybu. Daného zasedání se účastnil též soudce JUDr. Václav Kašík, což vyplývá z protokolu o hlasování městského soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 61 To 368/2009, který si Ústavní soud vyžádal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. d), e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný, z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal aby, vzhledem k tomu, že věc je naléhavá, byl zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.