I. ÚS 3047/13
I.ÚS 3047/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky GECO, a.s., se sídlem Praha 8, Pod Čimickým hájem 190/11, zastoupené prof. et Doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem Praha, Hradčanské nám. 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 443/2013-211, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2011, č. j. 21 C 361/2008-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené článkem 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 581/02 odmítl její ústavní stížnost, čímž se dopustil vydání nezákonného rozhodnutí, jak potvrdil prostřednictvím svého rozsudku ze dne 21. 9. 2006, č. 4401/03 Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by Ústavní soud citovanou věc řádně projednal, došlo by nevyhnutelně ke zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů a k vymožení stěžovatelčina nároku vůči protistraně. Pokud Ústavní soud takto neučinil, měl provést posouzení věci soud rozhodující o nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 182/1998 Sb.", který sám mohl zhodnotit, zda v původním řízení soudy nesprávně aplikovaly kogentní zákonnou normu o koncentraci směnečného řízení a posoudit tuto otázku jako otázku předběžnou. Soud prvního stupně sice do jisté omezené míry takové posouzení provedl, k zamítnutí žaloby jej však dle odůvodnění rozsudku vedla skutečnost, že žádné z vydaných rozhodnutí nebylo zrušeno. Rozsudek soudu prvního stupně stejně jako soudu odvolacího (který se se závěry soudu prvního ztotožnil) tak dle stěžovatelky postrádají vnitřní logiku a v kontextu s následným rozsudkem soudu dovolacího vedou stěžovatelku k názoru, že soudy se potýkají s nejasnostmi a nejednotností ohledně toho, jakými otázkami se mají v řízení o nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. zabývat. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dovodil, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., přestože toto rozhodnutí nebylo zrušeno. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že "vyjádřil-li se k otázce příčinné souvislosti Evropský soud pro lidská práva negativně, postupoval odvolací soud správně, pokud přihlédl i k tomuto jeho závěru." Nesprávné je dle stěžovatelky také tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že neprokázala existenci příčinné souvislosti, když vznik škody dovozovala pouze "od řetězce na sebe navazujících hypotetických událostí". Dovolací soud tak zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že ačkoli připustil, že stát nese obecně odpovědnost za škody způsobené soudy České republiky, ve věci stěžovatelky, kdy porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy konstatoval Evropský soud pro lidská práva, vyloučil, že by se náhrada škody vztahovala na tzv. kompenzační řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 361/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Žalobou ze dne 21. 1. 2008 se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 195 498 286 Kč s příslušenstvím a dále částky 1 503 398 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 581/02. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 21 C 361/2008-152, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí v podstatě v její prospěch posoudil dvě zásadní právní otázky, když uvedl, že

1) Poškozené nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podala žalobu o náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než Evropský soud pro lidská práva. 2) Rozhodnutí Ústavního soudu trpělo procesními vadami takové povahy, že Evropský soud pro lidská práva považoval za nutné vyslovit porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Za těchto okolností má dovolací soud za to, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Následně však ohledně třetí posuzované otázky, a to zda obecné soudy mají povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jakým směrem by se řízení ubíralo, pokud by Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 581/02 ústavní stížnost neodmítl, Nejvyšší soud dospěl k závěrům, se kterými stěžovatelka zásadně nesouhlasí.

Nejvyšší soud dovodil, že "povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v tzv. odškodňovacím řízení nemají, neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci, v tomto případě rozhodnutí Ústavního soudu, a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem řízení původního. Pokračovat v řízení poté, co ve věci rozhodl Evropský soud pro lidská práva, může jen Ústavní soud na základě rozhodnutí o obnově řízení podle § 119 zákona o Ústavním soudu."

Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi je třeba v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou. Konkrétně ve věci stěžovatelky "posouzení, které by býval měl ÚS provést, pak tedy měl a mohl provést soud rozhodující o nároku na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., který sám mohl zhodnotit, zda v původním řízení soudy nesprávně aplikovaly kogentní zákonnou normu o koncentraci směnečného řízení. Právě tuto otázku nesprávné aplikace kogentní normy měly soudy v řízení o náhradě škody dle zák. č. 82/1998 Sb. posoudit jako otázku předběžnou".

Ve svém rozsudku ve věci GECO, a. s. proti České republice ze dne 21. 9. 2006 č. 4401/03 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že příliš přísný výklad příslušného procesního pravidla, tak jak jej provedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 581/02, připravil stěžovatelku o právo na přístup k soudu. Jinými slovy došlo k tomu, že z důvodu vadného procesního postupu Ústavního soudu nebyly některé námitky stěžovatelky věcně projednány. Na rozdíl od stěžovatelky, která v ústavní stížnosti koncipuje způsob, jakým by takové pochybení Ústavního soudu mohlo být napraveno, je Ústavní soud přesvědčen, že takto postupovat nelze. Jediným právním prostředkem, pomocí něhož lze promítat rozhodování mezinárodních soudů o zásahu orgánu veřejné moci, porušujícího lidská práva nebo základní svobody v rozporu s mezinárodní smlouvou, je totiž institut obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona o Ústavním soudu. Návrhy na obnovu řízení lze po novele zákona o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. ledna 2013 podávat i v civilních věcech. Na výše uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že vzhledem k podmínce šestiměsíční lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení od konečného vyhlášení rozhodnutí mezinárodního soudu, v tomto případě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, tato možnost stěžovatelce nebyla otevřena. Pokud ze shora uvedeného důvodu tento právní institut v dané věci užít nelze, není zde dán jiný soudní orgán, který by mohl věc posoudit a o ní rozhodnout. Tento nedostatek přitom nelze zhojit tím, že by absenci věcného ústavně právního posouzení, které bylo stěžovatelce odepřeno, bylo provedeno obecnými soudy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 179/13 dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Jak přitom Ústavní soud konstantně judikuje, i případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. Není tedy možné dovodit, jak by ve věci rozhodl Ústavní soud, pokud by námitky stěžovatelky neodmítl jako uplatněné po lhůtě k podání ústavní stížnosti, tedy zda by dospěl k závěru o takovém extrémním pochybení ze strany obecných soudů, které by vedlo k závěru o zrušení dotčených rozhodnutí. Lze proto uzavřít, že z hlediska procesního není dán ve věci stěžovatelky takový opravný prostředek, jehož prostřednictvím by se mohla domáhat zrušení rozhodnutí Ústavního soudu, ohledně kterého bylo Evropským soudem pro lidská práva konstatováno porušení práva na přístup k soudu, a opětovného projednání ústavní stížnosti (srovnej § 119b odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).

Výše uvedené však obecně nebrání tomu, aby se stěžovatelka obrátila na příslušný soud s žalobou na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to i přesto, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 195 533 700 Kč považoval za nedůvodný ve svém rozsudku již Evropský soud pro lidská práva, který uvedl, že nezjistil příčinnou souvislost mezi materiální škodou, na niž stěžovatelka poukazuje, a konstatovaným porušením článku 6 Úmluvy. Soud také dovodil, že není s to odhadnout, jak by řízení dopadlo, pokud by Ústavní soud prohlásil ústavní stížnost stěžovatelky za přípustnou a projednal ji. Z těchto důvodů je dle Evropského soudu pro lidská práva konstatování porušení postačující náhradou případné morální újmy způsobené stěžovatelce.

Jak již uvedl v odůvodnění svého napadeného rozsudku Nejvyšší soud, ve vztahu k obecným soudům nepředstavuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva překážku věci rozsouzené, neboť takové účinky mu občanský soudní řád v § 159a odst. 5 o. s. ř. nepřiznává. Poškozenému proto dle názoru Nejvyššího soudu nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podal žalobu o náhradu škody (újmy) proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než Evropského soudu pro lidská práva. Vnitrostátní soudy by však při rozhodování o naplnění předpokladů odpovědnosti státu a stanovení přiměřené formy a výše zadostiučinění měly zohlednit již vydané rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a jím přiznané zadostiučinění (zde Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1029/2011).

Stěžovatelka takto učinila a žalobou ze dne 21. 1. 2008 se domáhala po České republice - Ministerstvu financí na náhradě škody částky 195 498 286 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka nebyla se svým nárokem úspěšná, neboť neprokázala příčinnou souvislost mezi jí uplatněnou škodou a vydáním nezákonného rozhodnutí - shora citovaného usnesení Ústavního soudu.

Nejvyšší soud konstatoval, že "příčinnou souvislost musí žalobkyně prokázat, nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci. Dovolatelka spekulovala o tom, že kdyby Ústavní soud meritorně projednal její ústavní stížnost v části týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů, vyhověl by jí a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a soudy by při novém projednání věci žalobkyni vyhověly. Žalobkyně tedy dovozovala vznik škody i příčinnou souvislost od řetězce na sebe navazujících hypotetických událostí, které však nebyla schopna prokázat...".

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Bylo na stěžovatelce, aby v řízení před obecnými soudy jednoznačně prokázala příčinnou souvislost mezí jí uplatněnou částkou požadovanou z titulu náhrady škody a předmětným rozhodnutím Ústavního soudu. Vzhledem k tomu že, se stěžovatelce takové skutečnosti prokázat nepodařilo, je závěr Nejvyššího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly v daném případě splněny, zcela v mezích ústavnosti. S ohledem na tento svůj zásadní závěr se již Ústavní soud nezabýval jednotlivými námitkami směřujícími proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud při svých závěrech o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody nevycházel z jí citované judikatury, ani se k ní ve svém rozhodnutí nevyjádřil, Ústavní soud nemůže těmto jejím námitkám přisvědčit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v souvislosti s otázkou příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody poukázala na pět obdobných rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých se konstatuje, že odpovědnost státu za škodu je dána, jestliže by žalobce v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl, resp. je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Dovolací soud se ve svém napadeném rozhodnutí vypořádal s jedním z citovaných rozsudků, když vyložil, že stěžovatelka ve své věci "nepožaduje pouze předběžně posoudit skutková zjištění, ale změnit i právní posouzení věci, a v zásadě celé řízení rozhodnout dle jejích představ". Ústavní soud považuje za takové vypořádání se s námitkami dostatečné, ostatně lze dodat, že napadený rozsudek dovolacího soudu je pečlivě a srozumitelně odůvodněn a jeho odůvodnění obsahuje značnou řadu odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.