I. ÚS 3043/13
I.ÚS 3043/13 ze dne 3. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a a soudkyně Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti Hany Slejsky, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II, 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s ustanoveními čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); současně mělo být porušeno i ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. 10 Cmo 35/2012, kterým bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2012 sp. zn. 196 Cm 14/2009, jímž bylo předmětné řízení přerušeno, tak, že se řízení nepřerušuje. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože dle jeho názoru stěžovatelka ve svém podání neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze uvedla, že "shora uvedená otázka procesního práva má být dovolacím soudem - ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. - posouzena jinak".

3. Stěžovatelka považuje postup dovolacího soudu za nepřípustně formalistický, a tedy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu za ústavně nekonformní. Připomíná přitom, že při formulaci svého dovolání postupovala její právní zástupkyně striktně v souladu s obsahem článku "Řízení o dovolání podle občanského soudního řádu po 1. 1. 2013" zveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu.
4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Aniž by se Ústavní soud zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání ústavně konformním způsobem, musel věnovat náležitou pozornost následující skutečnosti.

7. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že výše uvedeným usnesením městského soudu bylo probíhající řízení přerušeno "do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1908/11".

8. Ústavní stížnost projednávaná pod sp. zn. IV. ÚS 1908/11 - jak ostatně uvádí i Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení - byla odmítnuta usnesením ze dne 30. 7. 2013.

9. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl odmítnut její mimořádný opravný prostředek směřující proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že se předmětné řízení nepřerušuje. Pokud by tedy Nejvyšší soud měl stěžovatelčinu dovolání vyhovět (shledat jej důvodným), o což konsekventně musí stěžovatelka usilovat rovněž svým podáním k Ústavnímu soudu, zrušil by rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl, že se řízení nepřerušuje, čímž by fakticky potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, že se řízení přerušuje. Jinými slovy, předmětem řízení o posuzované ústavní stížnosti je procesní rozhodnutí, kterým se řízení přerušuje do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1908/11. Z podstaty věci tak stěžovatelka nemůže svým podáním k Ústavnímu soudu v konečném důsledku usilovat o nic jiného, než o znovunastolení procesního stavu, na jehož základě nalézací soud rozhodl, že se řízení do určité doby přerušuje. Právní důvod přerušení řízení nicméně již před podáním posuzované ústavní stížnosti odpadl (viz předchozí bod).

10. V této souvislosti je třeba připomenout, že teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaném jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85), respektive za splnění požadavku bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.

11. Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popřípadě jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co odpadl právní důvod přerušení předmětného řízení, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.

12. Pro úplnost se sluší uvést, že na výše uvedeném nic nemění ani tvrzení stěžovatelky obsažené v bodě 15 projednávané ústavní stížnosti, odkazující na body 8 - 16 předmětného dovolání, ve kterých dovolatelka odkazuje na body 21 - 25 tohoto dovolání; tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud (a před ním i soud odvolací) "vůbec nepochopil", o co jde (šlo) v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1908/11, totiž nemůže "přebít" skutečnost, že právě řízení o této ústavní stížnosti - představující jediný právní důvod přerušení předmětného řízení - již bylo ukončeno.

13. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Pro pořádek je namístě ještě zaznamenat, že Ústavní soud za tohoto procesního stavu, kdy bylo prima facie zřejmé, že návrhu nelze vyhovět, stěžovatelku nevyzýval k odstranění formální vady podání spočívající v tom, že předložila plnou moc, kterou nebylo striktně vzato možno považovat za plnou moc speciální dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož tato byla vystavena dříve, než bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 403/01, srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 107-108).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.