I. ÚS 3040/09
I.ÚS 3040/09 ze dne 25. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené Mgr. Davidem Daňkem, advokátem AK Pavla Švandy ze Semčic 12, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. září 2008, sp. zn. 2 T 102/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. března 2009 sp. zn. 55 To 567/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2009 sp. zn. 3 Tdo 1039/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. listopadu 2009 se stěžovatelka, jako pozůstalá manželka po poškozeném panu P. F., který byl smrtelně zraněn při dopravní nehodě dne 7. prosince 2002, domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Odvolací soud obviněného Ing. L. K. zprostil obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť dospěl k závěru, že se nedopustil trestného činu a dovolací soud toto pochybení nenapravil.

Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť rozhodnutí všech tří soudů, a především pak soudu odvolacího a dovolacího, byla vydána na základě nesprávného a nedostatečného zhodnocení důkazů, čímž došlo k nedostatečné ochraně práv stěžovatelky jako pozůstalé manželky po poškozeném v řízení. Dále namítala, že se domnívá, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nedostatečným odůvodněním rozhodnutí, které nemá oporu v provedeném dokazování.

II.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. září 2008 sp. zn. 2 T 102/2004 byl obviněný Ing. L. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci projednal odvolání Ing. K. a státního zástupce, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného Ing. L. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprostil, když také podrobně popsal pro který skutek se tak stalo. Oddvolání státního zástupce zamítl dle § 256 tr. řádu.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání jako osoba oprávněná včas a za splnění všech podmínek stanovených zákonem, dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. září 2009 sp. zn. 3 Tdo 1039/2009 odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.

Ústavní soud [tak jak mu to ukládá ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že manželku poškozeného nelze v daném případě považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Podle § 27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle jehož odst. l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.

Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 593 a násl.).

Stěžovatelka v předmětném řízení nevystupovala v postavení poškozeného. Ústavní soud - ohledně postavení poškozeného v trestním řízení - poukazuje především na to, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Podle ustanovení § 43 odst. 1 tr. řádu má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dále má proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Nemá však právo podat obžalobu proti obviněnému ze spáchání trestného činu, neboť toto je výsostným právem státu. Proto ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu může poškozený napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech.

Ústavní soud v souzené věci zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky nesměřuje proti adhéznímu výroku napadených rozhodnutí; ostatně takový výrok není ani v napadeném rozhodnutí obsažen. Je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí s rozhodnutím soudu v otázce viny Ing. L. K. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343, IV.ÚS 2118/08 ze dne 14. dubna 2009 http://nalus.usoud.cz a násl.).

Ačkoli rozhodnutí odvolacího soudu vzbuzuje značné pochybnosti o dodržování principu spravedlivého procesu, zejména ve vyhodnocení důkazů (zda Ing. L. K. byl ovlivněn alkoholem), neumožňuje to Ústavnímu soudu, aby se ústavní stížností zabýval meritorně. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2010

Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.