I. ÚS 3039/12
I.ÚS 3039/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín IV, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009 sp. zn. 21 C 171/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2010 sp. zn. 13 Co 92/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012 sp. zn. 28 Cdo 630/2012, spolu s návrhem na úpravu ustanovení § 114 zák. č. 150/02 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

I.

Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí a vydání souvisejících opatření s tím, že se jimi cítí dotčen v ústavně zaručených právech a svobodách, dle kterých se může domáhat u soudů ochrany proti zvůli státních orgánů. K ústavně zaručeným základním právům náleží dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (nesprávně bylo uvedeno čl. 4, 90 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel tvrdil, že byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje právo na spravedlivý proces, tím, že všechny soudy mu neposkytly ochranu a nejednaly o tom, co požadoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudů, které vycházely z toho, že se již v téže věci domáhal obsahově stejného rozhodnutí, a to i vůči stejnému žalovanému. Stěžovatel žalobou ze dne 18. 11. 2002 se domáhal určení, že žalovaný je povinen vyplácet blíže specifikovanou doživotní rentu z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Pochybení mělo spočívat v tom, že nebylo dosud rozhodnuto o odvolání stěžovatele ze dne 7. 5. 1992, které směřovalo proti zamítavému rozhodnutí týkajícího se jeho studia na gymnáziu. Dále nebylo rozhodnuto o jeho studijní rehabilitaci ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. a tím mu bylo znemožněno ukončení středoškolského studia, resp. následně studovat na PF UK v Praze. Tímto upřením práva na vzdělání stěžovateli vznikla požadovaná škoda, a to jednak v podobě žalované renty představující újmu na platu v důsledku nezískání vysokoškolské kvalifikace a jednak v podobě jím vynaložených nákladů spojených s jeho úsilím o dosažení nápravy stavu této věci u žalované.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 5. 2009 č. j. 21 C 171/2002-141 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy) vyplácení doživotní renty ve výši průměrného platu občana České republiky, jež by zahrnovala i zdravotní a sociální pojištění, a to počínaje dnem 1. 1. 1970, přičemž výše zmíněná renta měla být, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž index cen dosáhne hodnoty 5%, zvýšena vždy o 10% (výrok I.), dále jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 40 000 Kč (výrok II.) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení předcházející. Poté zopakoval dokazování přečtením rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2007 č. j. 4 Ans 6/2005-117 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2007 č. j. 4 Ans 5/2005-109 a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 29. května 2012 sp. zn. 28 Cdo 630/2012 podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ústavní stížnost stěžovatel spojil v jejím petitu s návrhem na "úpravu ustanovení § 114 zák. č. 150/02 Sb. tak, že stěžovatel má právo podat návrh na obnovu řízení do Rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 Ca 22/08 ve spojení s NSS na toto navazující; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. jakož i Krajského soudu v Praze č. j 44 Ca 22/08 se pozastavuje do ukončení obnovy řízení, jakož i event. dalších; ČR - MŠMT se ukládá rozhodnout o návrhu stěžovatele ze dne 05. 04. 1990 na rehabilitaci; ČR se ukládá provést rekonstrukci materiálu stěžovatele, která zakládala a zakládá jeho právo na rehabilitaci za šk. r. 69 - 74 a 07. 05. 80 dle zák. č. 87/81 Sb. a dle vyhl. č. 1665/91 - SM MŠMT; ČR je povinna odstranit porušení ústavních práv stěžovatele a odstranit zločiny komunismu ve věci jeho studia; ČR je povinna se zdržet porušování občanských a ústavních práv stěžovatele.".
II.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Povinné zastoupení advokátem v sobě zahrnuje nejen samotné podání ústavní stížnosti, ale rovněž její sepsání, smyslem zvláštní podmínky řízení před Ústavním soudem je zabezpečit stěžovateli účinnou a kvalifikovanou ochranu jeho zájmů. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel - v rozporu s citovaným ustanovením - právně zastoupen v plném rozsahu nebyl. Z obsahu ústavní stížnosti, která začíná větou "Stěžovatel trvá na přesném znění svého textu, proto uvádíme:....", je zřejmé, že text sepsal sám stěžovatel a právní zástupce stěžovatele si byl vědom nedostatků první části ústavní stížnosti, ale postupoval dle pokynů klienta a adekvátně vyjádřil, že nechce být osobně spojován s jeho obsahem. Lze konstatovat, že ústavní stížnost je nekonzistentní a je zřejmý rozpor mezi obsahem ústavní stížnosti a návrhem jak má Ústavní soud rozhodnout.

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opětovná polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel uváděl i další skutečnosti, které měly doložit nezákonný postup orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Podle názoru stěžovatele obecné soudy všech stupňů pochybily, neboť stěžovateli odmítly ochranu jeho právům dle čl. 36 Listiny a nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřehledně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí rozsáhlý výčet skutečností a důkazů, které byly důvodem pro podání jeho návrhu dne 18. 11. 2002, kterým se domáhal určení, že žalovaný je povinen vyplácet blíže specifikovanou doživotní rentu. Stěžovatel mimo jiné odkazuje na svá předešlá podání a navrhuje provést řadu důkazů (23x) k prokázání svých tvrzení, že žalovaný se bránil řádnému projednání studijní rehabilitace, zejména zadržováním, zatajováním a ničením dokumentů týkajících se jeho studia na jmenovaném gymnáziu. Dále vznesl požadavek na uložení povinnosti vydat rozhodnutí ve věci rehabilitace na podkladě jeho podání ze dne 6. 4. 1990.

Ústavní soud uvádí, že tvrzení stěžovatele o tom, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jeho právům, neodpovídá skutečnosti, což vyplývá již z obsahu napadených rozhodnutí.

Otázkou, kterou stěžovatel předkládá k řešení Ústavnímu soudu, se zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již nalézací, odvolací i dovolací soud. Soud prvního stupně se věcí stěžovatele řádně zabýval, po provedeném dokazování zamítl návrh stěžovatele na vyplácení doživotní renty a částky 40 000 Kč, Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, z jakého důvodu nelze vyhovět žalobě stěžovatele. Rozhodl na podkladě doplněného dokazování, kdy jak soud i sami účastníci řízení neměli žádných pochybností o pravosti, relevantnosti a důkazní hodnotě provedených listinných důkazů, odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že nárok stěžovatele nebyl prokazatelný a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními §157, § 169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jeho odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů odmítl dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, když shledal dovolání nepřípustným. Ústavní soud konstatuje, že na vyčerpávající odůvodnění citovaných rozhodnutí v předmětné věci může v dalším odkázat.

Lze uzavřít, že obecné soudy všech stupňů řádně a srozumitelně objasnily své právní závěry týkající se řízení o návrhu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem (čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny), není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry obecných soudů. Věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, včetně řízení u Nejvyššího soudu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nemá smysl z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na změnu napadeného ustanovení § 114 zák. č. 150/02 Sb. a souvisejícími návrhy, neboť tyto návrhy mají pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.