I. ÚS 3038/16
I.ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017

K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení (jízda nezletilého načerno)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. Dětský domov Domino, Vojanova 22, Plzeň, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. října 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. srpna 2010 č. j. 36 C 319/2010-23, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 10. 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 bylo porušeno základní právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedený rozsudek se proto zrušuje.

III. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 8. 2010 č. j. 36 C 319/2010-23 se zastavuje.
I. Řízení před obecnými soudy, argumentace stěžovatele a částečné zpětvzetí ústavní stížnosti

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 10. 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 8. 2010 č. j. 36 C 319/2010-23; v řízeních před obecnými soudy byl stěžovatel žalován Plzeňskými městskými dopravními podniky, a. s. (vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem) o zaplacení částky 2 012 Kč a částky 4 024 Kč s příslušenstvím.V odůvodnění původní ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 2016 je zejména uvedeno, že nezletilý stěžovatel žije v Dětském domově DOMINO v Plzni, kam byl umístěn na základě předběžného opatření, vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň - město. Stěžovatel zcela náhodně zjistil, že je proti němu vedena exekuce, a to aniž by mu bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Teprve pomocí své právní zástupkyně se mu podařilo seznámit se s existencí exekučních titulů, tj. výše uvedených rozsudků, které napadl ústavní stížností.

2. Podáním ze dne 20. 1. 2017, doručeným Ústavnímu soudu stejného dne, vzal stěžovatel prostřednictvím právní zástupkyně ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 8. 2010 č. j. 36 C 319/2010-23 v celém rozsahu zpět; doplnil, že ve věci byla uzavřena dohoda o narovnání, jejíž kopii přiložil. Podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud tedy řízení o ústavní stížnosti, směřující proti citovanému rozsudku, zastavil.

3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 10. 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 bylo žalovanému stěžovateli za nezaplacení jízdného při přepravě dopravním prostředkem městské dopravy uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení jako žalobci přirážku k jízdnému - částku 2 012 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč.

4. Stěžovatel si je vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci obecně za zjevně neopodstatněnou. Avšak ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, uložené stěžovateli k zaplacení (spolu s náklady exekuce) je požadovaná částka pro stěžovatele citelná.

5. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti postupu Okresního soudu Plzeň - město, kdy mu byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se v důsledku nesprávného postupu soudu vůbec nedozvěděl o tom, že je proti němu podána žaloba, neměl možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměl možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a rozsudek mu nebyl ani řádně doručen.

6. V době, kdy řízení u Okresního soudu Plzeň - město probíhalo, tj. roku 2009, bylo stěžovateli 9 let. Okresní soud Plzeň - město s ním vůbec nejednal; namísto s ním jednal s jeho matkou jako s jeho zákonnou zástupkyní. Zastoupení stěžovatele matkou však nebylo možno považovat za řádné zastoupení, a to z důvodu střetu zájmů mezi nimi. Okresní soud Plzeň - město připustil toto zastoupení, přestože mu musely být známy okolnosti, které zastoupení vylučovaly. Možný střet zájmů mezi stěžovatelem a jeho matkou v případě žaloby o zaplacení peněžité částky (spočívající v jízdném a přirážce k jízdnému), směřující vůči dítěti, pak vyplývá již z toho, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností. V daném případě to tedy byla právě matka stěžovatele, která měla povinnost žalované částky uhradit.

7. Do ústavně zaručeného práva stěžovatele na vlastnictví bylo ze strany Okresního soudu Plzeň - město zasaženo podle jeho názoru také tím, že mu bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši dvakrát 8 454 Kč. Přitom Ústavní soud ve svém usnesení IV. ÚS 2777/11 označil za ústavně konformní postup obecného soudu, který nepřiznal ve sporu úspěšnému žalobci náhradu za zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, když rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci. V tomto usnesení IV. ÚS 2777/11 se konkrétně jednalo také o žalobu na zaplacení jízdného a za přirážku k jízdnému. V daném případě šlo o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11.

8. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

II. Vyjádření k ústavní stížnosti

9. Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Vedlejší účastnice řízení, Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřila.
III. Procesní předpoklady projednání věci (přípustnost ústavní stížnosti)

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (§ 72 odst. 3 téhož zákona). V řízení v dané věci jednal okresní soud s matkou stěžovatele jako s jeho zákonnou zástupkyní, která však nezvládala péči o něj a nebyla schopna hájit jeho zájmy. Námitky stěžovatele zpochybňující splnění takto vymezeného požadavku řádného zastoupení jsou způsobilé odůvodnit závěr o porušení základních práv a svobod. Takto formulovanou námitku nemohl stěžovatel uplatnit v rámci odvolání jako řádného opravného prostředku, a to již s ohledem na bagatelní předmět sporu (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Bylo tedy třeba zvážit, zda k jejímu uplatnění nemohlo dojít i prostřednictvím jiného opravného prostředku. V tomto ohledu přicházela v úvahu pouze žaloba pro zmatečnost. Podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu mohl účastník řízení uvedenou žalobou napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Ústavní soud má za to, že námitky stěžovatele lze podřadit pod tento důvod zmatečnosti, pročež mohly založit přípustnost žaloby pro zmatečnost proti napadenému rozsudku. Nelze však přehlédnout, že jejímu efektivnímu uplatnění bránilo uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu, odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci, tedy kdy byl doručen osobě, s níž soud jednal jako se zástupcem účastníka řízení. Stěžovatel se totiž o napadeném rozsudku dozvěděl teprve v roce 2016, kdy již žalobu pro zmatečnost nemohl podat. Žaloba pro zmatečnost zde tedy nepředstavovala efektivní zákonný prostředek ochrany stěžovatelova práva, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost.

11. Pro úplnost možno dodat, že jiný závěr by nebylo možné dovodit ani v případě, byla-li by žaloba pro zmatečnost podána z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jenž by se podle čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb. uplatnil ve vztahu k napadenému rozsudku. Podle tehdy účinného znění totiž mohla žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu směřovat jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv též proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. Tato možnost byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2013. Jediným prostředkem, kterým se stěžovatel mohl domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, tak byla ústavní stížnost, v jejímž případě je splněna podmínka přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV. Věcné posouzení ústavní stížnosti

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci kdy je nutno jim stanovit opatrovníka a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, které nebyly stěžovatelům řádně doručeny, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016. Tento případ je s uvedenými srovnatelný co do procesního a materiálního hlediska a proto postačí na ně v tomto směru odkázat a stručně zopakovat, co Ústavní soud již několikrát vyslovil: zejména zdůraznil, že je třeba respektovat čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Podle druhého odstavce čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte na slyšení je širší než pouhá možnost vyjádření názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by měla vzrůstat s přibývajícím věkem. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti. Přitom není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Pokud je slyšení dítěte provedeno skrze zástupce, je nanejvýš důležité, aby názory dítěte byly zástupcem tlumočeny správně.

14. V době vydání napadeného rozsudku a řízení v dané věci bylo stěžovateli mezi devátým a desátým rokem. Okresní soud Plzeň - město dospěl k závěru, že nemohl před soudem jednat samostatně, a proto doručoval pouze jeho zákonné zástupkyni, matce. Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by účastník civilního řízení o zaplacení dluhu, vzniklého jízdou na černo, neměl být o řízení vůbec informován. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce (například nepodání odporu). Svoji matku jako zákonnou zástupkyni si stěžovatel nevybral a ze skutkových okolností případu je zřejmé, že tento vztah byl značně problematický. V dobře fungující rodině by mělo k řádnému hájení zájmů nezletilého dítěte postačovat informování zákonného zástupce o řízení. Ovšem jak dokládá posuzovaný případ, nemohou se obecné soudy na uvedený předpoklad bezvýhradně spoléhat. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno. Je rovněž nutno vzít v potaz, že zapojení pouze matky stěžovatele do řízení neobstojí ani s ohledem na to, že je to sám stěžovatel jako žalovaný, který je nakonec nucen nést následky rozhodnutí obecných soudů. Přitom je však žádoucí podotknout, že dítě obvykle nemá vlastní majetek, rodiče vůči němu mají vyživovací povinnost a ve standardní rodině jsou to právě rodiče, kteří prvotně nesou dopady finančních závazků svých nezletilých dětí.

15. Stěžovateli bylo nutno doručit rozsudek, a pokud se tak nestalo a nebylo mu vůbec umožněno se k němu vyjádřit, nemohla se za něj zákonná zástupkyně svojí nečinností vzdát jeho práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Stěžovatel měl právo podat odpor se všemi důsledky s tímto úkonem spojenými. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemohl zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanovil soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v § 892.

16. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané situaci mnohem vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, pokud by byl jako opatrovník nezletilému stěžovateli ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své výše zmíněné povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Není možné vykládat procesní právní předpisy tak, jen aby bylo umožněno hladké fungování jejich formální, technické stránky. To rozhodně není aplikace práva, nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke kterému se zavázala Česká republika. Nelze čekat, až jedinec obdrží občanský průkaz, aby se státním orgánům usnadnilo prokazovat doručení, a do té doby dítě považovat za pouhý objekt práva; prokázat něčí totožnost lze ostatně i jiným způsobem nebo jinými doklady. Hranice, odkdy je dítě schopno chápat konkrétní soudní řízení a svoje práva a povinnosti, nespočívá v dosažení určitého věku, ale této schopnosti se nabývá postupně, vzhledem k individuální vyspělosti konkrétního jedince, jakož i ke zvláštnostem zkoumaného případu. Při opačné interpretaci by tak paradoxně ten nejvíce bezbranný, jehož je právo povinno v co největší míře ochraňovat, nejvíce utrpěl. Nesměl by se účastnit soudního řízení, kde je o něm rozhodováno, ani by se o takovém řízení nemohl dozvědět, nemohl by využívat procesních prostředků a ani by se nemohl vyjádřit k tomu, kdo za něj bude v klíčových otázkách právně jednat. Zato by, jak se stalo v daném případě, poté plně nesl soudním výrokem stanovené povinnosti a finanční zátěž včetně nákladů na právní zastoupení protistrany a exekuce.

17. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit. Původně skutečně bagatelní částka se ostatně v průběhu řízení (bez viny stěžovatele) natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již nelze takto označit. Částka sice stále není extrémně vysoká, pro stěžovatele v jeho situaci však může být jistě citelná.

V. Závěr

18. Okresní soud v Plzni porušil práva stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na participaci na řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku bylo k návrhu stěžovatele řízení zastaveno v souladu s § 77 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.