I. ÚS 3030/13
I.ÚS 3030/13 ze dne 19. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Petra Sýkory, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Resslova 1253/17a, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1009/2012-242 ze dne 25. 7. 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 328/2011-165 ze dne 13. 10. 2011 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 C 105/2010-136 ze dne 10. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhuje zrušit § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "o. s. ř.").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, bylo Okresním soudem ve Zlíně rozhodnuto o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Tuto částku měla žalobkyně stěžovateli půjčit na koupi automobilu. Prvostupňové rozhodnutí potvrdil napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, jelikož napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V té především brojí proti postupu soudu prvního stupně, který na druhém jednání ve věci nepřipustil s odkazem na § 118b o. s. ř. stěžovatelem navrhované důkazy. Podle stěžovatele by k důkazům předloženým po koncentraci řízení mělo být přihlédnuto vždy, pokud provedením těchto důkazů reálně nedochází k průtahům. V případě, že provedení nově navrhovaného důkazu řízení nikterak nezpomaluje, není podle stěžovatele důvod důkaz nepřipustit. Pokud soud k takovému důkazu nepřihlédne, je tento postup v rozporu se smyslem a účelem dané lhůty a porušuje ústavně zaručená práva účastníků. Stěžovatel se navíc domnívá, že napadené ustanovení je nepřiměřené účelu, který zákonodárce přijetím tohoto ustanovení sledoval.

Stěžovatel dále uvádí, že jím předložené důkazy zpochybňovaly věrohodnost důkazů v řízení dříve provedených, a proto k nim mělo být v souladu s napadeným ustanovením přihlédnuto. Soud je však odmítl provést pouze proto, že stěžovatel jejich pozdní navržení odůvodňoval tím, že je neměl při prvním jednání u sebe. Tuto odpověď ale stěžovatel zvolil jako právní laik, jelikož na jednání vystupoval bez svého advokáta, který se nedostavil. Soud tak podle stěžovatele postupoval značně formalisticky, pokud důkazy neprovedl jen z důvodu stěžovatelova nepřesného vyjádření a sám nezkoumal, zda důkazy nesplňují podmínky přípustnosti podle § 118b o. s. ř. Stěžovatel navíc tvrdí, že jakožto člověk bez právního vzdělání a bez přítomnosti svého advokáta neviděl žádný rozdíl mezi tím, pokud důkazy na prvním jednání formálně označí a následně je na druhém jednání provede, a v tom, že důkazy bez formálního označení zašle soudu po skončení prvního jednání poštou.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, neboť se nedostatečně zabývaly důkazy stěžovatele, a za podstatné považovaly jen důkazy protistrany. Odvolací soud měl dále pochybit tím, že se nevypořádal s argumentací uplatněnou v odvolání. Konečně, pochybení je spatřováno i v postupu dovolacího soudu, jenž dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se řádně zabýval důležitými otázkami, které stěžovatel vznesl.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně tvrdí, že důkazy na prvním jednání nenavrhl a pozdní navržení těchto důkazů chybně odůvodnil, jelikož se na jednání soudu nedostavil jeho advokát. Toto tvrzení je ovšem přinejmenším zavádějící. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že k označení důkazů k prokázání svých tvrzení byl stěžovatel vyzván již ve vydaném platebním rozkazu. V předvolání k nařízenému jednání byl posléze poučen, že navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností smí pouze do skončení prvního jednání. Stejně tak mu bylo sděleno, že na jeho žádost může být lhůta k předložení důkazů prodloužena. Stěžovatel byl také náležitě poučen o následcích toho, pokud se uvedeným postupem nebude řídit. V době doručení předvolání byl stěžovatel zastoupen advokátem a advokátem byl zastoupen také přímo na prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno. Také zde soud účastníky poučil (dvakrát) o povinnosti navrhovat důkazy pouze do skončení prvního jednání. Účastníci na konci jednání uvedli, že nemají návrhy na doplnění dokazování. Není tedy pravda, že stěžovatel nenavrhl důkazy z důvodu neznalosti práva a nepřítomnosti svého advokáta. Stěžovatel byl při prvním jednání advokátem zastoupen, a pokud již další důkazy nenavrhoval, nebylo to zapříčiněno neporozuměním poskytnutého poučení, nýbrž procesní strategií zvolenou jím a jeho advokátem.

Stěžovatelův advokát se podle spisu skutečně nedostavil na druhé jednání, kde soud odmítl provést nově navržené důkazy, jelikož se nejednalo o důkazy, ke kterým by ve smyslu § 118b o. s. ř. mohlo být přihlédnuto po skončení prvního jednání. Na přímý dotaz soudu stěžovatel uvedl, že důkazy na prvním jednání nenavrhl, protože je zrovna neměl u sebe. Pokud stěžovatel tvrdí, že toto jeho vyjádření vyplývalo z neznalosti právních otázek a z nepřítomnosti advokáta, přičemž soud měl sám posoudit, zda k navrženým důkazům lze podle § 118b o. s. ř. přihlédnout, nic mu nebránilo, aby tyto námitky uplatnil v podaném odvolání, pod kterým je jeho advokát podepsán. V odvolání však nic z toho uvedeno není, stěžovatel v něm pouze namítá, že mu k navržení důkazů nebyla poskytnuta dodatečná lhůta.

Stěžovatel tedy nepožádal o prodloužení lhůty k navržení důkazů a naopak uvedl, že již další důkazy nenavrhuje. Navržení nových důkazů poté vysvětloval pouze tím, že je neměl v době prvního jednání u sebe, a jejich přípustnost relevantně neodůvodnil ani v odvolání. Ústavní soud se tak za těchto okolností nedomnívá, že by aplikací § 118b o. s. ř. bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Pokud se stěžovatel a jeho právní zástupce domnívali, že vzhledem k okolnostem případu by koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. porušovala procesní práva účastníků, mohli požádat o prodloužení lhůty. Ustanovení § 118b o. s. ř. navíc i při neprodloužení lhůty umožňuje reagovat na vývoj případu a při splnění stanovených podmínek nové důkazy navrhnout i po skončení prvního jednání. Stěžovateli tedy nebylo bráněno adekvátně reagovat na průběh řízení, pouze dostatečně nedbal svých práv a možnosti, které mu procesní předpisy k ochraně práv poskytují, nevyužil.

Pokud jde o námitku, že stěžovatelem navrhované důkazy ve skutečnosti splňovaly podmínky jejich přípustnosti podle § 118b o. s. ř., Ústavní soud opakuje, že tuto námitku měl stěžovatel tvrdit již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. K výslovnému dotazu nalézacího soudu při jednání ani v následném odvolání (u nějž byl zastoupen advokátem) ale stěžovatel nic takového netvrdil, v odvolání pouze namítal neposkytnutí dodatečné lhůty. Posouzení procesní přípustnosti navrhovaných důkazů je přitom záležitostí především obecných soudů. Pakliže v dané věci soudy došly k závěru, že k navrhovaným důkazům podle § 118b o. s. ř. již přihlédnout nelze, přičemž stěžovatel v nalézacím ani odvolacím řízení tyto závěry relevantním způsobem nerozporoval, nelze v postupu soudů spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ke stejnému závěru (stran nepoužitelnosti důkazů) koneckonců došel také Nejvyšší soud.

Lze dále uvést, že stěžovateli muselo být minimálně ve chvíli, kdy podával odvolání, velmi dobře známo, za jakých podmínek je možno přihlédnout k důkazům navrženým po skončení prvního jednání. Věděl tedy, že § 118b o. s. ř. mimo jiné připouští přihlédnutí k těm novým důkazům, kterými jsou znevěrohodněny důkazy protistrany. Účastník sám by přitom měl nejlépe vědět, co se vlastními důkazy snaží prokázat. Pokud se jimi snažil znevěrohodnit důkazy protistrany, mohl a měl to uvést. Nelze však akceptovat procesní postup stěžovatele, který tyto skutečnosti nalézacímu a odvolacímu soudu opakovaně "zatají" a následně je uplatní v dovolání či dokonce v ústavní stížnosti. Takový postup je v rozporu nejen se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží práva) a se subsidiaritou ústavní stížnosti, nýbrž také se zásadou procesní ekonomie.

K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, podle nichž nalézací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, Ústavní soud předně připomíná, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je záležitostí obecných soudů. Okresní soud ve Zlíně se věcí řádně zabýval, provedl podrobné dokazování a své závěry dostatečně odůvodnil. Není přitom pravda, že by byly stěžovatelovy argumenty a důkazy (ty, které byly řádně navrženy) soudem prvního stupně ignorovány.

Odmítnout je nutno také argumenty poukazující na nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel kromě námitky, že mu nebyla poskytnuta lhůta k navržení důkazů (kvůli čemuž nebyl náležitě zjištěn skutkový stav), v odvolání namítal už pouze to, že jeden ze svědků byl označen za nevěrohodného, ačkoli k tomuto označení údajně nebyl důvod. K oběma těmto námitkám se odvolací soud ústavně konformním způsobem vyjádřil.

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud konečně nespatřil ani v postupu soudu dovolacího. Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383), usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)], anebo v případě absence odůvodnění. Ačkoli odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vykazuje určitou strohost a úspornost vyjádření, je z něj patrné, že se dovolací soud posouzením, zda dovolání stěžovatele splňuje podmínky přípustnosti podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, řádně zabýval a jeho závěry nejsou projevem svévole. Stěžovatel ostatně v dovolání vznášel otázky, o nichž nebylo vzhledem k jeho procesní pasivitě v předchozích fázích řízení vůbec rozhodováno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 118b občanského soudního řádu, tento návrh má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.