I. ÚS 303/05
I.ÚS 303/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem, se sídlem Vašátkova 176, 250 88 Čelákovice, proti usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 19. 4. 2005, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZV 90/2005-107, za účasti Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2005 napadl stěžovatel usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "Policie") ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, ve spojení s usnesením o opravě ze dne 19. 4. 2005 (dále jen "usnesení Policie"), kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZV 90/2005-107 (dále jen "usnesení Státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie.

Stěžovateli je, dle textu ústavní stížnosti, stručně shrnuto, kladeno za vinu, že se úmyslně podílel na hlasování na valné hromadě společnosti UNIPLET a. s, které bylo neoprávněné z důvodu neučinění povinné nabídky převzetí (186c odst. 2 písm. d zákona číslo 513/1991 Sb. obchodního zákoníku [dále jen "obchodní zákoník"]), nechal se neoprávněně zvolit předsedajícím této valné hromady a poté neoprávněně akceptoval hlasy, čímž bylo znemožněno odvolání členů dozorčí rady a jmenování jiných, a společnost TRUFIN a. s. nadále ovládala společnost UNIPLET a. s., čímž stěžovatel spolu se dalšími členy společnosti TRUFIN a. s. opatřil neoprávněnou výhodu a stejně tak členům představenstva společnosti UNIPLET a. s., mezi než stěžovatel i sám patří.

Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že z "komentáře" k ustanovení § 127 trestního zákona, upravujícího skutkovou podstatu trestného činu porušování pravidel hospodářského styku, vyplývá, že se jedná o normu odkazující na předpisy upravující pravidla hospodářského styku, přičemž mezi porušení pravidel hospodářského styku se řadí zejména nekalá soutěž, nedovolené omezování hospodářské soutěže, porušení zákazu převodu majetku svěřeného státnímu podniku v souvislosti s privatizací, porušení omezení nakládání s majetkem družstva v souvislosti s transformací družstva, porušení zákazu konkurence, případně "porušení jiných vybraných ustanovení obecně závazných právních předpisů, např. zákon o bankách, zákon o pojišťovnictví atp." Stěžovatel má za to, že ustanovení § 183b, 183c, 183g a 186c obchodního zákoníku, která upravují práva a povinnosti akcionářů v rámci akciové společnosti, povinnou nabídku převzetí, oznamovací povinnost a způsobilost valné hromady činit rozhodnutí, nelze podřadit pod ustanovení upravující pravidla hospodářského styku ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Tato ustanovení dle názoru stěžovatele regulují právní vztahy v rámci akciové společnosti.

Stěžovatel má rovněž za to, že jeho jednání nelze hodnotit jako úmyslné, neboť volba, v daném případě jeho volba předsedajícím valné hromady, je z logiky významu slova zcela nezávislá na vůli voleného subjektu.

Stěžovatel taktéž poukazuje na to, že při zjišťování počtu akcionářů a hlasů na valné hromadě bylo postupováno v souladu se zákony, když bylo vycházeno z výpisu z registru emitenta a vyjádření společnosti TRUFIN a. s., z nichž nebyla zřejmá žádná omezení ve výkonu hlasovacích práv.

Stěžovatel dále uvádí, že jako předseda valné hromady nemohl mít na její průběh žádný vliv, když pouze po sečtení hlasů sčitateli konstatoval výsledek hlasování a předsedovi valné hromady nepřísluší řešit spory mezi akcionáři a suplovat tak případné soudní rozhodnutí.

Stěžovatel také zpochybňuje, že by došlo k naplnění znaků skutkové podstaty pokud jde o opatření neoprávněné výhody ve značném rozsahu. Stěžovatel má za to, že "společnost TRUFIN byla majoritním akcionářem společnosti UNIPLET, a. s., a tato skutečnost by se zcela jistě nezměnila ani tehdy, kdyby uskutečnila povinnou nabídku k převzetí akcií spol. UNIPLET, a.s." Pokud jde o výplatu odměn členům představenstva společnosti UNIPLET a. s., má stěžovatel za to, že chybí výhoda značného rozsahu, když tyto odměny byly vypláceny v rozsahu 15 000 - 25 000 Kč, avšak značný rozsah lze dovodit až při částce 500 000 Kč (§ 89 odst. 11 trestního zákona).

Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Dále stěžovatel tvrdí, že obdobné námitky uváděl i ve své stížnosti proti usnesení Policie, avšak Státní zastupitelství se s nimi řádně nevypořádalo, když rozhodovací důvody vymezilo pouze povšechně. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02. Stěžovatel má za to, že usnesení Státního zastupitelství je neúplné a nepřezkoumatelné, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Závěrem stěžovatel s odkazem na výše uvedené navrhnul, aby Ústavní soud napadená usnesení Policie a Státního zastupitelství zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie. Ve svém vyjádření uvádí, že pokud jde o to, že porušení ustanovení § 186c odst. 2 obchodního zákoníku nelze podřadit pod ustanovení upravující pravidla hospodářského styku ve smyslu § 127 odst. 1 trestního zákona, tak stejný komentář, na který se v dané věci odvolává stěžovatel, uvádí, že v úvahu připadají některá kogentní ustanovení obchodního zákoníku u akciových společností a odkazuje na Trestní řád komentář 4. vydání od autorů Pavel Šámal - Vladimír Král - Josef Baxa - František Púry a jeho str. 740. Policie upozorňuje, že ustanovení obchodního zákoníku jsou zpravidla kogentní, je v nich jasně uvedeno, že akcionář nemůže vykonávat hlasovací práva, pokud porušil povinnost učinit nabídku převzetí, a nelze redukovat pravidla hospodářského styku pouze na pravidla hospodářské soutěže.

Dále Policie uvedla, že k zvolení předsedou valné hromady je jistě nutný latentní souhlas zvolené osoby s výkonem funkce. Tento předseda pak řídí celé jednání valné hromady, což vyplývá např. z ustanovení § 188 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění k 9. 8. 2002. Předseda v daném čase rozhoduje i o tom, zda hlasy daného akcionáře společnosti jsou platné, nebo neplatné.

Pokud jde o získání neoprávněné výhody, Policie uvedla, že společnost TRUFIN a. s., i kdyby neučinila povinou nabídku převzetí, by byla sice stále majoritním akcionářem, avšak bez hlasovacích práv, a společnost UNIPLET Třebíč a. s. by byla ovládána minoritními akcionáři, a měla by nové členy dozorčí rady, kteří by nepochybně okamžitě odvolali stávající členy představenstva. Pokud jde o neoprávněný prospěch představenstva Policie uvádí, že stanovení přesné částky bude ještě předmětem dalšího vyšetřování.

Závěrem svého vyjádření Policie uvedla, že jejím usnesením nebyl porušen čl. 8 odst. 1 věta první Listiny, přičemž Policie v dané věci postupovala v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 trestního řádu, když odůvodněné skutečnosti zjištěné v průběhu prověřování nasvědčovaly, že byl spáchán trestný čin určitými osobami, a Policie byla povinna neprodleně rozhodnout o zahájení trestního stíhání těchto osob jako obviněných.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo také Státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo v podstatě totéž co Policie.

III.

K posouzení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníků konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, včetně rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 364/03, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 47/03, IV. ÚS 535/02, IV. ÚS 568/03, II. ÚS 192/03, I. ÚS 359/04 (nepublikována).

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.

Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.

Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, nezabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, které budou jistě řešeny během dalšího řízení před obecnými soudy, nýbrž se zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.

K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených § 134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.

Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. K napadenému usnesení Policie Ústavní soud shledává, že toto usnesení Policie obsahuje popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v něm uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání; proto dospěl k závěru, že citované usnesení není v rozporu s ústavními kautelami. Pokud jde o napadené rozhodnutí Státního zastupitelství, Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že jím ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práv nedošlo. Z usnesení je patrno, v jakém rozsahu bylo přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo Státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. V této souvislosti k oběma napadeným usnesením Ústavní soud také poznamenává, že podstatné je jejich srovnání s požadavky kladenými na ně trestním řádem, nikoliv jejich stylistická pregnantnost.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Usnesení Státního zastupitelství, u kterého stěžovatel namítá jeho povšechnost, bylo odůvodněno sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s podstatnými námitkami stěžovatele, když uvedlo, že dikci ustanovení § 127 trestního zákona podléhají i ustanovení druhé části obchodního zákoníku, zákaz výkonu hlasovacích práv při neučinění povinné nabídky převzetí vyplývá přímo ze zákona, a výkon hlasovacích práv včetně ovládání cílové společnosti je nepochybně výhodou na úkor menšinových akcionářů. Nadto je třeba podotknout, že citovaný nález sp. zn. III. ÚS 511/02 nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem (srovnej rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 4, strana 467).

Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska ústavních kautel - které se nutno dodat zcela nekryjí z požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání té které osoby. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. V tomto směru je také třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít vůbec postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 8. 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.