I. ÚS 3021/12
I.ÚS 3021/12 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Janem Mikulkou, advokátem, sídlem v Humpolci, Vosmíkova 538, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Co 97, 98/2012-1350 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 2011 č. j. 39 P 115/2008-1208, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 10. 2011 č. j. 39 P 115/2008-1221, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 7. 8. 2012 se P. Z. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci péče o jeho nezletilé děti A. a V., v řízení o úpravu výchovy a výživy dětí po dobu před i po rozvodu manželství jejich rodičů, tj. otce a matky D. Z.

Současně navrhl, aby Ústavní soud "odložil vykonatelnost rozhodnutí", neboť "by mohlo dojít k nezvratnému narušení hlubokých vztahů stěžovatele a jeho dětí a zbytečnému vzájemnému odcizení"; dále "by potom mohla vzniknout stěžovateli i nevratná újma, pokud by uhradil dluh na výživném, když platí zásada, že spotřebované výživné se nevrací."

Stěžovatel dále požadoval, aby ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá mimo pořadí, "aby nedošlo k tzv. nevratnému zvyknutí dětí na převážnou péči jednoho rodiče."

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 8. 2011 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") nezletilé děti svěřil do výchovy matce (výrok I), otci stanovil povinnost přispívat na výživném pro nezletilé děti (výrok II), rozhodl o nedoplatku otce na výživném pro nezletilé děti (výrok III), upravil styk otce s nezletilými dětmi (výroky IV a V), stanovil dohled nad výchovou nezletilých dětí (výrok VI), zamítl návrh na nařízení předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok VII), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok VIII) a náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IX).

Dne 25. 10. 2011 nalézací soud rozsudek ze dne 30. 8. 2011 doplnil o výrok "X. Tato úprava platí na dobu do a po rozvodu manželství rodičů."(výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 16. 5. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce a matky rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 8. 2011 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 10. 2011, ve výrocích o výchově dětí (výrok I) o styku otce s dětmi (výrok IV), o stanovení dohledu nad výchovou dětí (výrok VI), a zamítavém výroku o předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok VII) o nákladech řízení státu (výrok VIII), náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IX) a časovém vymezení soudní úpravy (výrok X), potvrdil. Výrok o výživném (výrok II) potvrdil s tím, že výživné je splatné do 15. dne v měsíci k rukám matky. Výrok o styku otce s dětmi o svátcích a prázdninách (výrok V) změnil jen tak, že v srpnu každého roku je otec oprávněn se s dětmi stýkat od 01. 08. od 19:00 hodin do 15. 08. do 19:00 hodin, jinak potvrdil. Výrok o nedoplatku na výživném (výrok III) změnil tak, že nedoplatek na výživném pro nezl. A. za období od 01. 02. 2009 do 31. 05. 2012 je ve výši 98 000 Kč, nedoplatek na výživném pro nezl. V. za období od 01. 02. 2009 do 31. 05. 2012 je ve výši 111 500 Kč, platební místo je k rukám matky, jinak potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva dle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho práva zajištěná v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel dále uvedl, že bylo porušeno "právo na nediskriminaci na základě jeho pohlaví, právo na nestranné soudní řízení, právo vyjádřit se k důkazům prováděným v průběhu řízení", a polemizoval s rozsudkem odvolacího soudu. Poukázal na znalecký posudek PhDr. Vladimíra Tesaře z roku 2011 a tvrdil, že byl diskriminován členkami senátu odvolacího soudu. Znalecký posudek Karla Hynka označil za nezákonný a své postavení v odvolacím řízení za nerovné. Bezdůvodným odejmutím věci samosoudkyni JUDr. Janě Puchingerové a jejím přidělením samosoudkyni JUDr. Evě Pořízkové bylo porušeno právo na zákonného soudce; v řízení před odvolacím soudem dne 16. 5. 2012 mu nebylo umožněno vyjádřit se k vyjádřením matky a kolizního opatrovníka a učinit účastnickou výpověď. Byl toho názoru, že neexistoval žádný důvod, aby nemohl pečovat o děti ve střídavé péči v rozsahu, jaký navrhoval, a opačný názor označil za zlovůli soudů; poukázal na nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397).
II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, a základního práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. práva na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy.

K tvrzením stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces Ústavní soud konstatuje, že v této části ústavní stížnost byla v podstatě jen opakováním tvrzení uplatněných již v odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádal v podrobném odůvodnění svého rozsudku.

K dalším tvrzením stěžovatele Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a výživy nezletilých dětí, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy některého z rodičů a úpravě styku rodičů s dětmi Ústavní soud přiznává obecným soudům širokou míru uvážení.

Článek 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy mimo jiné vyžadují, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů, i když právo na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy nepochybně zahrnuje právo rozvedeného rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do péče po rozvodu, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním. Rodič proto podle citovaných článků nemůže být oprávněn k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj.

Přirozená vazba mezi rodičem a dítětem má zásadní význam; tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil. Pokračující kontakty jsou žádoucí. Respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy tak předpokládá, že tento kontakt by neměl být odepřen, pokud k tomu nejsou zásadní důvody.

V projednávaném případě odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal i ve věci samé, v níž šlo především o to, zda vhodnou je střídavá výchova, kterou navrhoval otec. Přitom se plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů není v jejich zájmu a ani jejich potřeby by svěřením do střídavé výchovy nebyly lépe zajištěny. Z obsahu spisu mimo jiné konstatoval a dovodil, že zejména otec s matkou vede nesmiřitelný boj o děti, o potvrzení svých lepších rodičovských kvalit, a neustále se snaží prezentovat a prokazovat, že je lepším rodičem a že matka ve své rodičovské roli selhává; úkorně vnímá jakýkoli důkaz, který svědčí o opaku.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve věci rozhodující zajisté správně vzaly v úvahu při posuzování vhodnosti střídavé výchovy též čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zájem nezletilých dětí totiž vskutku musil být a evidentně také byl předním hlediskem při jejich úvaze, zda je svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy vhodné; k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy tudíž nedošlo. Ústavní soud nezjistil ani žádná jiná pochybení, pro něž by mohl ve věci kasačně zasáhnout.

V dané souvislosti pak Ústavní soud dodává, že - obecně uváženo - je v zájmu dětí, aby napětí ve vztazích mezi otcem a matkou pominulo, případně polevilo, neboť všechna práva nezletilých do budoucna nejlépe zajistí nikoliv rozhodování soudů (včetně rozhodování soudu Ústavního), ale schopnost rodičů nezletilých dosáhnout v záležitostech, dětí se týkajících, alespoň elementární shody. Zdá se, přitom, že taková jejich shoda vzdor proběhnuvším řízením vyloučena není; Ústavní soud nepochybuje totiž o tom, že oba rodiče jsou - což je přirozené - v řízení motivováni citovou angažovaností neumožňující jim rozumně zvážit, že pro jejich děti je nejdůležitější shoda mezi dospělými a nikoliv boj o jejich výchovné prostředí.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu ani projednání věci jako naléhavé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.