I. ÚS 3021/11
I.ÚS 3021/11 ze dne 2. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Škardy, zastoupeného Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo nám. 279, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011 č. j. 17 Co 555/2010-339, usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 8. 2010 č. j. 22 D 69/2003-304, usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 3. 2011 č. j. 22 D 69/2003-326 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 3. 2008 č. j. 22 D 69/2003-168, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a tři usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě s tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Stěžovatel se ve věci domáhal obnovy dědického řízení s tvrzením, že se po vydání rozhodnutí o dědictví objevil nový majetek, který nebyl projednán v dědickém řízení po zemřelé Ing. Škardové. V řízení o dědictví byla - po vymezení, co ze společného jmění náleží do dědictví a co pozůstalému manželovi (stěžovateli) - určena obvyklá cena majetku zůstavitelky ke dni jejího úmrtí částkou 217 261,36 Kč a výše závazků částkou 588 677,20 Kč; výše předlužení činila 371 415,84 Kč. Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 7. 3. 2008 určil jako univerzálního dědice zůstavitelčina majetku jejího manžela (stěžovatele). Dne 10. 4. 2008 (doplněno 15. 6. 2009 a 12. 5. 2010) podal stěžovatel žalobu na obnovu řízení, přičemž důvody obnovy spatřoval v tom, že předmětem dědictví měl být spoluvlastnický podíl zůstavitelky ve výši ideální 1/11 pozemku v kat. úz. Havlíčkův Brod, nikoliv pouze ve výši ideální 1/22; odkázal přitom na výpis z katastru nemovitostí. Okresní soud v Havlíčkově Brodě shora uvedeným usnesením ze dne 25. 8. 2010 návrh na obnovu dědického řízení zamítl. Dovodil, že namítané skutečnosti nejsou důvodem pro povolení obnovy řízení. Výpis z katastru nemovitostí v tomto směru neobstojí jako nový důkaz, který nebylo možné provést v původním řízení. O odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové dne 20. 6. 2011 rozhodl tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I. usnesení). Ve výroku II. usnesení odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení zrušil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1210/2012).

Stěžovatel odůvodnil svou ústavní stížnost tím, že mu bylo v dědickém řízení odňato právo na odmítnutí dědictví (pozn.: stěžovatel dědictví dne 31. 1. 2008 do protokolu odmítl, ale šlo o neplatný právní úkon s ohledem na probíhající exekuci na jeho majetek - viz usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 3. 2008). Dále v ústavní stížnosti poukazoval na skutečnosti týkající se průběhu a výsledku samotného dědického řízení. Uvedl opětovně, že v dědictví je nesprávně uváděn pozemek v kat. úz. Havlíčkův Brod o velikosti ideální 1/22 k celku jako součástí společného jmění manželů, ale tento pozemek ve výši ideální 1/11 k celku nepatřil ke dni úmrtí do SJM a předmětem dědictví měla být celá ideální 1/11 pozemku.

Stěžovatel navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, že shora označenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 3. 2008, 25. 8. 2010 a 31. 3. 2011 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2011 shora označených jednacích čísel se ruší.
II. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a ostatními relevantními spisovými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1595/11 ze dne 18. 7. 2013].

Stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tj. ve věci odvolacího soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 1. 1. 2013, je ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí odvolacího soudu v případě, kdy přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku posuzuje orgán k tomu příslušný podle důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatel podal dne 11. 10. 2011 dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo pro opožděnost odmítnuto. Podmínka pro uznání přípustnosti ústavní stížnosti tudíž byla splněna.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu dědického řízení s ním nebylo jednáno jako s účastníkem, tj. nebylo mu umožněno dovolávat se svých práv a plnit své povinnosti. V tomto ohledu však Ústavní soud upozorňuje, že předmětem ústavního přezkumu je pouze řízení o žalobě stěžovatele na obnovu řízení. Ústavní soud není povolán k přezkumu řízení o dědictví po zůstavitelce Ing. Škardové, vedeném již dříve u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 22 D 69/2003.

Tvrzení stěžovatele o nových důkazech, o něž opírá podanou žalobu na obnovu řízení, směřují k vyvozování nových skutkových a právních závěrů. To je však záležitostí výlučně obecných soudů. Ústavní soud tu opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1565/13 ze dne 13. 6. 2013).

Obecné soudy ke stěžovatelem předkládaným listinám (výpis z katastru nemovitostí) dovodily, že se nejedná o důkazy, které by nebylo možné provést již v původním řízení, a poukázaly na institut dodatečného projednání dědictví (§ 175x o. s. ř.), který se v typově totožných případech uplatňuje, pokud byl po skončení dědického řízení objeven majetek, který do dědictví zahrnut nebyl. Pro případ, že by stěžovatel měl námitky proti usnesení o potvrzení dědictví (nabytí dědictví jediným dědicem ze zákona - stěžovatelem) jako takovém, jsou mu ze zákona poskytnuty řádné (i mimořádné) opravné prostředky. Jak však vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel sice opravné prostředky uplatnil, ale neuspěl.

Ústavní soud se nedomnívá, že by v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k pochybení, pro něž by byl dán důvod pro poskytnutí ústavněprávní ochrany. Považuje výklad obecných soudů za ústavně konformní, neporušující platné právní předpisy a nezasahující do práva stěžovatele; postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a ostatně ani k zásahu do čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.

Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.