I. ÚS 3015/13
I.ÚS 3015/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Františka Rotha a Radka Rotha, zast. JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou, sídlem Sadová 531, Velká Bíteš, proti postupu Okresního soudu Brno-venkov ve věci sp.zn. 6 C 317/2008, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti postupu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"), byť v záhlaví uvedli, že ji podávají do usnesení č.j. 6 C 317/2008-271; podle obsahu však brojili proti následnému postupu okresního soudu. V návrhu stěžovatelé uvedli, že se žalobou u okresního soudu domáhají, aby žalovaným bylo uloženo odstranění konkrétních staveb, resp. stavebních úprav, z pozemku v jejich podílovém spoluvlastnictví. Vlastnický režim dotčených pozemků a staveb byl podle stěžovatelů dostatečně prokázán v dosavadním průběhu řízení a příslušné údaje uvedli v části A. ústavní stížnosti (s chybným tvrzením, že pozemek parc. č. X v kat. úz. Svatoslav u Tišnova je vlastněn stěžovateli). Z tohoto důvodu se domnívají, že je nadbytečné, aby pořizovali geometrický plán, ve kterém by měly být označeni ty části staveb, jejichž odstranění se domáhají; přitom k tomuto závěru soud dospěl až poté, co soudní řízení trvá již 54 měsíců a svoje rozhodnutí vtělil do usnesení ze dne 1.7.2013, doručené téhož dne, č.j. 6 C 317/2008-271. Povinnosti jim uložené tímto usnesením považují za nezákonné a nespravedlivé zatěžování a za nadržování ve prospěch žalovaných. Po vydání usnesení stěžovatelé soudu navrhli další postup, včetně vydání rozhodnutí o základu nároku, soud jejich žádnému z jejich návrhů nevyhověl a tím porušil jejich právo na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost doručili stěžovatelé okresnímu soudu, na adresu Ústavního soudu ji odeslali až 30.9.2013. I přes toto pochybení žádají o její projednání.

Dále pro úplnost citovali ta ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, a uvedli skutkové okolnosti, kterými jejich základní práva měla být porušena.

V závěru stěžovatelé uvedli, že tuto stížnost směřují do postupu soudu I. stupně, kdy tento soud na jejich návrh o ustanovení soudního znalce jinak nereagoval, a že lhůtu pro obstarání geometrického plánu prodloužil, avšak nikoliv usnesením, ale pouhým přípisem; s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2178/2009 nepovažují tento postup za správný. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil přípis okresního soudu ze dne 28.8.2013, č.j. 6 C 317/2008, uložil soudu, aby o prodloužení lhůty rozhodl usnesením a vyslovil se alespoň v odůvodnění k protiústavnímu postupu ohledně usnesení č.j. 6 C 317/2008-271.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 2 odst. 2:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 4 odst. 1:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 11 odst. 1:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Okresní soud usnesením ze dne 1.7.2013, č.j. 6 C 317/2008-271, vyzval žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů písemně doplnili svůj žalobní návrh, který je neurčitý, a to přesným určením a označením částí nemovitostí, staveb či dalších zařízení žalovaných, jejíchž odstranění z pozemku ve vlastnictví žalobců se domáhají, tj. podle jejich dosavadních tvrzení části odpadní jímky, betonového chodníku a vodovodní přípojky, včetně vodoměrné jímky. Podle soudu je třeba spornou části pozemků ve vlastnictví stěžovatelů a části nemovitostí, staveb či zařízení ve vlastnictví žalovaných, je třeba konkrétně vymezit způsobem nedávajícím pochybnost o tom, jakou část pozemků a jaké konkrétní nemovitosti, stavby či jiná zařízení žalovaných žádají stěžovatelé vyklidit; vymezení je třeba provést geometrickým plánem či protokolem o měření, ve kterém budou přesně zakresleny a specifikovány části nemovitostí, staveb a jiných zařízení ve vlastnictví žalovaných, jejichž odstranění se stěžovatelé domáhají. Na usnesení reagovali stěžovatelé přípisem ze dne 31.7.2013, ve kterém požádali o prodloužení lhůty minimálně o 60 dnů, navrhli ustanovení soudního znalce, který by promítl části staveb žalovaných do geometrického plánu, a to oparcelováním jednotlivých staveb samostatnými parcelními čísly, a navrhli vydání rozhodnutí o základu nároku, kterým by žalovaným byla uložena povinnost vyklidit části pozemku parc. č. Y odděleného geometrickým plánem. Na žádost stěžovatelů o prodloužení lhůty reagoval okresní soud přípisem ze dne 20.8.2013, kterým žádosti zcela vyhověl.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv, přitom vycházel především z vlastního obsahu stížnosti, nikoliv z jejího záhlaví, a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatelů tvoří polemika s procesními úkony okresního soudu zaměřenými na upřesnění žalobního návrhu a s navazujícím procesním postupem týkajícím se jejich návrhů v podání ze dne 31.7.2013. Pokud stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil přípis okresního soudu ze dne 20.8.2013, jde o zcela zřejmé nepochopení role Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tímto přípisem, kterým bylo stěžovatelům oznámeno, že soud vyhovuje jejich žádosti o prodloužení soudcovské lhůty, byť by jeho vydání neodpovídalo judikatuře Nejvyššího soudu (v této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolací soud považuje odlišný postup za relevantní vadu řízení jen tehdy, pokud měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - o takovou situaci ve sporu stěžovatelů zjevně nejde), nemohlo dojít k žádnému zásahu do základních práv stěžovatelů. Navíc, přípis nemá povahu rozhodnutí, tudíž absentuje předmět případné kasace. Také další procesní postup, tj. vyhovění, či zamítnutí návrhu na ustanovení soudního znalce, vydání rozhodnutí o základu nároku, nemůže být samo o sobě předmětem ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud upozorňuje, že okresní soud podle napadeného usnesení okresního soudu není geometrický plán jediným prostředkem ke zpřesnění žalobního návrhu, a že v geometrickém plánu nemůže být provedeno "oparcelování jednotlivých staveb samostatnými parcelními čísly, přičemž každá z jednotlivých staveb bude mít samostatné parcelní číslo" (jak stěžovatelé navrhli ve svém podání navrhujícím ustanovení soudního znalce) a že jejich návrh nemůže být rozhodnutím o základu, tj. mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 obč. soudního řádu (srov. bohatou učebnicovou a komentářovou literaturu, příp. též judikaturu).

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem okresního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Stěžovatelé, v pozici žalobců domáhajících se odstranění části staveb ze svého pozemku, však musí respektovat svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a nést případně nepříznivé následky spojené s neunesením břemen stíhajících nesplnění některé z uvedených povinností.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.