I. ÚS 301/09
I.ÚS 301/09 ze dne 17. 2. 2010

N 26/56 SbNU 289
K nesprávné interpretaci jednoduchého práva

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 301/09 ve věci ústavní stížnosti ROKOSPOL, a. s., se sídlem Dolní Valy 893, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 4084/2008-120, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 4 Cmo 389/2007-99 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2008 č. j. 41 Cm 157/2004-69, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit částku 145 137 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a REPLAC-BM, a. s., se sídlem ul. Sv. Čecha 889, Jičín, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 4084/2008-120 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 4 Cmo 389/2007-99 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2008 č. j. 41 Cm 157/2004-69 bylo porušeno její právo na ochranu majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 4084/2008-120, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 4 Cmo 389/2007-99 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2008 č. j. 41 Cm 157/2004-69 se zrušují.
Odůvodnění

1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"). V návrhu uvedla, že vedlejší účastnice se u krajského soudu domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vydat specifikované zboží a povinnost zaplatit částku 145 137 Kč s příslušenstvím. Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku žalobu na vydání zboží zamítl, výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit požadovanou částku a výrokem III. jí uložil povinnost nahradit náklady řízení, protože po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi stranami sice nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy (protože mezi nimi nebyla ujednána kupní cena), že však bylo prokázáno plnění ze strany vedlejší účastnice, a proto jí přiznal nárok na obvyklou a přiměřenou cenu dodaného zboží. Současně krajský soud posuzoval námitku stěžovatelky o vadnosti dodaného zboží a vyjádřil souhlas s námitkou vedlejší účastnice, že první tvrzená reklamace byla až v podání odporu proti platebnímu rozkazu, tudíž nebyla reklamací včasnou; důkaz znaleckým posudkem o posouzení kvality dodaného zboží nehodnotil jako znalecký posudek, protože znalkyně nebyla ustanovena soudem, ale jako důkaz listinou. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž vytýkala zejména nevyslechnutí svědka, nesprávné závěry ohledně reklamace a nesprávné zhodnocení znaleckého posudku. Vrchní soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s posouzením skutkového stavu podle § 451 občanského zákoníku, souhlasil se závěrem, že hodnota dodaného zboží, a tedy výše bezdůvodného obohacení je vyjádřena kupní cenou, a výrokem I. potvrdil výroky soudu prvního stupně dotčené odvoláním. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a rozpor s hmotným právem spatřovala v nesprávném hodnocení rozsahu bezdůvodného obohacení, které musí korespondovat ekonomické hodnotě obohacení v době jeho získání, naproti tomu uplatnění nároku z odpovědnosti za vady přichází v úvahu pouze v rámci závazkového vztahu vzniklého z právního úkonu. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné s konstatováním, že stěžovatelka v pozici dovolatelky žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu nevymezila.

2. Podle stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejích práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně bylo porušeno její ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces garantované článkem 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy - konkrétně tak učinil Nejvyšší soud odmítnutím jejího odvolání - a dále ústavně zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále též jen "Dodatkový protokol"), neboť zásadními pochybeními při právním hodnocení nároku uplatněného vedlejší účastnicí soudy uložily stěžovatelce povinnost znamenající zmenšení jejího majetku. Dále stěžovatelka namítá i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, kdy tvrdí, že v jejím případě nebyla státní moc (konkrétně moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným, tj. ve spojení s absencí tzv. fair procesu. Nejvyššímu soudu konkrétně vytýká, že odmítl její dovolání, aniž by se zabýval zformulovanou otázkou zásadního právního významu či by se o jejím řešení jen zmínil, přitom rozpor s hmotným právem považuje za flagrantní; tudíž odmítnutí dovolání je odmítnutím spravedlnosti. Vrchní soud a krajský soud pak ústavně nekonformním způsobem interpretovaly základní otázky povahy závazkového vztahu vzniklého na základě smlouvy a důsledky porušení povinnosti patřící k obsahu tohoto právního vztahu na straně jedné a rozsah bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu na straně druhé; kromě toho nedostály svým povinnostem při hodnocení důkazů, konkrétně při hodnocení předloženého odborného vyjádření. V závěru odkázala na část právní věty z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1560/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 43/48 SbNU 507), v níž je vyjádřen právní závěr, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti.

3. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Ustanovení čl. 90 věty první Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.

6. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.

7. Vrchní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, protože stěžovatelka jen v obecné rovině namítá, že soudy porušily její ústavně zaručená práva. Výtku o ústavně nekonformním způsobu interpretace základní otázky povahy závazkového vztahu odmítl a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

8. Krajský soud uvedl k námitce ohledně otázky povahy závazkového vztahu, že zjištěný skutkový stav vyhodnotil v souladu s hmotným právem, neboť stěžovatelka neprokázala, že jí bylo poskytnuto vadné plnění, proto soud vycházel ze skutečnosti, že poskytnuté plnění bylo bezvadné. K námitce nesprávného hodnocení důkazu - odborného vyjádření - připomenul, že ho hodnotil jako důkaz soukromou listinou, neboť se nejednalo o znalecký posudek ve smyslu § 127 občanského soudního řádu, případné ustanovení znalce nebylo podle jeho názoru objektivně možné s ohledem na nejistotu, zda poskytnuté plnění doposud existuje. Ani krajský soud nenavrhl, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto.

9. Vedlejší účastnice se ztotožnila se závěry dokazování zformulovanými krajským soudem a akcentovala vůli stěžovatelky úplatně nabýt objednané zboží, což vyvozovala z předchozích postupů účastnic při uzavírání smluv. Za správnou považuje aplikaci o povinnosti poskytnout peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, sama dokonce požadovala náhradu nižší. "Znalecký posudek" považuje pro posouzení kvality dodaného zboží za naprosto irelevantní, neboť zkoumání znalkyně se týkalo jakýchsi barviv v roce 2006, tedy zhruba 4,5 roku po dodání zboží. Za naprosto nepřípadné považuje stěžovatelčino hodnocení rozhodnutí Nejvyšším soudem o dovolání. Podle názoru vedlejší účastnice by případné vyhovění ústavní stížnosti znamenalo zásah do ústavně zaručených práv vedlejší účastnice, neboť procesní strategie stěžovatelky je útokem na samotné základy soukromého práva, mezi něž patří i to, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Vedlejší účastnice se domnívá, že ústavní stížnost by měl Ústavní soud zamítnout jako zjevně neopodstatněnou.

10. Vyjádření vrchního soudu, krajského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka reagovala sdělením, že nepovažuje za nutné zaujmout k nim stanovisko, a plně odkázala na svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti.

11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků vrchního soudu a krajského soudu. Jejímu návrhu, s ohledem na povahu posuzované věci a s přihlédnutím ke všem okolnostem, Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 19. 11. 2009 č. j. I. ÚS 301/09-22 vykonatelnost obou rozsudků odložil.

12. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 41 Cm 157/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou doručenou soudu dne 14. 5. 2004 domáhala, aby krajský soud stěžovatelce uložil povinnost vydat jí druhově určené pigmentové pasty ve specifikovaném množství a zaplatit 933 Kč; pro případ, že by je stěžovatelka již spotřebovala, tak požadovala zaplatit částku 145 137 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla založena na tvrzení, že stěžovatelka zboží objednala, dodané zboží převzala a jeho cenu neuhradila. Již v žalobě dospěla vedlejší účastnice k závěru, že se stěžovatelkou nebyla uzavřena kupní smlouva, proto svůj nárok žaluje z titulu bezdůvodného obohacení, a to podle částek z jejího ceníku, který stěžovatelka akceptovala placením dřívějších dodávek. Stěžovatelka namítala, že ve věci bylo již dříve rozhodnuto krajský soudem, že vedlejší účastnice byla vyzvána bezprostředně po zahájení reklamačního řízení k odebrání zboží, zatím neprojevila žádnou vůli k odvozu reklamovaného zboží a má možnost si zbytky past odvézt; proto navrhovala zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. V průběhu prvního jednání došlo k odročení, strany jednaly o vlastnostech zboží, vedlejší účastnice požadovala předložení pigmentových past pouze v originálním obalu, stěžovatelka upozorňovala, že kvalita past byla zjištěna až po jejich vložení do tónovacího automatu, původní obaly byly zlikvidovány do odpadu. Po dalších ústních jednání krajský soud zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala vydání zboží a zaplacení částky 933 Kč, stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 145 137 Kč a nahradit náklady řízení. Na základě provedeného dokazování krajský soud dospěl k závěru, že došlo k dodání zboží stěžovatelce, že však není možné vyhovět primárnímu petitu, protože stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o tom, že dodané zboží zčásti existuje, když ho převzala, vyhověl eventuálnímu petitu, byť má za to, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva, zboží bylo dodáno a požadovanou částku považoval za obvyklou a přiměřenou podle cen z předchozích dodávek; poukaz stěžovatelky na vadnost zboží soud odmítl jako nevčasnou reklamaci. Stěžovatelka podala proti přisuzujícímu výroku a náhradovému výroku odvolání; vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po převzetí skutkových zjištění krajského soudu souhlasil s posouzením skutkového stavu podle § 451 občanského zákoníku, stejně jako s výší bezdůvodného obohacení vyjádřenou kupní cenou zboží. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, ve kterém výslovně uvedla, že podle jejího názoru řešily soudy věc v rozporu s hmotným právem (bod 2.1). Toto tvrzení konkretizovala v rámci argumentace na podporu důvodnosti dovolání jako rozpor s § 458 odst. 1 občanského zákoníku a doplnila i názorem o rozporu s § 127 odst. 4 občanského soudního řádu (bod 4.1). První námitku pak zpřesnila upozorněním, že došlo k vadnému posuzování požadavků na reklamaci, protože reklamace přichází v úvahu jen v rámci závazkového vztahu vzniklého z právního úkonu, nikoliv při posuzování rozsahu bezdůvodného obohacení (bod 4.2). Druhou vadu, tj. rozpor s § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, spatřovala (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1619/99) v postupu soudu, který odborné vyjádření nevyžádané soudem hodnotil pouze jako důkaz listinou, aniž by dal prostor k odstranění svých nedůvodných pochybností o správnosti závěrů obsažených v tomto odborném vyjádření. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné po závěru, že stěžovatelka žádnou právní otázku zásadního významu nevymezila, že její námitky směřují jen vůči nesprávnému právnímu posouzení, další jsou založeny na nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudu, že nebyla prokázána vada dodaného zboží.
13. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.

15. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to nedůvodným odmítnutím dovolání, a vrchním soudem a krajským soudem bylo porušeno její právo na ochranu majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě svévolnou interpretací předpokladů bezdůvodného obohacení.

16. K postupu Nejvyššího soudu připomíná Ústavní soud ústavně konformní přístup k hodnocení podmínek přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je koncentrovaně vyjádřen v právní větě nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355): "Dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavním pořádkem stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.". Na tomto základě považuje Ústavní soud za zásah do práva na soudní ochranu i takové formalistické posuzování otázky zásadního právního významu vymezené dovolatelem, jako předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které vede k odmítnutí dovolání, bez jeho věcného projednání [srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 259/55 SbNU 499)].

17. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení povahy hmotněprávního vztahu mezi účastníky řízení před obecnými soudy, konkrétně na určení, zda mezi nimi vznikl závazkový vztah ze smlouvy, či závazkový vztah z bezdůvodného obohacení. Je tedy evidentní, že stěžovatelčiny námitky se koncentrují na interpretaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

18. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud dále hodnotil, zda v postupu vrchního soudu a krajského soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na ochranu majetku došlo (viz bod 15), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva došlo kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení o bezdůvodném obohacení a určení jeho rozsahu, která je v zásadním rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, jakož i aplikací předpokladů vzniku odpovědnosti za vady v situaci, kdy pro ni nebyly naplněny právní důvody. Obecné soudy flagrantně opomenuly rozdíly mezi dvěma druhy závazkových vztahů, a to mezi závazkem vzniklým na základě právního úkonu (typicky smlouvy) a závazkem vzniklým z jiného zavazovacího důvodu (v důsledku bezdůvodného obohacení). Je notorietou, že oba druhy závazkových vztahů mají rozdílný obsah (tj. rozsah práv a povinností mezi účastníky) a při posuzování nároků z příslušného závazkového vztahu je třeba tyto rozdíly plně respektovat. Z toho také vyplývá, že odpovědnost za vady se může uplatnit jen tam, kde dlužník porušil svoji primární závazkovou povinnost splnit dluh řádně a včas. Taková povinnost však neexistuje mimo právní vztah, proto se ani nemůže uplatnit tehdy, vznikne-li závazek v případě bezdůvodného obohacení; tehdy je namístě pouze posouzení rozsahu obohacení, tedy skutečného rozsahu zvětšení majetku povinného subjektu (tj. osoby povinné bezdůvodné obohacení vydat).

19. K projednání věci nenařizoval Ústavní soud ústní jednání, protože stěžovatelka, vrchní soud a krajský soud výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání, u Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice se uplatnil předpokládaný souhlas (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.