I. ÚS 3005/09
I.ÚS 3005/09 ze dne 27. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti stěžovatele Jo. J., zastoupeného advokátkou JUDr. Jitkou Fišerovou, Advokátní kancelář v Plzni, U Zvonu 11, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 2T 112/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 437/2009 ze den 1. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody.

Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech dne 26. 8. 2009, sp. zn. 2 T 112/2009 pro trestný čin loupeže dle § 234 odst 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr.z.") k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 7 To 437/2009, zamítl. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost; současně s ústavní stížností podal Ministerstvu spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.

Dle citovaného rozsudku okresního soudu se stěžovatel dopustil jednání kvalifikovaného jako trestný čin loupeže tím, že dne 17. 3. 2009 požadoval po poškozeném A. Š. vydání části peněz, které obdržel v zastavárně. Poškozený mu prý peníze odmítl vydat a tak ho stěžovatel měl udeřit do hrudníku, vzít mu z kapsy bundy 200,- Kč a z místa činu odejít. Soud prvního stupně - podle stěžovatele - při zjišťování skutkového stavu a hodnocení dokazování výrazně pochybil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil. Soud prý svým postupem porušil zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na rovnost stran v řízení garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny. Soud konečně zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť vydal své rozhodnutí "na základě" extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.

Podle stěžovatele základním důkazním kamenem, který ho má usvědčit z trestné činnosti, je výpověď samotného poškozeného A. Š. Ten však vypovídal v přípravném řízení zcela odlišně, než v řízení před soudem. V řízení před soudem svoji původní výpověď obviňující stěžovatele odvolal, doslova měl uvést, že "všechno bylo nahraný". Soud prvního stupně se však přesto odvolává na původní výpověď poškozeného a nebere v úvahu její následnou změnu; omezuje se pouze na konstatování, že věří původní výpovědi. Odvolací soud poškozeného Š. znovu vyslechl a ten zopakoval, že si násilí a i nedobrovolné odevzdání peněz vymyslel; přesto ani krajský soud jeho výpovědi neuvěřil a odmítl návrh na přibrání znalce - lékaře, který se měl vyjádřit, do jaké míry je možné "takové obtíže před lékařem fingovat".

Stěžovatel uzavřel tak, že existují pochybnosti o pravdivosti výpovědi samotného poškozeného, což mělo vést soudy k uplatnění zásady "in dubio pro reo" a tím i k zproštění obžaloby.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 2 T 112/2009. Zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 2 T 112/2009, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. z. a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 17. 3. 2009 v Klatovech požadoval po poškozeném A. Š., aby mu dal část peněz z částky 300,- Kč, kterou předtím obdržel v zastavárně; to A. Š. odmítl, stěžovatel mu tedy dal ránu pěstí do hrudníku, při následném strkání poškozený upadl a stěžovatel mu pak z kapsy bundy vzal 200,- Kč a i s penězi odešel. Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že nelze věřit výpovědi stěžovatele a jeho družky, neboť tito mají nepochybně zájem na výsledku trestního řízení; oba před soudem tvrdili, že poškozený vydal peníze stěžovateli dobrovolně. Zabýval se i výpovědí dalších svědků, z nichž nejpodstatnější byla výpověď samotného poškozeného A. Š. Soud dovodil, že poškozený - za přítomnosti obhájce - vypovídal pravdu při výslechu v přípravném řízení a jeho výpovědi z hlavního líčení neuvěřil. Poukázal na její rozpor s výpovědí svědka Vlčka a s lékařskou zprávou, podle níž bylo u Š. zjištěno zranění odpovídající pracovní neschopnosti cca 1 týden. Soud prvního stupně v této souvislosti především zohlednil možnost ovlivnění poškozeného při pobytu ve vazbě, kde byl ve styku se stěžovatelem, jakož i to, že by bylo nelogické, aby poškozený z důvodů získání zanedbatelné finanční částky riskoval své trestní stíhání a někoho křivě obvinil.

Proti tomto rozsudku se stěžovatel odvolal. Trval na tom, že poškozený mu částku 200,- Kč dal dobrovolně. Toto tvrzení je prý v souladu i s výpovědí poškozeného Š. z hlavního líčení, kde uvedl, že na svědka V. bolesti "nahrál" a stejně si počínal i v nemocnici. Bolesti předstíral proto, aby nemusel vracet zbytek peněz. Stěžovatel dále poukázal na obsah lékařské zprávy, ze které vyplynulo, že nález lékaře byl založen pouze na subjektivních údajích pacienta Š. Stěžovatel konečně napadl závěry prvostupňového soudu, že měl poškozeného Š. ve vazbě ovlivňovat, neboť tato domněnka není opřena o žádné objektivní zjištění.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 7 To 437/2009, odvolání stěžovatele zamítl. Provedl opětovný výslech poškozeného (srov. č.l. 214 soudního spisu), při němž týž vypovídal stejně jako před soudem prvního stupně. Jeho výpověď však na odvolací soud působila velmi nepřesvědčivě, což soud podrobně odůvodnil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně hodnotil důkazní situaci správně, jestliže vycházel z výpovědi poškozeného v přípravném řízení a nevěřil jeho údajům z hlavního líčení. Výpověď poškozeného Š. z přípravného řízení (č.l. 33 - 36) je totiž v naprostém souladu s tím, co uvedl svědek J. V. (č.l. 71 - 72, 75). V té době přitom A. Š. vypověděl jednoznačně, že ho napadl "K." [poznámka: přezdívka stěžovatele (č.l. 72] a bylo to kvůli nějakým penězům. Prvostupňový soud rovněž - podle soudu odvolacího - správně zhodnotil i obsah lékařské zprávy na č.l. 86 spisu. Proto krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění důkazního řízení vyžádáním znaleckého posudku z oboru lékařství; z lékařské zprávy totiž vyplývá jednoznačně, že lékař, který poškozeného ošetřoval, vycházel téměř výlučně ze subjektivních údajů poškozeného a "žádný objektivní nález nebyl zjištěn".
III.

1) Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti a důvodnosti, je povinen zjistit, zda není nutno odmítnout ji ve smyslu relevantních ustanovení zákona o Ústavním soudu, což mimo jiné znamená, že je povinen prověřit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o němž rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Ústavní soud v této souvislosti již uvedl (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1218/07 ze dne 7. 6. 2007), že ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b trestního řádu.

V právě projednávané věci bylo dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 265a a násl. tr. ř. Stěžovatel je přitom nevyužil. S odkazem na výše uvedené však Ústavní soud respektoval rozhodnutí stěžovatele nevyužít institutu dovolání a prozkoumal ústavněprávní rovinu věci samé; ani skutečnost, že stěžovatel využil podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 tr.ř. a násl. přirozeně věcnému projednání ústavní stížnosti nebrání (srov. k tomu srov. k tomu Wagnerová, E a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI 2007, str. 375 a násl.).

2) Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí. odůvodnily Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu - jak již bylo uvedeno - podle Ústavy nepřísluší.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejní výtce stěžovatele týkající se změny výpovědi poškozeného, odkazuje Ústavní soud na příslušné pasáže rozhodnutí obou obecných soudů. Ústavní soud jejich úvahy, resp. jejich rozhodnutí neuvěřit změněné výpovědí poškozeného v rámci soudního jednání pokládá za zcela správné, což je ostatně patrno ze samotného spisového materiálu, na nějž Ústavní soud při rekapitulaci posuzovaného případu v částí II. tohoto usnesení odkázal.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2009

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.