I. ÚS 3003/13
I.ÚS 3003/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Dr. med. Dr.rer.nat. Karla Alberta, zast. Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, č.j. 22 Cdo 2909/2012-315, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.1.2012, č.j. 18 Co 500/2010-281, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15.7.2010, č.j. 9 C 209/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Christy Albert, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že vedlejší účastnice se před českými soudy domáhá určení, že konkrétní nemovitosti na území České republiky jsou ve společném jmění a napadená rozhodnutí byla vydána v jednom ze sporů. V prvním stupni rozhodoval Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud"), který určil, že dva pozemky a jedna budova v kat. úz. Zruč jsou ve společném jmění. Stěžovatel podal odvolání, krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, následné stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Podle stěžovatele porušuje usnesení dovolacího soudu jeho právo na spravedlivý proces zaručení v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť usnesení není řádně odůvodněno, a rozsudek krajského soudu porušuje základní právo vlastnit majetek zaručené Listinou v čl. 11 odst. 1 a též právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a to potvrzením výroku o předmětu společného jmění manželů, ačkoliv pro určení vlastnického práva vedlejší účastnice nebyl dán zákonný důvod, když zejména nebyl dán důvod pro aplikaci českého manželského majetkového práva.

Stěžovatel připomíná, že je státním občanem České republiky a současně státním občanem Spolkové republiky Německo. V roce 1975 uzavřel manželství s vedlejší účastnicí, státní občankou SRN, manželství bylo rozváděno, v době rozhodování krajského soudu a podání dovolání nebylo řízení o rozvodu manželství ukončeno, v době podání ústavní stížnosti jsou účastníci již pravomocně rozvedeni. Rozvod probíhal podle německého práva a podle něho si stěžovatel a vedlejší účastnice vypořádávají své majetkové vztahy; řízení o vypořádání bylo v SRN zahájeno dříve, než vedlejší účastnice podala u českých soudů první žalobu na určení, že nemovitosti na území ČR jsou ve společném jmění manželů. Po celou dobu trvání manželství nabývali majetek, zavazovali se a činili právní úkony podle německého práva, vedlejší účastnice nikdy nejednala jako vlastník či spoluvlastník majetku nacházejícího se na území ČR, což stěžovatel v řízení doložil důkazy. O možnosti podřadit své majetkové vztahy se stěžovatelem pod režim českého právního řádu a o existenci institutu společného jmění manželů se vedlejší účastnice dozvěděla až v dubnu 2009, skoro rok po podání žádosti o rozvod.

Podle stěžovatele nesplňuje usnesení Nejvyššího soudu požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, kdy Nejvyšší soud v jeho odůvodnění pouze stručně konstatuje, že podstatou problému je dvojí občanství stěžovatele a odkazuje na své stanovisko z roku 1987 a na své rozhodnutí z roku 2003. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se nijak nevypořádal s jeho konkrétními námitkami, kterými stěžovatel odůvodňoval podřazení právních vztahů mezi ním a vedlejší účastnictví německému hmotnému právu. Na podporu svých argumentů využívá i odkaz na § 49 odst. 3 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Tím, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, považuje se stěžovatel za zkrácený na základním právu na spravedlivý proces.

Stěžovatelovo právo vlastnit majetek bylo, podle jeho názoru, zkráceno tím, že při určení rozhodného práva soudy aplikovaly české právo. Namítá, že při posuzování hledisek pro určení rozhodného práva se nelze omezit jen na konstatování existence jeho dvojího občanství, ale je nutno posoudit důvody, které vedly ke stavu, že stěžovatel dvojí občanství má. V té souvislosti zdůrazňuje zásadu rozumného uspořádání právních vztahů, která by měla vést k opuštění přednosti českého práva (viz zák. č. 91/2012 Sb., včetně příslušné partie důvodové zprávy) neodpovídající současné společenské situaci. Na rozdílu mezi českou a německou úpravou majetkového práva (resp. určujícího dne pro vypořádání společných majetkových vztahů) stěžovatel dokládá, že použití českého práva vede k výrazné nespravedlnosti vůči němu a k nerovnému postavení vůči vedlejší účastnici.

Z těchto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil (pozn. v petitu ústavní stížnosti navrhl i zrušení rozsudku okresního soudu ve výroku I., a to ze stejných důvodů, ve všech případech ovšem s nevhodným odkazem na čl. 36 odst. 2 Listiny, jehož aplikace nepřicházela v úvahu) a navrhl (s ohledem na rozsah kasačního požadavku zcela nelogicky), aby se věc vrátila krajskému soudu k novému rozhodnutí.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 11 odst. 1:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

II.

Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Okresní soud na základě žaloby vedlejší účastnice určil, že konkrétní nemovitosti v kat. úz. Zruč jsou ve společném jmění jí a stěžovatele (výrok I.), ohledně dalších nemovitostí žalobu zamítl (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že nemovitosti nabyl stěžovatel za trvání manželství a posuzoval, zda devizový zákon č. 219/1995 Sb. umožňoval, aby je nabyla i vedlejší účastnice, jako občanka SRN; tohoto pohledu považoval za rozhodné datum 9.2.2004, kdy stěžovatel získal trvalý pobyt na území ČR. Proto žalobu ohledně nemovitostí nabytých stěžovatelem do uvedeného data zamítl, k ostatním nemovitostem jí vyhověl. Dále se věnoval námitkám stěžovatele (nabytí nemovitostí z peněz získaných půjčkou, námitkou litispendence. Pokud jde o pravomoc soudu České republiky, odkázal na příslušná ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a dovodil i naléhavý právní zájem vedlejší účastnice.

Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci odvolání; vedlejší účastnice zpochybňovala závěry soudu o možnosti nabytí nemovitostí do SJM, a to k datu 1.4.2004 (podle vedlejší účastnice k údajnému datu novelizace devizového zákona č. 219/1995 Sb.), stěžovatel brojil proti posouzení litispendence a nabytí vlastnického práva k nemovitostem za prostředky získané výhradně z půjček. Ve vyjádření k odvolání stěžovatele upozornila vedlejší účastnice, že řízení o vyrovnání přírůstku majetku účastníků bylo vzato zpět ještě před podáním určovací žaloby, tudíž o překážce litispendence nemůže být uvažováno.

Krajský soud dospěl k závěru, že obě odvolání nejsou důvodná, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se vyslovil ke vzneseným námitkám, ohledně údajné překážky litispendence uvedl, že český a německý soud neposuzují stejnou věc, zdůvodnil pravomoc a příslušnost okresního soudu, možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem na území ČR tzv. cizozemci po 22.6.2004 a nabytí věci do společného jmění za prostředky půjčené jednomu z manželů.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soud tzv. nenárokovým dovoláním (v souladu s tehdejší právní úpravou), které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam, protože je v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud využil možnosti vyplývající z § 243c odst. 2 obč. soudního řádu (ve znění relevantním pro rozhodnutí o dovolání) a ve stručném odůvodnění vymezil podstatu sporu spočívající v určení pravomoci českého soudu a s odkazy na předchozí vlastní judikaturu upozornil, že i v případě dvojího státního občanství je pro posouzení otázky pravomoci rozhodující, že má účastník řízení československé (tj. české) státní občanství.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu návrhu stěžovatele tvoří polemika se závěry obecných soudů, kterou lze rozdělit do dvou rovin: a) pravomoc českých soudů pro rozhodování sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem na území České republiky, b) vlastnický (ev. spoluvlastnický) režim dotčených nemovitostí.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem soudů všech tří stupňů stěžovateli v postavení žalovaného takové právo odepřeno nebylo. Naopak, stěžovatel mohl vůči skutkovým zjištěním a zejména právním závěrům vznášet námitky, jestliže je soudy neakceptovaly, stalo se tak proto, že nebyly důvodné. Ústavní soud shledal, že postup obecných soudů byl ústavně konformní, a to v obou dvou výše zmíněných rovinách (tj. jak v určení pravomoci soudů ČR, v hodnocení tvrzené překážky litispendence, též v odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu). Napadenými rozhodnutími nemohlo být ani zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek, protože jimi stěžovatel nebyl zbaven svého majetku, soudy pouze deklarovaly spoluvlastnictví, které vzniklo již v okamžiku nabytí dotčených nemovitostí vlivem existujícího právního stavu (tj. právního vztahu manželství). Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, sám stěžovatel ani v obsáhlé ústavní stížnosti žádná konkrétní tvrzení k tomu, že by spor nebyl projednán veřejně a v jeho přítomnosti, že by vznikly průtahy, že by se nemohl vyjádřit ke všem prováděném důkazům, neformuloval.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.