I. ÚS 3003/09
I.ÚS 3003/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2009, čj. 28 Cdo 4475/2008 - 224, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. 21 Co 430/2006 - 179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2009, stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o převod pozemků. V tomto řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem § 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, tak jak ho učinily obecné soudy. Podle stěžovatele obecné soudy označenými rozhodnutími porušily čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a jeho základní práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
II.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a předcházejícího řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, nepřípustná. V části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, je opožděně podaná.

Z obsahu přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, čj. 28 Cdo 4475/2008 - 224, totiž vyplývá, že dovolání stěžovatele odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) OSŘ, jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnosti. Na základě argumentů obsažených v odborné literatuře a v judikatuře dospěl k závěru, že zákon vedlejšímu účastníkovi oprávnění podat dovolání nedává. Nejvyšší soud svůj rozsudek dostatečně podrobně odůvodnil, takže v detailech lze na jeho závěry odkázat.

V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem.... bylo porušeno její základní právo. Za situace, kdy stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání dovolání (nebyl účastníkem dovolacího řízení), není ani aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Jeho postavení vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy tuto aktivní legitimaci vylučuje, takže jeho ústavní stížnost nelze hodnotit jinak, než jako podanou někým zjevně neoprávněným.

Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost, proti němu podanou, za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tímto způsobem lze postupovat pouze v případě, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Tato podmínka však ve zkoumané věci splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, jako podané někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) OSŘ), zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Proto nelze, ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Včasnost lhůty k podání ústavní stížnosti je nutno posuzovat podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak, že 60tidenní lhůta počala běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Důsledkem může být jen závěr, že ústavní stížnost, podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. 21 Co 430/2006 - 179, jako odvolacího soudu, byla podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v té části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze jako návrh podaný po lhůtě, podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.