I. ÚS 300/05
I.ÚS 300/05 ze dne 25. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. T. P. a Ing. R. V., zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 250/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhují jejich zrušení.

Uvádějí, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, byl z podnětu jejich odvolání zrušen výrok o vině u trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona a ve výroku o trestu a náhradě škody, jak jsou obsaženy v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodnuto tak, že Krajský soud v Hradci Králové shledal stěžovatele vinnými ze spáchání jednak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a jednak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelé byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let. Zároveň byl každému ze stěžovatelů uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakýchkoliv funkcí v zastupitelstev obcí a krajů na dobu pěti let. Uvedených trestných činů se stěžovatelé měli dopustit, stručně řečeno, tak, že Ing. T. P. jako starosta města Rokytnice nad Jizerou a Ing. R. V. (t. č. ve funkci místostarosty) jako jednatel společnosti RV leasing uzavřeli bez souhlasu městského zastupitelstva smlouvu o prodeji technologického zařízení čističky odpadních vod v Rokytnici nad Jizerou, a to v úmyslu získat neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty pro město Rokytnice nad Jizerou, přičemž České republice způsobili škodu ve výši 2.696.671,- Kč.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 250/2005, bylo odmítnuto dovolání podané stěžovateli podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Uvedenými rozhodnutími byla podle stěžovatelů porušena jejich základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 2, odst. 3, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2, a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 2

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 6 Právo na spravedlivý proces

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

Článek 7 Zákaz trestu bez zákona

(1) Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že věc byla po skutkové stránce v řízení před soudy spolehlivě zjištěna. Proto za důvod ústavní stížnosti považují právní hodnocení skutkového stavu, jak je provedly obecné soudy. V další části ústavní stížnosti však poukazují na skutečnost, že z důvodu neprovedení určitých důkazů je třeba vycházet z předpokladu, že věc nebyla po skutkové stránce jednoznačně zjištěna, tedy ani závěry o vině nejsou prokázány.

Zdůrazňují, že soudy skutkově zjištěný majetkový transfer je zcela transparentní, legitimní a v obchodních vztazích obvyklý.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé dále připomínají, že od počátku řízení byla věc orgány činnými v trestním řízením právně hodnocena odlišně, než jak věc zhodnotil Nejvyšší soud. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatelů nehodnotily skutečnost, že trestní oznámení podávala tehdejší politická reprezentace města v domnění, že město bylo poškozeno a příslušný finanční úřad nikdy majetkový transfer nezpochybnil.

Stěžovatelé dále zdůrazňují, že se nemohli dopustit zaviněného jednání, neboť nejsou právně vzděláni a posuzovali toliko ekonomickou stránku věci, postupovali po konzultaci s příslušným finančním úřadem a orgány činné v trestním řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu taktéž právně posuzovaly problematiku odlišně. Stěžovatelé zdůrazňují, že neměli úmysl komukoliv způsobit škodu, navíc škoda jinému ani jejich jednáním vzniknout nemohla, ani neměli v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Zároveň stěžovatelé dovozují, že nejednali v postavení veřejných činitelů.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyššího soud jako účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že se k problematice dostatečně vyjádřil napadeném usnesení, ale i v usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1301/2003, na něž odkázal. Ústavní stížnost navrhl odmítnout. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkázal na své napadené rozhodnutí, když zdůraznil, že rozhodoval s respektem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost navrhl odmítnout, případně zamítnout. Protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovatelům známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelům k replice.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin bylo dále zjištěno, že ve věci poprvé rozhodoval Okresní soud v Semilech dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704. Tento rozsudek byl následně změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, č. j. 12 To 462/2002-727, resp. zrušen v části shledávající vinu stěžovatelů ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. K dovolání státní zástupkyně rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1301/2003, tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, č. j. 12 To 462/2002-727, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud rozhodl nově ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Po důkladném zvážení ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je nutné v souladu s dřívější ustálenou judikaturou Ústavního soudu zdůraznit, že Ústavní soud není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle polemizují z právními závěry soudů, předkládají Ústavnímu soudu z naprosté většiny námitky, které uplatnili v opravných prostředcích, a staví tak Ústavní soud do pozice čtvrté přezkumné instance, jakkoliv mu tato pozice nepřísluší, neboť není povolán k rozhodování o vině a trestu na základě vlastního hodnocení provedených důkazů.

Podstatou ústavní stížnosti je tak nesouhlas stěžovatelů zejména s právním hodnocením skutkového stavu, kdy stěžovatelé podávají v ústavní stížnosti vlastní právní hodnocení svého jednání.

Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovateli uplatňovány v průběhu trestního řízení, v rámci jejich obhajoby a řady opravných prostředků, přičemž argumentace ústavní stížnosti se takřka zcela kryje s naposled uplatněným dovoláním. Ústavní soud proto posuzoval, zda v trestní věci stěžovatelů jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval jako poslední, je zřejmé, že námitky předložené stěžovateli posoudil jako právně relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jako takovými se jimi podrobněji zabýval. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 250/2005, v kontextu svého usnesení dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1301/2003, s námitkami stěžovatelů dostatečně logicky a přesvědčivě vyrovnal. V napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není zřejmý svévolný postup při právním hodnocení daného skutkového stavu či extrémní nesoulad provedené právní kvalifikace se skutkovým jednáním. Nejvyšší soud se podrobně argumentačně vyrovnal s klíčovými námitkami nedostatku subjektivní stránky trestného činu, námitkami zpochybňujícími existenci a výši škody i s námitkami proti kvalifikaci jednání stěžovatelů v postavení veřejných činitelů. V tomto smyslu proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud je proto názoru, že trestní řízení které vyústilo v napadená rozhodnutí, neporušilo ústavní zásady spravedlivého procesu, když stěžovatelé svou podrobnou obhajobu opakovaně uplatňovali a soudy se s ní podrobně vypořádaly. Právní hodnocení skutkového stavu, jak je obecné soudy provedly, je podloženo přiléhavými úvahami zejm. o zavinění na straně stěžovatelů, které se Ústavnímu soudu nezdají nepravděpodobné nebo rozporné. Nebyla tak porušeno žádné z ústavně zaručených práv, na která se stěžovatelé odvolávají. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zákon o Ústavním soudu). Ústavní soudu neshledal důvodu pro postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.