I. ÚS 30/05
I.ÚS 30/05 ze dne 18. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V.K., zast. JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, sídlem Hokejová 928/4, Praha 10, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2003, č.j. 18 Co 241/2003-144, 18 Co 242/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.1.2003, č.j. 9 C 527/98-116, ve znění usnesení ze dne 17.4.2003, č.j. 9 C 527/98-127, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a S. P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadá pravomocný rozsudek městského soudu, který jako soud odvolací potvrdil rozsudek obvodního soudu co do povinnosti stěžovatelky (v procesním postavení žalované) zaplatit žalobci částku 22 606,90 Kč spolu s 26% úrokem z prodlení od 27.8.1997 do zaplacení. V části žaloby o zaplacení další částky ve výši 7 535,- Kč spolu s 26% úrokem z prodlení od 27.8.1997 do zaplacení byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Přitom v pořadí prvním rozsudkem vydaným v této věci dne 1.9.1999 obvodní soud žalobu zamítl s tím, že žalobce neprokázal že došlo ke škodě na vozidle zaviněním stěžovatelky s tím, že by mu auto zapůjčila ve špatném technickém stavu. K odvolání žalobce městský soud rozsudek zrušil, kromě jiného konstatoval, že žalobce dal vozidlo, na kterém vznikla závada, v cizině opravit se souhlasem stěžovatelky, která mu však částku vynaloženou na opravu neuhradila. Napadeným rozsudkem soud I. stupně žalobě zcela vyhověl, rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním, na jehož pokladě rozhodl městský soud shora uvedeným způsobem. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání, které bylo zčásti odmítnuto jako nepřípustné, zčásti proto, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Podstatou námitek stěžovatelky jsou výhrady vytýkající, v pořadí druhému rozsudku soudu I. stupně ze dne 8.1.2003, neúplnost dokazování, nesprávný postup při hodnocení důkazů ve věci provedených a nesprávnost na nich učiněných skutkových a právních závěrů. Podle jejího názoru nebyl ušetřen stejných nedostatků ani rozsudek soudu odvolacího a řízení, jež jeho vydání předcházelo. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala svoje připomínky k průběhu dokazování a k hodnocení některých důkazů, se zaměřením na posouzení příčin vzniku škody na osobním automobilu, který přenechala žalobci. Uzavírá, že vzniklá škoda (zadření motoru) je výlučně důsledkem chyby řidiče, tj. žalobce, a že tím, že žalobce uhradil náklady na opravu, nemohl na její straně v žádném případě dojít ani k bezdůvodnému obohacení, protože žalobce pouze svým nákladem uvedl věc, která byla majetkem stěžovatelky, do původního stavu. Za daného stavu nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 669 obč. zákoníku (na věc posuzoval odvolací soud) a celá věc měla být posouzen podle obecné odpovědnosti za škodu.

Stěžovatelka tvrdí, že v odvolacím řízení byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a že v důsledku toho také pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ústavní zásadou, dle níž (obecné) soudy jsou povinny poskytovat právům ochranu (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., dále jen "Ústava"). Zásahy stěžovatelka spatřuje v následujících záležitostech: a) odvolací soud ze 3/4 aproboval jako správné rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoliv podle § 219 obč. soudního řádu může potvrdit jen rozhodnutí věcně správné, b) oba soudy spolehlivě nezjistily skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné, byly upřednostněny důkazy na straně žalobce, přičemž důkazy provedené k prokázání obranných tvrzení stěžovatelky byly potlačeny tou měrou, že nejsou v odůvodnění odvolacího soudu zmíněny, jde o tzv. opomenuté důkazy, které zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho protiústavnost, c) odvolací soud si neujasnil, že rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí; nedůvodně tak řízení nedoplnil znaleckým posudkem, jehož se stěžovatelka od počátku řízení neúspěšně domáhala, d) v napadeném rozsudku se odvolací soud důsledně nedržel ani ust. § 157 odst. 2 obč. soudního řádu, když nevysvětlil, proč na jedné straně uvěřil tvrzení žalobce, a na druhé straně odmítl obranu stěžovatelky, e) na základě vadného a neúplného dokazování, vadně zhodnocených důkazů a nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu odvolací soud učinil nesprávné právní závěry: zcela nesprávně uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady na opravu vozidla, přestože žalobce samotného stíhala obecná odpovědnost nahradit škodu, f) nesouladné se zákonem bylo i rozdělení odpovědnosti za vznik škody; nebyly splněny podmínky k aplikaci ust. § 441 obč. zák. a stejně tak nebyl ani dán prostor k postupu podle § 136 obč. soudního řádu, g) odmítnutím provést důkaz znaleckým posudkem, jednostranným zhodnocením provedených důkazů a pominutím důkazů ve prospěch stěžovatelky, odvolací soud fakticky porušil rovné postavení účastníků ve sporu.

Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Městský soud ve svém vyjádření stručně zrekapituloval průběh řízení, s důrazem na rozhodnutí ve fázi odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že na svých právních závěrech trvá a nemá, co by k nim dodal, odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Obvodní soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž se vypořádal s argumenty stěžovatelky; žádný návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Vedlejší účastník si výzvu k vyjádření v úložní lhůtě nevyzvedl.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 9 C 527/98 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovatelce návrh na vydání platebního rozsahu, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu částku 30 141,90 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodnil tím, že si od stěžovatelky, která provozuje autopůjčovnu, zapůjčil v roce 1997 osobní automobil, u něhož došlo v době, kdy s ním byl v Jugoslávii, k poruše. Automobil nechal opravit a za opravu zaplatil (opravu před jejím provedením se stěžovatelkou konzultoval, ta souhlasila s tím, že mu bude oprava uhrazena). Po návratu do ČR stěžovatelka na jeho výzvy k zaplacení opravy nereagovala. Proti vydanému platebnímu rozkazu stěžovatelka podala odpor, požadavek na úhradu odmítla, neboť za vznik škody nese výlučně odpovědnost vedlejší účastník a je povinen nést ke své tíži náklady vynaložené na opravu. Po provedeném dokazování obvodní soud žalobu zamítl, protože vedlejší účastník neprokázal, že ke škodě na osobním automobilu došlo zaviněním stěžovatelky. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud prvostupňový rozsudek zrušil, protože obvodní soud rozhodl, aniž se přesvědčivě vypořádal s provedenými důkazy a nadto věc vadně posoudil po stránce právní. Po doplnění dokazování obvodní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, když žalobcův požadavek posoudil v souladu s § 669 obč. zákoníku (rozsudek ze dne 8.1.2003, č.j. 9 C 527/98-116, opravený a doplněný usnesením ze dne 17.4.2003, č.j. 9 C 527/98-127). Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala především neúplnost dokazování, nesprávný postup soudu při hodnocení důkazů a nesprávnost na nich učiněných skutkových závěrů. Po doplnění dokazování rozhodl městský soud tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil co do povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci 3/4 žalované částky, ve zbytku rozsudek změnil a žalobu zamítl. Při rozhodnutí vyšel ze závěru, že vedlejší účastník nesplnil prevenční povinnost podle § 415 a 670 obč. zákoníku a jeho podíl na vzniklé škodě určil podle § 136 obč. soudního řádu. Stěžovatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu dovoláním, v němž uváděla řadu námitek proti úplnosti dokazování, postupu při hodnocení důkazů a dovozovala nesprávnost na nich učiněných skutkových a právních závěrů. Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, odmítl (pozn. stěžovatelka se v důvodech odmítnutí uvedených v ústavní stížnosti mýlí, protože fakt, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam je důvodem nepřípustnosti dovolání).

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo zjištěno. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelčina subjektivní práva v pozici žalované strany. V řízení před obecnými soudy měla dostatek prostoru pro přednes svých návrhů a uplatňování právem chráněných zájmů. Toto její postavení nebylo porušeno, samotný neúspěch ve sporu nelze hodnotit jako porušení rovného postavení účastníků. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které byly předmětem předcházejících opravných prostředků (srov. bod IV. ústavní stížnosti a bod IV. dovolání, včetně zvýraznění některých částí vět); v ústavní stížnosti (bod V.) se jim snaží dát ústavně právní rozměr. Nedůvodně, protože její námitky nejsou namístě: ad a) rozsudek nelze chápat formalisticky jako nedílný celek, pokud odvolací soud shledal napadený rozsudek jako věcně správný ze 3/4, v této části rozhodnutí potvrdil, ad b) nejde o opomenuté důkazy, nejsou-li výslovně zmíněny v rozhodnutí odvolacího soudu, jsou-li hodnoceny prvostupňovým soudem a soud II. stupně jeho hodnocení akceptuje, ad c) právní zástupce žalované v průběhu jednání 8.1.2003 prohlásil, že ponechává na úvaze soudu návrh na vypracování znaleckého posudku, soud návrh zamítl, ad d) odvolací soud odmítl obranu žalované, neboť se jí nepodařilo prokázat skutková tvrzení (str. 3, 5. odstavec odůvodnění), ad e) soudy správně aplikovaly § 669 obč. zákoníku, nejde o odpovědnostní skutkovou podstatu, ad f) s ohledem na zjištění sub e) nejde o "rozdělení" odpovědnosti za vznik škody, ad g) viz výše provedené hodnocení údajného zásahu do práva chráněného v čl. 37 odst. 3 Listiny.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.