I. ÚS 2994/08
I.ÚS 2994/08 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem Praha 2, Chodská 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 4 Cmo 13/2008 - 135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007, čj. 59 Cm 12/2007 - 115, a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jako soudu věcně příslušnému. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci, neboť po zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze následuje řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1.
Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci soudce zpravodaj zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla, po zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, věc stěžovatele postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jako soudu věcně příslušnému. Za daného stavu věci tedy ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje. Stěžovatel takto má k dispozici celý proces v řízení před obecnými soudy. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou.

Z těchto důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud za zmíněných okolností příslušný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.