I. ÚS 2993/13
I.ÚS 2993/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Pecha, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2013, č. j. 49 Nc 1644/2009-35, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení, kterým mělo dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením obvodního soudu pro Prahu 10 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 26. 6. 2009, č. j. 49 Nc 1644/2009-13, byla nařízena exekuce ve prospěch a) dcery stěžovatele a b) ve prospěch syna stěžovatele. Soudní exekutor Jan Pekárek, Exekutorský úřad Praha 10 (dále jen "soudní exekutor"), výrokem I. svého usnesení ze dne 11. 3. 2013, č. j. 061 EX 2866/09-72, částečně zastavil exekuci ve prospěch dcery stěžovatele, neboť stěžovateli zanikla vůči oprávněné vyživovací povinnost. Dále soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. 3. 2013, č. j. 061 EX 2866/09-73 (dále jen "příkaz k úhradě nákladů exekuce"), stanovil náklady na částku 32 403,80 Kč (výrok II.).

Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, kterým však Obvodní soud pro Prahu 10 svým usnesením ze dne 8. 7. 2013, č. j. 49 Nc 1644/2009-35, nevyhověl a příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Podle soudu prvního stupně je z vykonávaného rozhodnutí zřejmá povinnost, kterou má stěžovatel vůči každému z oprávněných. V průběhu řízení soudní exekutor vydal několik exekučních příkazů a zároveň zaslal stěžovateli výzvu k dobrovolnému plnění, kterou obdržel dne 9. 4. 2010. Soud prvního stupně dále uvedl, že exekuční příkaz srážkami z důchodu je nadále realizován ve prospěch syna stěžovatele a stěžovatel platí k rukám soudního exekutora hotově nebo bezhotovostně nepravidelnou výši vymáhaného plnění. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že plnění k rukám soudního exekutora nelze považovat za dobrovolné plnění, když nebylo plněno ve stanovené lhůtě. Dále uvedl, že budoucí splátky výživného nejsou novou pohledávkou, pro kterou by se znovu nařizovala exekuce, proto se pro tyto splátky opakovaně nevyzývá k dobrovolnému splnění povinnosti. Stejně tak ani neshledal důvody pro snížení odměny soudního exekutora, neboť agenda vymáhání výživného je složitá a specifická. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že není namístě aplikovat stěžovatelem předestřený nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479), neboť je jím řešena jiná situace.

Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a v důsledku této nesprávnosti se nezabýval specifickými problémy tzv. dobrovolnosti plnění při vymáhání opakovaného peněžitého plnění přiznaného do budoucna. Dále namítá, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je nepřezkoumatelný, neboť nezohledňuje, zda byly vymožené částky získány přímou činností soudního exekutora, nebo zda byly zaplaceny povinným bez přímého donucení. V této souvislosti poukázal na to, že podle § 280 odst. 2 občanského soudního řádu se nejprve uspokojí běžné výživné všech oprávněných a pak teprve nedoplatky za dřívější dobu, a to podle poměru běžného výživného. Stěžovatel přitom některé ze svých plateb přímo označil jako platbu běžného výživného. Další námitka spočívá v argumentu, že pokud by se pro počítání lhůty k dobrovolnému plnění stanovil jako počátek den doručení výzvy k dobrovolnému splnění, tj. 9. 4. 2010, jednalo by se pro všechna plnění, jejichž splatnost nastává teprve v budoucnu o podmínku nesplnitelnou. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení namítaných práv, a aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Jmenovitě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. K případnému zrušení přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nic takového v projednávaném případě zjištěno ovšem nebylo.

Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit následující okolnosti případu. Stěžovatel dobrovolně neplnil výživné ve prospěch své dcery, které mu bylo uloženo pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Na výživném mu tak v průběhu času narůstal nedoplatek. Vzhledem k tomu oprávněná podala návrh na nařízení exekuce, a to společně s návrhem, aby byly vymáhány i jednotlivé splátky v budoucnu teprve vzniklé. Po nařízení exekuce, jak uvádí soud prvního stupně, dostal stěžovatel příležitost, aby splnil svou povinnost "dobrovolně", čímž by snížil již vzniklé náklady exekuce. K dodatečnému plnění v patnáctidenní lhůtě nedošlo, a proto bylo dlužné výživné již fakticky vymáháno, například srážkami z důchodu. Dále lze z tvrzení stěžovatele dovodit, že pod tíhou výkonu exekuce později plnil "dobrovolně" část nařízené povinnosti, přičemž prováděné platby činil na účet soudního exekutora. Vedle takového nepravidelného "dobrovolného" plnění však byla exekuce realizována i jinak, například srážkami z důchodu.

Z uvedeného tedy vyplývá závěr, že stěžovateli byla dána příležitost, aby dodatečně "dobrovolně" splnil povinnost a doplatil dlužnou částku, čímž by se hned na počátku řízení mohl domoci zastavení exekuce.

Ústavní soud se dále neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly výši exekutorem vymoženého plnění v souladu s naznačenými principy." Z uvedeného je tedy zřejmé, že je na obecných soudech, aby zohlednily, zda je dán důvod pro snížení nákladů exekučního řízení. V posuzované věci však obecný soud k takovému závěru nedospěl, neboť shledal, že vymáhání výživného je specifickou a složitou agendou, že stěžovatel plnil prostřednictvím soudního exekutora a že navíc z chování stěžovatele je patrné, že se snaží všemi způsoby uspokojení oprávněných maximálně oddálit. Ústavní soud shledává, že soud prvního stupně aplikoval výše uvedený nález ústavně konformním způsobem, a proto obstojí závěr, že nebyly shledány důvody pro snížení výše nákladů exekuce i z ústavněprávního hlediska.

Ústavní soud za ústavně konformní považuje i právní závěr soudu prvního stupně, podle kterého budoucí částky výživného nejsou novými pohledávkami, pro které by bylo nutno znovu nařídit exekuci, nýbrž se vztahují již k vymáhané vyživovací povinnosti. Vzhledem k tomu není v posuzovaném případě třeba stěžovatele vyzývat k dobrovolnému splnění. K tomu je vhodné dodat, že by bylo příliš administrativně náročné a zároveň přísně formalistické, pokud by soudní exekutoři museli každý měsíc obesílat povinné s tím, že mohou "dobrovolně" splnit běžné výživné vztahující se k danému měsíci.

Uvedené však neznamená, že by stěžovateli již nebyla dána jakákoliv příležitost, aby nařízenou soudní exekuci zastavil či alespoň snížil v budoucnu vzniklé náklady. K zastavení exekuce vede postup např. přes aplikaci § 290 odst. 2 občanského soudního řádu, který se uplatní i v rámci exekučního řízení. Podle tohoto ustanovení "na návrh povinného může soud zastavit nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, jestliže jsou srážky prováděny již jen pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné plnit dále dobrovolně." Co se potom týče snížení nákladů, zde je ve shodě s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu dán prostor pro to, aby obecný soud v rámci své diskreční pravomoci posoudil složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti včetně chování povinného a případně náklady exekuce snížil. Jak však Ústavní soud uvedl již výše, ve zde posuzovaném případě soud prvního stupně ústavně konformním způsobem takové okolnosti neshledal.

Stěžovateli tedy nelze dát za pravdu v tom, že by postupem obecného soudu došlo k nedovolenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

III. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.