I. ÚS 2991/09
I.ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. H. Ch., zastoupeného Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou se sídlem Vápencová 569/13, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009 sp. zn. 8 To 268/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 8 To 268/2009, a to pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného základního práva dle čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. Tomuto návrhu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 11. 2009, č. j. I. ÚS 2991/09-17, vyhověl. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že tím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Stěžovatel v podstatě uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 53/2007, byl zproštěn obžaloby, podle níž dne 30. 7. 2003 v Praze 3 v notářské kanceláři JUDr. L. J., podepsal notářský zápis valné hromady jako jednatel společnosti PERSONALITY, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, IC: 25762257, na základě čehož byl jmenován novým jednatelem společnosti PERSONALITY, s. r. o. F. L. a současně podepsal jako jednatel společnosti PERSONALITY, s. r. o. smlouvu o převodu obchodního podílu, kde figuroval jako nabyvatel 100% podílu F. L. z převodce České privatizační, a. s., se sídlem Praha 3, Žižkov, Řehořova 992/10, ačkoliv věděl, že F. L. je osobou nastrčenou a F. L. věděl, že žádnou takovou funkci vykonávat nebude, přičemž F. L. inkasoval od dosud neztotožněných osob, které jej kontaktovaly v obchodním centru ANDĚL v Praze 5, jako odměnu za tyto podpisy částku asi ve výši 10.000,- Kč a následně F. L. ve dnech 6. 8. 2003, 20. 8. 2003 a 27. 8. 2003 v Praze 1, Václavské nám., v pobočce eBanky, a. s., vybral na pokyn a za účasti těchto dosud neustanovených osob z účtu společnosti PERSONALITY s.r.o., částky 106.000,- Kč, 235.000,- Kč a 224.000,- Kč, které ihned předal přítomným, dosud neztotožněným osobám, a za to inkasoval od těchto osob jako odměnu celkem asi 5.500,- Kč, přičemž stěžovatel měl společně s F. L. způsobit škodu věřitelům společnosti PERSONALITY, s. r. o., ve výši 565.000,- Kč (kteří v důsledku jeho jednání nemohli být, byť jen částečně uspokojeni), jejichž celková pohledávka vůči PERSONALITY činí nejméně 1.064.225,73 Kč. Tedy stěžovatel se měl dopustit trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, avšak nebylo prokázáno, že by se takového jednání dopustil.

Městský soud v Praze napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil citovaný rozsudek a podle § 259 odst. 1) tr. řádu vrátil věc soudu I. stupně k novém rozhodnutí. Dále podle § 262 věta první trestního řádu rozhodl, aby trestní věc stěžovatele byla projednána jiným samosoudcem.

Stěžovatel poukazuje na to, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť bez závažného důvodu přikázal, aby věc byla přidělena soudci jinému. Samosoudce soudu prvního stupně postupoval v trestní věci stěžovatele v souladu s procesními předpisy a provedeným dokazováním. Postup Městského soudu v Praze lze chápat jako snahu odsoudit ho za každou cenu, bez ohledu na provedené dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že soud ve svém rozhodování vezme v úvahu pouze důkazy svědčící v neprospěch obžalovaného; právě toto Městský soud v Praze v daném případě požaduje. Jednou ze zásadních okolností je prý to, že F. L. v rozhodné době působil v pozici statutárního orgánu či společníka v několika dalších obchodních společnostech. Stěžovatel tedy nemohl usoudit, že v případě F. L. jde o "bílého koně" a že nemá předpoklady pro vedení podniku. Dále prý městský soud nevzal v úvahu, že L. při jednání soudu sdělil, že stěžovatel není tou osobou, která si jej měla najmout, a že není osobou, která by L. cokoli platila. Městský soud prý ignoruje, že celý převod obchodního podílu ze strany stěžovatele probíhal standardním způsobem a v souladu s obchodním zákoníkem, včetně předání hotovosti a účetních dokladů a listin společnosti a dále, že hlavními osobami zde byly pan S., paní Š. a nezjištěné osoby, které se policejním orgánům nepodařilo dohledat, nicméně tyto osoby existují a jejich aktivita u společností PERSONALITY, s. r. o., a Česká privatizační, a. s., byla potvrzena. Předchozí odsouzení stěžovatele bylo již v době vynesení rozhodnutí soudu prvního stupně vykonáno a zahlazeno. Nejde tak o přitěžující okolnost ve smyslu trestního zákona a stěžovatele je třeba podle toho posuzovat. Přesto však Městský soud v Praze trval na tom, aby samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Karel Kudláček právě tuto okolnost vyhodnotil jako přitěžující. Je evidentní, že samosoudce soudu prvního stupně hodnotil jednání stěžovatele i jeho osobu zcela v souladu s provedeným dokazováním a listinami, takže v daném případě není žádný zákonný důvod pro to, aby mu byla věc odebrána a i přidělena jinému samosoudci. Městský soud v Praze nyní vytýká soudu prvního stupně skutečnosti, které zde existovaly již v době vynesení v pořadí prvního zprošťující rozsudku, leč při prvním vrácení věci k novému projednání je nezmiňoval. Stěžovatel konečně namítá, že tím Městský soud v Praze svým rozhodnutím současně porušil čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny osoby, vůči níž se vede trestní stíhání).
II.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním procesním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem soudní moci vůbec, tedy i obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech procesních nástrojů ostatních.

Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti výroku I. napadeného usnesení jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

III.

1) Napadá-li stěžovatel usnesení městského soudu v části, v níž tento soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť jde o rozhodnutí, kterým byla "ukončena" relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže (bezprostředně) napadnout opravným prostředkem; přitom je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, to by probíhalo zcela zbytečně.

2) Podstatou ústavní stížnosti v této části je polemika stěžovatele ohledně interpretace a aplikace ustanovení § 262 věta první trestního řádu provedené odvolacím soudem.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ústavní soud proto není, resp. nemůže být v pozici arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, přesněji řečeno zvláště zde, je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. V daném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť někdy nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, zejména námitkami skutkového charakteru, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Velice zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.

Z tohoto důvodu nelze - v zásadě - pokládat za relevantní námitky (stěžovatele), jež se týkají věcné správnosti názoru odvolacího soudu, především pokud jde o vady v hodnocení důkazů, o skutkovou rovinu věci. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, jestliže by byl odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 věta první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. metodologicky shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08).

Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázkou podrobně zabýval. V souzené věci zrušil již původní rozhodnutí soudu prvního stupně (usnesením ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 8 To 337/2008) a teprve dalším kasačním usnesením (tj. napadeným usnesením) nařídil nové projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Své rozhodnutí o projednání věci jiným samosoudcem postavil na tom, že nalézací soud opětovně (po druhé) nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele a k motivu jeho jednání. Uvedl, že je sice věcí nalézacího soudu, aby zhodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení; toto zhodnocení však musí být logické a musí se opírat o všestranné a hluboké zhodnocení důkazů, jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Odvolací soud měl tak (v napadeném usnesení) výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho prvém zrušujícím rozhodnutí, podle něhož soud prvního stupně nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem.

V konkrétnostech městský soud vytkl nalézacímu soudu především to, že se nezabýval skutečností, že stěžovatel jako prokurista prodal podnik bezdomovci za částku 10.000,- Kč, přestože hotovost podniku značně kupní cenu převyšovala. Výtku obdobnou přitom městský soud adresoval nalézacímu soudu již ve svém prvním kasačním usnesení, v němž uvedl, že ze smlouvy z 30. 7. 2003 je patrno, že se převádějí obchodní podíly, tj. vklad společnosti ve výši 100.000,- Kč, na L., který však uhradí převodci za převod obchodního podílu jen částku 10.000,- Kč. Tuto okolnost nalézací soud však do svých úvah opětovně nijak nepromítl, nereagoval na ni a nevypořádal se s ní. Městský soud rovněž vytkl nalézacímu soudu, že bez povšimnutí zůstala i okolnost, že stěžovatel se nepřesvědčil, zda bezdomovec L. má předpoklady pro vedení podniku, zda má nějaké zkušenosti s touto prací, zda má patřičné vzdělání, a bylo mu lhostejné, co se s podnikem stane. Výtku v obdobném duchu přitom městský soud adresoval nalézacímu soudu již ve svém prvním kasačním usnesení, kde uvedl v rozhodovacích důvodech, že se nalézací soud nezabýval skutečností, že bezdomovec L. neměl žádné zkušenosti s řízením podniku a jeho účetnictvím, že neměl ani patřičné vzdělání, a stěžovateli muselo být zřejmé, že L. nebude funkci vykonávat. Tuto okolnost nalézací soud však do svých úvah opětovně nijak nepromítl, nereagoval na ni a nevypořádal se s ní. Přitom již v prvním kasačním usnesení městský soud uvedl, že samotný stěžovatel doznal, že si byl vědom, že převod není zcela v pořádku vzhledem k finanční situaci společnosti. Ani na tuto skutečnost nalézací soud ve svém druhém zprošťujícím rozsudku nijak nereagoval. Odvolací soud v napadeném usnesení rovněž vytkl nalézacímu soudu, že bez povšimnutí zůstalo i písemné vyjádření L., že od stěžovatele obdržel malé peníze a zároveň příslib, že obdrží i mzdu i slíbené peníze formou prémií. Odvolací soud si v této souvislosti položil logickou otázku - což prvý soud neučinil - proč stěžovatel platil L. drobné finanční částky, jestliže ten koupil prostřednictvím stěžovatele podnik.

3) Pokud tedy soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nepřihlédl ke všem skutečnostem relevantním pro posouzení viny stěžovatele, motivu jeho jednání, nešlo jen o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, ale také o postup odporující ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup akceptovat nelze. Ústavní soud považuje za podstatné, že sám Městský soud v Praze se k postupu dle § 262 věta první tr. řádu uchýlil až za situace, kdy již podruhé rušil rozhodnutí nalézacího soudu v původním složení. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějším rozhodnutí, nelze odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí dal najevo i pochybnosti o schopnosti či ochotě dosavadního samosoudce soudu prvního stupně věc posoudit objektivně, vytýkat aplikaci ustanovení § 262 věta prvá tr. řádu, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o neústavním zásahu do jeho práva zaručovaného článkem 38 odst. 1 Listiny (srov. metodologicky obdobně např. usnesení I. ÚS 311/09).

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

IV.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.