I. ÚS 2971/13
I.ÚS 2971/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Z-Group Steel Holding, a.s., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem č. 462, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2013, č. j. 6 As 24/2013-42, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.02.2013, č. j. 62 A 78/2012-245, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2013, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, že není v řízení zahájeném Nejvyšším státním zastupitelstvím proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31.12.2010, č. j. 13917-23/2010-ERU vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 78/2012 osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatelka se domnívá, že výklad ustanovení § 2 a § 34 s. ř. s. provedený Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem je příliš restriktivní a formalistický, když § 2 s. ř. s. se netýká pouze a výlučně ochrany veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob, nýbrž také práv, která mohou být přímo dotčena zrušením napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že případným zrušením rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence společnosti Saša - Sun s.r.o. Krajským soudem v Brně bude přímo dotčena na svých právech, neboť faktické dopady zrušení licence na výrobu elektřiny zasáhnou zcela přímo a současně kromě společnosti Saša - Sun s.r.o. také stěžovatelku (znehodnocení investice stěžovatelky, ohrožení pohledávky stěžovatelky na zaplacení ceny za dílo jako generálního dodavatele stavby fotovoltaické elektrárny, předčasné zesplatnění úvěru poskytnutého na výstavbu fotovoltaické elektrárny). Stěžovatelka si je vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně § 34 odst. 1 s. ř. s., má však za to, že přednost před formálním výkladem této právní normy by měl mít smysl a účel normy, kterým je reálná ochrana práv osob v důsledku zrušení správního rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 78/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 12. 2010, č. j. 13917-23/2010-ERU byla udělena společnosti Saša - Sun s. r. o., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229 licence k výrobě elektřiny. Žalobou podanou dne 30. 8. 2012 ke Krajskému soudu v Brně se nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman domáhal ve veřejném zájmu zrušení citovaného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Dne 12. února 2013 obdržel Krajský soud v Brně podání stěžovatelky, v němž oznamuje, že v uvedeném řízení hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Usnesením ze dne 19. února 2013, č. j. 62 A 78/2012 - 245 rozhodl Krajský soud v Brně o tom, že stěžovatelka osobou zúčastněnou na řízení v dané věci není. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Podle § 34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") platí, že osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.

Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že nebyla účastníkem původního správního řízení, rozhodnutí ve věci jí není adresováno a nezakládá jí přímo žádná práva ani povinnosti. Tvrzené dotčení na právech stěžovatelky je čistě ekonomické povahy a má bez jakýchkoliv pochybností povahu subjektivních práv soukromých, nikoliv veřejných. Nejvyšší správní soud současně upozornil, že licenční řízení neposkytuje prostor pro správní uvážení a naplnění zákonných podmínek pro udělení licence je zcela v rukou žadatele. Stěžovatelka tedy musí své ekonomické zájmy hájit prostřednictvím osoby, v níž je společníkem a která - na rozdíl od ní - jakožto adresát napadeného správního rozhodnutí osobou zúčastněnou na daném řízení bezesporu je. Nejvyšší správní soud dále dovodil, že právní nástroje k ovlivňování jednání společnosti, jejímž společníkem je, dává stěžovatelce obchodní zákoník.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se za použití judikatury Nejvyššího správního soudu se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Ústavní soud souhlasí také se závěrem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho napadeném rozhodnutí, že takový "výklad zákona není formalistický, ale naopak vychází z pohledu na právo jako vnitřně provázaný systém, kde nelze volně a chaoticky směšovat a zaměňovat jednotlivé instituty ochrany práv, ale je třeba jich využívat poučeně a s ohledem na jejich smysl a účel." Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry správních soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že obdobně postupoval také např. ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2675/09, kde nepřisvědčil názoru stěžovatele, že je osobou zúčastněnou na řízení vedenou obchodníkem s cennými papíry proti rozhodnutí České národní banky, kterým mu byla uložena peněžitá pokuta za spáchání správních deliktů, a které může být pro stěžovatele jakožto klienta základem pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči tomuto obchodníkovi.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.