I. ÚS 2971/09
I.ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010

N 28/56 SbNU 315
Právo obviněného na osobní účast a slyšení před soudem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 7 Tdo 362/2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 10 To 34/2008 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 11. 2. 2008 č. j. 52 T 22/2005-2493, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání.
Výrok

I. Postupem porušujícím čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 7 Tdo 362/2009 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 10 To 34/2008 zasaženo do základního práva stěžovatele na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 11. 2009 a doplněnou podáním ze dne 19. 11. 2009 odstraňujícím vady ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel následně faxovým podáním ze dne 14. 1. 2010, doplněným doručením jeho originálu dne 18. 1. 2010, doplnil ústavní stížnost o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu zhoršení zdravotního stavu stěžovatele.

3. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Jednak ve skutečnosti, že vrchní soud v záhlaví citovaným rozsudkem porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť byl vydán na základě porušení pravidel o přítomnosti stěžovatele jako obviněného u veřejného zasedání v řízení o jím podaném odvolání, která vyplývají z citovaného článku Listiny i z § 332 odst. 2 tr. řádu (?). Toto porušení již namítal v podaném dovolání. Konkrétně stěžovatel uvedl, že k projednání podaného odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu bylo nařízeno veřejné zasedání na den 10. 6. 2008. Předvolání k tomuto veřejnému zasedání však nebylo stěžovateli doručeno a dozvěděl se o něm na základě telefonického rozhovoru se svým obhájcem den před jeho konáním, tj. dne 9. 6. 2008. Stěžovatel ihned reagoval prostřednictvím svého obhájce faxovým podáním doručeným vrchnímu soudu tentýž den, kterým žádal o odročení nařízeného veřejného zasedání z důvodu, že s ohledem na svou pracovní neschopnost není schopen se připravit a zúčastnit se nařízeného jednání. Proto nesouhlasil s konáním veřejného zasedání bez své přítomnosti a požádal, aby jednání bylo nařízeno na jiný vhodný termín. I přes tuto skutečnost vrchní soud veřejné zasedání neodročil a dne 10. 6. 2008, byť dopis obhájce ze dne 9. 6. 2008 byl konstatován, bez přítomnosti stěžovatele provedl veřejné zasedání a rozhodl za jeho nepřítomnosti, aniž by blíže zkoumal jeho žádost o odročení. Vzhledem k okolnosti, že vrchní soud citovaným rozsudkem zvýšil původní trest odnětí svobody stěžovatele z původní doby 2 roky na dobu 3 a půl roku, byla jeho přítomnost na tomto jednání o to víc žádoucí. V postupu vrchního soudu navíc stěžovatel spatřoval i pochybení v tom, že ke zpřísnění jeho trestu vrchní soud přistoupil, aniž by sám provedl jakékoliv důkazy, což je dle jeho názoru v rozporu se zásadou přímosti, neboť při rozhodování o trestu soud může vzít v úvahu všechny poznatky, které přímo a osobně při provádění dokazování nabyl. Takový postup dle stěžovatele nese znaky libovůle.

5. Porušení svých základních práv dále stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že skutková zjištění obecných soudů a jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, čímž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele řádně nevypořádaly s objektivně existujícími a nepopíratelnými závažnými rozpory svědčícími ve prospěch stěžovatele. Naopak svá rozhodnutí učinily nepřezkoumatelnými, když dostatečně nezdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele, čímž došlo jednak k porušení § 125 tr. řádu, jednak k zásahu do jeho výše citovaných základních práv. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti přednesl, a to na úrovni podústavního práva, celou řadu konkrétních tvrzení, v nichž poukazuje zejména na rozpory ve výpovědi poškozeného svědka Ch., ale i na nesrovnalosti ve výpovědích ostatních svědků, jež měly prokazovat stěžovatelovu vinu. Stěžovatel je naopak toho názoru, že pokud by tyto výpovědi byly správně posouzeny jako nevěrohodné, pak by stěží bylo možno učinit závěr o jeho vině. Stěžovatel proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec. Vrchní soud v Praze na výzvu reagoval písemným podáním, v němž pouze vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval vůbec.

7. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Evou Drahotovou, ve svém podání uvedl, že v napadeném rozhodnutí podrobně a logicky zdůvodnil, jaké důkazy vzal v úvahu při skutkových zjištěních, a při jejich hodnocení důsledně respektoval § 2 odst. 6 tr. řádu.

8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas byl účastníky poskytnut a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec sp. zn. 52 T 22/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.

10. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona, spočívajícím v tom, že spolu s již odsouzenými P. L., A. U. a J. K., poté, co stěžovatel zjistil údajné finanční nesrovnalosti za práce, které měl pro něj vykonat poškozený S. Ch., po vzájemné dohodě pod záminkou nového sepsání smlouvy na další pronájem myčky vozů stěžovatel dne 25. 11. 2003 v dopoledních hodinách vylákal poškozeného do prostoru myčky firmy Teslami v Praze - Holešovicích v ul. Janovcově, kam po předchozí dohodě přijeli i výše zmínění spoluobžalovaní, a kde, rovněž po předchozí společné domluvě, údery baseballovou pálkou do těla a údery pěstmi a otevřenou dlaní do obličeje a těla napadli poškozeného s úmyslem, aby dlužnou částku ve výši kolem 400 000 Kč uznal a později uhradil. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Krajský soud k závěru o vině stěžovatele dospěl na základě hodnocení svědeckých výpovědí spoluobžalovaných i poškozeného, jejichž znění obsáhle rekapituloval v odůvodnění svého rozsudku, a proto konstatoval, že "vina (stěžovatele) ohledně prvního skutku je zcela jednoznačně a nepochybně prokázána." (str. 7 rozsudku). Současně byl stěžovatel tímto rozsudkem zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, neboť se neprokázalo, že by obžalovaný P. L. po dohodě se stěžovatelem nad rámec předchozího plánu vyzval poškozeného k odevzdání klíčů od motorového vozidla, jež mu poškozený ze strachu z dalšího fyzického napadení vydal. Proto byl zrušen výrok o trestu uložený stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 7. 2005 č. j. 2 T 379/2004-441, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok navazující.

11. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky Liberec (č. l. 2501-2502 spisu), tak i stěžovatel (č. l. 2503-2504 spisu). Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že odvolání stěžovatele jako nedůvodné dle § 256 tr. řádu zamítl a k odvolání státní zástupkyně do výše trestu napadený rozsudek krajského soudu změnil tak, že jej ve výroku o trestu odnětí svobody zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Vrchní soud zpřísnění trestu odnětí svobody stěžovatele odůvodnil mimo jiné tím, že "je nutné poukázat na poměrně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti (obžalovaní jednali v drtivé převaze, ozbrojeni, jejich jednání bylo dlouhotrvající, poškozený neměl sebemenší naději na obranu). Dalším důležitým faktorem je to, že trest nebyl ukládán pouze za předmětnou trestnou činnost, nýbrž za sbíhající se trestnou činnost vzhledem k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 379/2004, kterým byl (stěžovateli) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců pro tr. čin dle § 224 odst. 1 a 2 tr. zákona." (str. 6 rozsudku).

12. Ke konkrétním námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti a vztahujícím se k postupu Vrchního soudu v Praze při vydání napadeného rozsudku zjistil Ústavní soud ze spisu krajského soudu následující:

* Vrchní soud v Praze dne 29. 4. 2008 nařídil veřejné zasedání na den 10. 6. 2008 od 9:00 hod. (č. l. 2509 spisu). Za tímto účelem obeslal účastníky řízení - Vrchní státní zastupitelství v Praze (doručeno dne 2. 5. 2008), obhájce stěžovatele Mgr. T. F. (doručeno dne 5. 5. 2008) a stěžovatele, přičemž stěžovateli se na adrese P. nepodařilo toto oznámení o konání veřejného zasedání doručit (viz doručenky na č. l. 2509 spisu).

* Dne 9. 6. 2008 bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno faxové podání (č. l. 2510 spisu), v němž obhájce stěžovatele informoval JUDr. B. Kaláta, předsedu příslušného senátu, že stěžovatel o termínu veřejného zasedání "nevěděl a žádnou obsílku na jednání neobdržel a ani neví o tom, že by měl někdy v poslední době uloženou nějakou zásilku na adrese uváděné jím k doručování (P.).". Dále zde obhájce stěžovatele tlumočil jeho žádost, "aby se veřejné zasedání nekonalo a nesouhlasí s tím, aby se konalo bez jeho účasti, a prosí, aby bylo nařízeno na jiný vhodný termín (třeba i co nejbližší), (neboť) je naneštěstí v současné době nemocen a není schopen se jednání zúčastnit. (...) Potvrzení o zdravotním stavu doloží obratem.".

* Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 6. 2008 (č. l. 2511-2515 spisu) je zřejmé, že Vrchní soud v Praze žádosti o odročení nevyhověl a na veřejném zasedání, za účasti státního zástupce a obhájce stěžovatele, vyhlásil usnesení, že "veřejné zasedání proběhne v nepřítomnosti obžalovaného R. M.". Předseda příslušného senátu konstatoval, že doručení oznámení o konání veřejného zasedání není u stěžovatele vykázáno, dále, že "zásilka byla uložena na adrese P. dne 5. 5. 2008, tak že podle § 64 odst. 2 tr. řádu (...) se považuje za den doručení 16. 5. 2008.". Dále konstatoval, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, "byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání. (...) K dotazu předsedy senátu obhájce uvádí, že jeho klient je astmatik, měl astmatický záchvat, takže má problémy s dýcháním. Klient mu neposlal žádnou lékařskou zprávu. (Stěžovatel) mu dále sdělil, že neměl záznam o uložení písemnosti na poště.".

* Vrchní soud v Praze následně na tomto veřejném zasedání vyhlásil výše citovaný rozsudek (č. l. 2518-2524).

13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu dovolání (č. l. 2540-2545 spisu), v němž předestřel obdobnou argumentaci (včetně námitek ohledně porušení svých základních práv) jako následně v ústavní stížnosti, tj. polemiku s postupem Vrchního soudu v Praze, který rozhodl bez přítomnosti stěžovatele, ačkoliv včas podal žádost o odročení veřejného zasedání a s datem jeho konání nesouhlasil. K dovolání přiložil kopii "Potvrzení pracovní neschopnosti" (č. l. 2545 spisu) s vyznačeným datem počátku pracovní neschopnosti - 6. 6. 2008.

14. O podaném dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že je dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že ze spisu i z protokolu o veřejném zasedání zjistil, že "Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nepovažoval účast (stěžovatele) u veřejného zasedání za nutnou. (...) Obhájce (stěžovatele) nepředložil Vrchnímu soudu v Praze u tohoto veřejného zasedání žádné potvrzení o pracovní neschopnosti (stěžovatele). Je tedy zřejmé, že (stěžovatel) byl o veřejném zasedání vyrozuměn vzhledem k fikci doručení podle § 64 odst. 2 tr. řádu a odvolací soud mohl jednat v nepřítomnosti. U veřejného zasedání byl přítomen obhájce obviněného, a vrchní soud proto neměl žádný důvod pro to, aby veřejné zasedání odročoval. Nelze také přehlédnout, že žádost o odročení veřejného zasedání byla obhájcem odeslána dne 9. 6. 2008 v 18:25 hod., tedy mimo pracovní dobu Vrchního soudu v Praze, přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na následující den v 9:00 hod." (str. 3 usnesení). Proto konstatoval, že nebylo porušeno právo stěžovatele na přítomnost při veřejném zasedání a "vůbec nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces".

15. Ústavní soud ze spisu rovněž zjistil, že na žádost stěžovatele mu byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 6. 1. 2009 č. j. 52 T 22/2005-2568 odložen na dobu 6 měsíců výkon trestu odnětí svobody, a to z důvodu vážných zdravotních komplikací, jež se u stěžovatele datují od června 2008. Následně z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu až na hranici ohrožení života podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dne 15. 1. 2010 další žádost o přerušení výkonu trestu podle § 325 tr. řádu (č. l. 2659-2661 spisu), o níž nebylo krajským soudem dosud rozhodnuto.
III.

16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zejména porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť v záhlaví citovaný rozsudek vrchního soudu byl vydán na základě porušení pravidel o přítomnosti stěžovatele jako obviněného na řízení před odvolacím soudem.

19. Ústavněprávní základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na soudní a jinou právní ochranu") Listiny; právo osobní účasti na soudním řízení a právo být slyšen je pak garantováno ustanovením čl. 38 odst. 2. Konkrétně dle věty první čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

20. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože "(...) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A. Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A. Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)" [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629)]. Jinými slovy, soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. V trestním řízení nabývají tím spíše na významu, neboť samotné trestní stíhání a případně z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce.

21. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je tak třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran.

22. Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba vztáhnout na řízení před všemi instancemi v případě, že autoritativně nově rozhodují o vině či trestu, tzn. nejen na samotné hlavní líčení před nalézacím soudem [srov. k účasti na něm viz nález sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403)], ale také na řízení před odvolacím, příp. dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)].

23. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen je rovněž v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 22. 9. 1994 ve věci Pelladoah proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 28. 6. 2005 ve věci Virgil Ionescu proti Rumunsku nebo rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009 ve věci Kari-Pekka Pietiläinen proti Finsku). Zatímco na přítomnosti obviněného při hlavím líčení před nalézacím soudem je dle ESLP z hlediska spravedlivého procesu třeba trvat, až na odůvodněné výjimky, vždy (srov. k tomu rozhodnutí ze dne 23. 10. 1993 ve věci Poitrimol proti Francii či rozhodnutí ze dne 26. 5. 1988 ve věci Ekbatani proti Švédku), v odvolacím řízení přítomnost obviněného v řízení před soudem závisí na povaze konkrétního řízení, závažnosti posuzovaných otázek z hlediska obviněného a míře přezkumu napadeného rozhodnutí ze strany odvolacího soudu (srov. k tomu rozhodnutí ze 29. 10. 1991 ve věci Helmers proti Švédsku či rozhodnutí ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku). Nicméně ESLP konstatoval, že v případech, kdy je opětovně přezkoumávána otázka viny obviněného nebo otázka zpřísnění uloženého trestu, tj. otázky, které mají pro obviněného zcela zásadní význam, je z hlediska spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy nezbytné, aby se obviněný osobně účastnil řízení před odvolacím soudem, a byla mu tak dána příležitost osobně se hájit ("to defend himself in person") (i společně se svým právním zástupcem) a vyjadřovat se k předneseným návrhům a důkazům, a to i bez ohledu na skutečnost, zda obviněný podal řádnou a včasnou žádost o odročení jednání či nikoliv (srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku či rozhodnutí ze dne 8. 2. 2000 ve věci Cooke proti Rakousku).

IV.

24. V rovině posuzovaného případu Ústavní soud konstatuje, že ve světle výše předestřených hledisek shledal porušení čl. 8 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jak na straně Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí o odvolání, resp. v řízení, které předcházelo jeho vynesení, tak rovněž na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek, ač byl namítán stěžovatelem v podobě dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nezhojil.

25. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, přičemž k uplatnění tohoto základního práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). To se však v posuzovaném případě nestalo. Vrchní soud v Praze sice o konání veřejného zasedání v řízení o odvolání stěžovatele vyrozuměl, byť na základě fikce doručení předvídané § 64 odst. 2 tr. řádu. Následně mu však odepřel možnost se tohoto veřejného zasedání osobně účastnit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu, ačkoliv se stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce pro nemoc z veřejného zasedání včas omluvil (faxové podání ze dne 9. 6. 2008 na č. l. 2510 spisu), důvod své nepřítomnosti vysvětlil, stejně jako skutečnost, proč jej nemůže ihned písemně doložit, a požádal o odročení veřejného zasedání (i na nejbližší možný termín), neboť trvá na své přítomnosti na něm. Přítomnost stěžovatele na předmětném veřejném zasedání byla o to naléhavější, neboť vrchní soud (na základě návrhu státního zástupce) musel (měl) opětovně posuzovat chování stěžovatele z hlediska stupně nebezpečnosti předmětného trestného činu, jakož i osobu stěžovatele a na základě takových úvah následně rozhodnout o zpřísnění trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli ze 2 let na 3 a půl roku, aniž by byla stěžovateli dána příležitost se k těmto otázkám osobně vyjádřit a aniž by si soud mohl vytvořit názor na základě přímého výslechu stěžovatele k relevantním otázkám.

26. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že samotný výše popsaný postup Vrchního soudu v Praze, kdy stěžovateli znemožnil osobně se zúčastnit veřejného zasedání v řízení o odvolání a vyjádřit se k posuzovaným otázkám, ani způsob, jakým tento svůj postup odůvodnil (prakticky bez odůvodnění - viz protokol na č. l. 2511-2515 spisu), nemohou z hlediska výše předestřených kritérií spravedlivého procesu obstát. Vzhledem k okolnosti, že vrchní soud jako soud odvolací na základě takto provedeného řízení opětovně posuzoval otázku trestu a následně rozhodl o zpřísnění výše trestu odnětí svobody stěžovatele, zasáhl tímto postupem i do jeho základního práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny.

27. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je Ústavní soud nucen konstatovat, že dovolací soud se tím, že v postupu odvolacího soudu ohledně konání veřejného zasedání neshledal vady, sám dostal mimo ústavní rámec ochrany základních práv stěžovatele. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodování soudu o jakémkoliv opravném prostředku se nemůže octnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, která jsou dle čl. 4 Ústavy postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. V dané věci proto není z pohledu zachování základních práv stěžovatele dostačující, přešel-li Nejvyšší soud stěžovatelovu námitku stran porušení jeho práva na spravedlivý proces konstatováním, že tomu tak být nemohlo, neboť stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn, a odvolací soud tak mohl jednat v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k okolnosti, že již odvolací soud v tomto ohledu postupoval protiústavně, bylo na soudu dovolacím, aby zásah do základních práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu, což však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neučinil. Navíc způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil správnost postupu odvolacího soudu, se Ústavnímu soudu jeví ryze formalistický, nezohledňující jak judikaturu Ústavního soudu, tak ani judikaturu ESLP, a postrádající jakoukoliv věcnou argumentaci. Upomenutí Nejvyššího soudu, že žádost o odročení veřejného zasedání byla obhájcem odeslána dne 9. 6. 2008 v 18:25 hod, "tedy mimo pracovní dobu Vrchního soudu v Praze", přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na následující den v 9:00 hod, je třeba rovněž odmítnout jako bezpředmětné, a to i s odkazem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03 ze dne 3. 6. 2004 (N 77/33 SbNU 249). Je věcí vnitřní organizace soudu, aby takové podání obsahující omluvu z neúčasti na veřejném zasedání a žádost o jeho odročení bylo včas předáno zákonným soudcům.

28. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových základních práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Nejzávažnější z pochybení obecných soudů, vytčené tímto nálezem, spočívá v procesně vadném postupu právě soudu odvolacího, na němž v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem bude, aby bezpodmínečně umožnil stěžovateli plné uplatnění jeho ústavně garantovaných práv.

29. Za této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec za nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

30. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, ve zbylé části ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.